Všechno je jenom dvakrát
Michal Přibáň
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317686/mid_vsechno-je-jenom-dvakrat-bIr-317686.jpg
4
75
75
Novinář Pavel Klimeš se na prahu středního věku rozvádí, ztrácí rodiče a snaží se najít nové životní cesty i cíle. V tísnivé bilancující atmosféře se uchyluje ke vzpomínkám na kamarády, s nimiž v dětství trávil každé léto na horské chatě v Krkonoších. Na společné dovolené tehdy jezdíval i otcův kolega Milan Knot, který však v polovině 70. let podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Po roce 1989 Pavel získává Knotův svazek a někdejšího rodinného přítele v novinách veřejně odsoudí. S odstupem pětadvaceti let se však v případu objevují pochybnosti a nesrovnalosti. Přibáňův román není jen další reflexí normalizačního období; postihuje i postupné zrání generace aktérů listopadových událostí.... celý text
Přidat komentář
Díky DK, jsem opět natrefila na knihu, o které jsem nevěděla (nebo jsem ji přehlédla, v tom množství jiných). Čtení jsem věnovala večerní chvilky před usnutím a po týdnu jsem měla chuť i možnost, dočíst bez přerušování zbývající polovinu a bylo to dobré rozhodnutí. Vyprávění se odvíjí v několika linkách. Jednou je současnost hlavního hrdiny Pavla, druhou jsou jeho vzpomínky na dobu dětství, dospívání a mládí. Další linkou jsou deníkové záznamy jeho otce, psané v době každoroční letní dovolené od konce 60. do konce 70.let (deníky mám ráda vždycky, zde zajímavý náhled). Na konci knihy, se objeví ještě jedna nečekaná linka. Mně se knížka líbila, díky hlavnímu hrdinovi a jeho citlivé povaze, díky prostředí hor a tomu prožívání a těšení, které se může naplno zažít jen v těch krátkých letech dětství a dospívání. Bylo to čtení nutící k zamyšlení i napínavé, vyžadující pozornost - děj se hemží jmény, přezdívkami, názvy krkonošských míst (skutečných i smyšlených) a střídají se různá období, kterým však nechybí atmosféra, zvlášť pokud některá taková čtenář sám zažil a ledacos si vybaví i ze své zkušenosti. Nejlepší (pro mne) byly ty části a situace, zachycující pocity spojené s prvními dětskými láskami a přátelstvím (vedle nich mi veškeré politické a historické zápletky připadaly nepodstatné...). Je to zajímavý český současný román, trochu nahořklý, ale z větší části lahodný jako zmrzlinový pohár s broskvemi. (A skvělá obálka i celkový vzhled knihy).
Jsou knihy, které na vás nevyskakují na každém rohu. Tohle je jedna z nich. Lehce se proto může stát, že vás mine, což by byla škoda. A přestože závěr ne každému sedne, rozhodně stojí za přečtení.
Skvěle napsaná kniha. Po přečtení některých komentářů jsem se bál konce, ale super, líbil se mi způsob dovyprávění příběhu a to, jak prostě do sebe nakonec vše zapadlo.
Mně to sedlo. „Všechno je jenom dvakrát“ je pro mě i o tom, že věci jsou, jaké jsou, a takové i budou, dokud MY nebudeme jiní. „Možná to tak tehdy bylo správně. Možná pouze a právě v tomto věku je člověk ochoten a schopen strkat prsty do starých a stále citlivých ran. Do cizích citlivých ran, protože jeho samotného zatím žádné vlastní rány netrápí. A možná to tak má a musí být. Možná by bez zásahu cizích prstů všechny ty rány zhnisaly a svět by příšerně smrděl.“
Já jsem šťastné Husákovo dítě. V roce 1989 mi bylo třináct, dost na to, abych nikdy nezapomněla, a dostatečně málo, abych měla najednou otevřenou celou budoucnost. Chodila jsem za školu cinkat klíči a pubertu prožívala v dobách vivisekce nedávné minulosti. Takže není divu, že na mě Pribáňův román mohutně působil. Je mi čtyřicet, mám vlastní děti, občas se potácím mezi minulostí, současností a budoucností, často se ohlížím zpět a nahlížím na úděl svých rodičů z pohledu dospělého. A tahle kniha vás k tomu přímo nutí. Časové skoky, přinejmenším dva různé úhly pohledu, pozvolné odhalovaní zdánlivě nekončících vrstev viny, autor vás vezme zpět do dob budování reálného socialismu, do roku 1968, letmo se dotkne i 2. světové války, protáhne vás atmosférou počátku devadesátých let minulého století a nebude před vámi skrývat ani kocovinu současnosti. Parádní a sugestivně napsaná „rekreace“ v českých dějinách. Děkuji.
Stejně tak jako Honza 66 jsem to cítila i já. Proč? Proč? Proč to tak dopadlo? Ten konec je holé neštěstí. Škoda přeškoda....
Prvních 400 stránek knihy je skvělých. Uvěřitelný a realistický děj, dialogy, věrně podaná doba 70., 90.let i současnosti. Dobře vykreslené osudy několika přátel, popisy dovolených z horské chaty přesně takové, jako opravdu bývaly. Chvílemi vtipné, chvílemi smutné, chvílemi dramatické. Charaktery postav uvěřitelné, ani přehnané, ani nedotažené. Prostě literární kvalita.
Nyní pozor, následuje SPOILER:
A na posledních 50 stránkách se všechno zhroutí. Kniha zešílí. Z normálního románu se stává jakási absurdní sci-fi, kde hrdinové prochází dveřmi ze současnosti do doby před 30 lety, kde se potkává 40ti leté „já“ se svými „mladšími“ rodiči, kde se lidé téměř nezúčastněně koukají na sebe sama v dětském vydání, atd atd. Vše skončí ve vyumělkované chytristické pointě.
Jako kdyby do románu Oliver Twist na poslední kapitolu přiběhl Harry Potter nebo vojína Ryana by v posledních minutách filmu zachránil Spiderman...
Tohle jenom jednou. Určitě existuje mnoho lepších knih o normalizaci a vyrovnání se s minulostí.