Všechno je jenom dvakrát
Michal Přibáň
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317686/mid_vsechno-je-jenom-dvakrat-bIr-317686.jpg
4
75
75
Novinář Pavel Klimeš se na prahu středního věku rozvádí, ztrácí rodiče a snaží se najít nové životní cesty i cíle. V tísnivé bilancující atmosféře se uchyluje ke vzpomínkám na kamarády, s nimiž v dětství trávil každé léto na horské chatě v Krkonoších. Na společné dovolené tehdy jezdíval i otcův kolega Milan Knot, který však v polovině 70. let podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Po roce 1989 Pavel získává Knotův svazek a někdejšího rodinného přítele v novinách veřejně odsoudí. S odstupem pětadvaceti let se však v případu objevují pochybnosti a nesrovnalosti. Přibáňův román není jen další reflexí normalizačního období; postihuje i postupné zrání generace aktérů listopadových událostí.... celý text
Přidat komentář
Nejdříve jsem nechtěl napsat ani čárku, ale nakonec mi to nedalo. Má první e-kniha a takové zklamání... Pokud autor neví, jaký psát žánr, nedoporučuji sentimentální červenou knihovnu komunistických 70. let, která byla velice nudná. Ani české rádoby sci-fi v chatě na horách, které mi připomnělo některé jedince na drogách, kteří berou tyto stavy naprosto přirozeně. Co takhle pořádně rozvít možnou "kriminální" zápletku, která by nemusela být špatná, nebýt "mišmaše" zmiňovaných výše...
Práve ju docitavam. Pre mňa dobra kniha, tešila som sa na večer,že si začnem čítať. Asi je to vekom,že sa mi už začalo chcieť spomínať na mladost, alebo tým, že ma tie bežné dnešné knihy moc nebavia. Nemám rada zaľúbené, ducharske, koncentrákové.
Ku koncu knihy som sa trochu zľakla, lebo toto nemusím (neprezrádzam), ale potom ma to znova chytilo a pokračujem v čítaní.
Upozorňujem čitateľov, aby čítali pozorne, lebo ja sa asi budem musieť vrátiť na začiatok.
Takže dobrý spoločenský román.
Mozaika vzpomínek, generační výpověď i zručně popsaná krize středního věku... V hlavní roli je ale asi přece jen politická linka, konkrétně čas normalizace, jakkoli s přesahem – na jedné straně k 2. světové válce a česko-německým vztahům, na druhé s vhledem do 90. let až po současnost. Všechna období jsou zachycena velmi uvěřitelně a vytvářejí dojem pohledu ne-li autobiografického, pak rozhodně víc než novinářsky informovaného. Nejvíc asi osloví ty, kteří 70. léta minulého století zažili, anebo je mají alespoň v rodinné "kolektivní paměti". Závěrečné sci-fi cestování mě kupodivu nijak zvlášť nezaskočilo, protože jen znásobilo už předchozí myšlenkové putování vypravěče časem tam a zpět.
"Říkali nám ve škole, že kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit, a je tedy odsouzen opakovat její chyby. Ale neřekli nám, že kdo historii zná, vystavuje se nebezpečí, že si večer před usnutím nevybaví jediný důvod, proč by se měl chtít zítra ráno probudit."
Kniha mi připomněla řadu vlastních zážitků a úvah. Její autor působí jako člověk, který si váží života – a neváhá ho i přes občasná zklamání pořád zkoumat.
Zajímavá skládanka příhod a zážitků z dětství, přátelství a lásek a všechno autor propojil s historickými událostmi doby, ve které jsem vlastně sama žila.
Bylo to barvité a taky složité čtení a přiznám se, že jsem byla občas unavená. Je to symbolické, protože život nás umí taky pěkně unavit...
Z mého pohledu je to naprosto brilantně napsaný román, jak se občas říká o kriticích, že nejsou schopni napsat román, tak zde to na mě působí jako kritik napsal román, aby ukázal, jak se to dělá.
Precizně propracované postavy, míchání, přítomnosti s minulostí, normalizace popsaná z pohledu dětí a jejich bezstarostností, na druhou stranu i z pohledu rodičů, jejich strachů, drobných setkání.
