Vršovický Ezop
Jiří Kolář
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/109631/vrsovicky-ezop-109631.jpg
4
9
9
6 oddílů nové sbírky J. Koláře představuje v plné šíři jeho emotivního básnického talentu racionální úsilí o rozšíření vyjadřovacích forem moderního básnictví. První a poslední odd.: Černá lyra a Česká suita, představují typ autentické poezie, z kořenů lidové magie, snářů a zaříkadel čerpá odd. – Návod k upotřebení, nejpůvodnější část sbírky – Marsyas a Vršovický Ezop – pokaždé z jiné námětové sféry představují slang jako silně emotivně působící básnický jazyk a zajímavým pokusem v oblasti epického básnictví je i odd. – Pozůstalost pana A., se svými utopickými náměty. zdroj: mlp.cz... celý text
Přidat komentář
kdo neví
že obsahem básně smí být jen nesdělitelné
myslí že věnem doby je vepřová s knedlíkem
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1992 |  Enšpígl |
| 1990 |  Prométheova játra |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
| 1959 | Kocourkov |
| 1994 | Básně ticha |
Babka stála rozkročena jako policajt
v jedné ruce prachovku
v druhé masku zničené sochy
a zkoušela si ji na tvář
úsměv mi rozehrál koutky
ale vzápětí! Když sádru sundala s obličeje
stál přede mnou – anděl
v papučích
ušmudlané zástěře
s kýblem a smetákem u nohou a šátkem na hlavě
anděl jenž neví o své spanilosti
(Hokyně a Bohyně)
(To se stalo poté, co „jsem padl do křesla, zapálil cigaretku a otevřel Metamorfózy“.)
Těžko odhadovat, jestli ještě dnes někdo mladý dokáže dosáhnout na Kolářovy verše Vršovického Ezopa. Kde byste dnes chtěli potkat takovouhle andělskou babku uklízečku? Ostatně, Kolář býval hostem u Hrabala, ještě s Hiršalem. „Přestal k nám chodit pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“ (B. Hrabal – Proluky). Takto se Hrabal odvolával na kapacity. I Kolář. (Jako my se odvolávali na Beatles!) Hahaha. Ten propad do 30.let dávno ztracených, kdy žili skuteční surrealisté! Znáte dnes nějakého? I v padesátkách se ještě takto tajně žilo ve vršovických špeluňkách („...nadával, naříkal, že na té besedě si tak rozházel nábytek v hlavě, že mu to trvá dva dny, než si dá dohromady zase všechno tak, jak to tam měl naaranžované před besedou...“ B. Hrabal – Proluky), básníci – tedy – žijící surrealisté se scházeli a hledali zázraky proměny uklízečky v anděla. A Boudník hledal obrazy v puklinách zanedbaných omítek pražských baráků...
Vršovického Ezopa jsem také zachránil před stoupou, když Koláře po 68. zakázali. A Proluky jsem koupil ve Spálené. V té Spálené, kde Hrabal lisoval papír a já tam pak chodil do menzy.
Tak o tom je tahle poezie.