Vždycky v té kapitole se to posunulo o rok, u malého Pavlíka, ale i u jeho otce, postupně se do dostávalo do let, které už jsme znali z vyprávění dítěte a zase to dostalo, úplně jiný rozměr, do toho rovina revoluce a současnost a problémy s rozpadlými vztahy a ztrátou rodičů.
A pak najednou strana 400 a pecka, všechno je úplně jinak, podle komentářů to hodně lidí zklamalo, mě to ale přišlo, jako naprosto brilantní posun, nemohu nikoho soudit jen sám sebe, sám jsem ten estébák, po pravdě řečeno jsem v souvislosti se dvěma Machama čekal ještě trochu jiný závěr, že malý Pavlík se bude na Karlovku stále vracet a postupně se stane mladším a starším Machem zároveň jak půjdou roky a takto se příběh propíše sám do sebe a ve stylu sto roků samoty se sám v sobě i uzavře.
Ale závěr já viním Borovičku, já strejdánka a oba se mýlíme, také není špatný, všechno je jenom dvakrát, na všechno se dá dívat z různých pohledů.
Zcela jsem z té knihy nadšen, řek bych že je to možná nejlepší český román, který jsem četl za poslední roky, komplexností a prostorovostí to od těch 100 roků samoty nemá až tak daleko.
Asi to není kniha úplně pro každého, ale pro mě v časech koronavirových neskutečný čtenářský zážitek.
Pro mě srdeční záležitost,český román desetiletí.Pečlivě zkomponované nostalgické retro zachycuje léta šedesátá,hlavně potom sedmdesátá a čas porevoluční a nepřímo téměř celé minulé století.Výborný styl i onen originální/pro někoho kontroverzní,dle mého názoru zcela ústrojný/konec katapultují román do české prozaické extraligy.
Jsem dost na rozpacích. Mám sice podobné vzpomínky jako autor, jsem přibližně stejná generace, na druhou stranu jsem se v mnoha časových osách a bezpočtu vedlejších postav podobných jmen občas ztrácela. Cesty časem mi přišly nedomyšlené, nedotažené. A taky mi vadily změněné některé místní názvy: to se za Brno autor stydí, když považoval za nutné jej nazvat Závětřím?
Každá knížka se má číst v tom správném věku a v tomto případě jsem se trefil dokonale. Hlavní hrdina na jednom místě říká: "K mým nejsměšnějším klukovským představám patřila má vlastní dospělost." Jako děti jsme si svoji vlastní budoucnost představovali úplně jinak a když se nyní podíváme zpět, tak se jen divíme, co s námi život udělal, kam jsme se nakonec dostali, aniž bychom chtěli. Každý se jednou ohlédne zpět. Někdo tomu pohledu věnuje více úsilí než jiný, ale udělá to každý. Vracet se do dávných míst ale může být ošemetné. Kulisy dětství už většinou dávno nestojí na svých místech a to co zůstalo, už také vypadá úplně jinak. Žádné místo z minulosti nepřežije nedotčeno.
Příběh je vyprávěn z několika časových perspektiv a mísí deníkové zápisy Pavlova otce s Pavlovými vzpomínkami a jeho vlastním vyprávěním v dětském věku. Autor si hraje s nejednoznačností vzpomínek. Zjišťujeme, že události, které máme pevně a dokonale vryté do paměti, se vlastně mohly přihodit úplně jinak. Jde o prolínání několika hledisek- dítě x dospělý, současnost x minulost a jejich vzájemné kombinace. Když po dvaceti letech bude více lidí hodnotit stejnou událost, tak možná vyplyne, že každý prožil úplně něco jiného. :o)
Kniha se zabývá i otázkami hrdinství a osobní statečnosti v dobách, kdy režimy, ať už komunistický nebo fašistický, měly své občany plně ve své moci. Z bezpečí mnoha let je velice snadné někoho šmahem odsoudit, ale mnohem těžší je ho pochopit.
Jak píše Magnolia ve svém komentáři - tím nejhezčím na tom všem je především pozorovat vznik prvních lásek a jejich nesmělé klubání se na světlo. Zvlášť, když ty lásky jsou dvě a je tak těžké si vybrat. :o))
Tahle kniha, to byl pořádný oříšek... Na jednu stranu se mi moc líbila a vím proč. Na druhou stranu jsem trochu rozpačitá ze závěru knihy. Ztotožňuji se s názorem, že útěk do jakési sci-fi byl zbytečný. Nemusel zde vůbec být, aby autor mohl příběh důstojně dokončit. Proto ubírám na hvězdičce, jinak bych volila 4. Vyrovnat se s minulostí, pochopit a přijmout slabosti druhých, jde i bez nepřirozeného návratu do retra, toť můj názor.
Na druhou stranu mě kniha doslova "dostala". Je o mé generaci, resp. vyprávěna z pohledu někoho, kdo vyrůstal ve stejné době jako já. Odehrává se z velké části v mých milovaných Krkonoších, mnoho míst znám jako své boty, takže jsem příbehem doslova procházela. Stejně jako autor v dětství, tak i já pravidelně každé léto trávím se svými dětmi a s partou znýmých již několik let v boudě na hřebenech Krkonoš. Je pravdou, že žijeme v jiné době, neřešíme vstup vojsk do naší země ani udávání kamarádů či strach o práci. Doba se změnila, ale atmosféra je stále stejná. A je jedno, jestli to vnímáte z pozice dítěte nebo dospělého. Téma vyrovnání se s minulostí také řeším, netrápí mě žádné pochybnosti o mé rodině a blízkých přátelích, ale nejde zapomenout... stačí si občas otevřít internet nebo noviny. Jak můžeme soudit jednání někoho, v jehož situaci jsme se nikdy neocitli? Jak moc je člověk vinen, pokud je ze strachu o rodinu a své nejbližší okolnostmi donucen přistoupit na hru někoho mocnějšího. Dokumenty nedokáží zaznamenat pocity a myšlení lidí, jejichž jména se na nich ocitnou. Nikdo z nás nemůže tušit, jak by se v určitých situacích zachoval, pokud se do nich opravdu nedostane. A soudit někoho je velmi jednoduché. Pokud nebudeme o věcech přemýšlet a nahlížet na ně z různých úhlů, a pokud nebude schopni někdy i odpustit, bude pro nás velmi těžké vyrovnat se s minulostí. Všechno je jenom dvakrát, tak doufejme, že v těch nejednoznačných situacích v životě dostaneme i druhou šanci.
Co. Todle. Mělo. Kurva. Bejt. Mám rad příběhy z našich poválečných dějin, ve kterých se prolínají nelehký osudy různých generací. Ale cestování časem?! To si beztrestně může dovolit jen Jean Claude van Damme, nebo Marty McFly, ne pan Pribáň.
Kdyby utnul knihu okolo strany 400, tak by zůstalo něco jako temný sněženky a machři. Příběh se motá okolo horský chaty, kam jezdí jednou za rok rodiny s dětma na dovolenou. Kniha je vyprávěna v několika rovinách - jednou deník otce ze sedmdesátých let a pak jeho syn, novinář, který odkrývá příběhy fogyho vrstevníků.
A do tý doby to je dobrý. Kdo spolupracoval s režimem, jak a proč a proč utekl nebo neutekl a tak dále pana krále. To celý pak očima již dospělých potomků, který se snaží pochopit jednání svých rodičů a hotová je polívka. Ta polívka je skoro dobrá jako frankfurtská, ale pak začne Pribáň posílat novináře do minulosti, aby se setkal s ostatními hrdiny a varoval je a celý to jde od 7/10 pěkně ke 4/10. Gratuluji, takhle to podělat není jednoduchý!
Výborná kniha. Nemohla jsem se od příběhu Pavla Klimeše a jeho dospívání i dospělosti vůbec odtrhnout. Co by kdyby... Kdo je černý, kdo je bílý a vůbec, kdo je kdo?
Souhlas všem recenzím a komentářům, divný konec, atd.....Ale kníhu jsem přečetla s napětím a chutí. Asi je pro generace 40+, 50+, 60+,....,protože ti ocení, vychutnají a z vlastní paměti vyloví podobné detaily jako autor. Ti vnímají tu tíhu a hořkost - ale také štěstí - uplývajících let v posloupnosti prarodiče - rodiče - děti - vnuci. Ti se ve vzpomínkách vrací do dětství a mládí. Ti si pamatují, jestli u nich něco bylo horší nebo lepší, jestli je minulá doba zasáhla víc nebo míň. Ti mohou chápat, mohou srovnávat a mohou omlouvat. Možná nejde ani tak o příběh, postavy, osudy, ale víc o pocit z časů, které jsme prožívali a prožíváme, pocit individuální, ale pocit, který nám samotným vytváří pohled na historii.
Nádherná kniha plná nostalgie, vzpomínek a starých písniček, které už nikdy nebudou mít takový význam, jaký měly kdysi. A opravdu bych ji zařadila mezi nejlepší počiny loňského roku, kdyby... Kdyby celá atmosféra a linie příběhu, který se mi zdál dokonalý, nepohřbila další linie, která na konci příběhu nejen že děj posunula úplně do jiné roviny, ale také knihu zařadila do úplně jiného žánru, což se dle mého názoru úplně nepovedlo.
Tato kniha mne neskutečně bavila a právem se zařadila mezi nejlepší tituly na české scéně posledních let.
Ze začátku jsem byl trochu zmaten časovými skoky (možná jsem se plně nesoustředil), avšak po začtení se do děje, mi už nic nebránilo si knihu náležitě vychutnat. Na ději mne nejvíce zaujalo postupné zrání (jak aktérů, tak i děje) a pak ten závěr, který ač se ze začátku zdál, že knihu pohřbí, naopak ještě celý příběh zdůraznil.
Myslím si, že se jedná o skutečně povedený titul, jež určitě stojí za přečtení a také za čestné místo v knihovně.
Vítám každou novou prvotinu českého autora a tato byla pro mě velmi milým překvapením. Poměrně rozsáhlý román odehrávající se v několika časových rovinách není dokonalý, ale možná právě v tom spočívá jeho kouzlo. Z textu jsem měla pocit, že autor dal do psaní vše a psaní pro něj nebylo jen tak něčím povrchním, ale příběh se ho silně osobně dotýkal. Drobnou výtku bych měla k rozsahu knihy, lehké zkrácení by ji prospělo a přidalo na svižnosti. Závěrečná část působí nejprve trochu jako pěst na oko, jako kdyby autor najednou přešel do zcela jiného žánru, ale ve výsledku pro mne byla právě tato část tím, co knihu pozvedlo a učinilo z ní pro mě skvělý debut s výtečnou atmosférou, v níž se mísí dospělácká melancholie s nekomplikovaným radostným dětským pohledem na svět, který stojí za to si přečíst.
Nostalgicky pribeh z doby normalizace kdy strach z udani dovedla zpusobit i nechtene pustena deska Marty Kubisove... Pusobive zakonceni romanu umocnuje celkovou atmosferu knihy.
Myslím, že není podstatné, zda je vám dvacet nebo dvakrát tolik. Přibáňův členitý román, komponovaný jako bloudění pamětí (dvou postav), vás přiměje ke vzpomínání tak jako tak. Společné výlety s rodiči, dětská přátelství, první láska, první rozchod, setkání se smrti… Nejde přitom o (n)ostalgické ohlédnutí, nýbrž o snahu kriticky prozkoumat, proč se z nás stávají zajatci vlastních vzpomínek (což pro hrdinu platí v rozporuplném závěru doslova), mnohdy navíc zkreslených přítomnou perspektivou. Udavačská rovina, u děl ohlížejících se za pozdně socialistickou minulostí poměrně častá (viz např. Kawasakiho růže), slouží především jako akcelerátor hrdinovy introspekce. Podobně můžeme motiv polistopadové společenské transformace číst jako metaforu proměny, kterou v rámci dospívání projde každý z nás. Nakonec nesejde na tom, k čemu došlo tehdy, ale co se stane teď (jakkoli knihu lze číst i jako záměrně neuspokojivou detektivku). Všechno je jenom dvakrát pro vás bude pravděpodobně tím smutnějším čtením, čím méně jste spokojeni s tím, jak jste žili vlastní život, ale i pokud ve vás Pavlovy vzpomínky nevyvolají vlastní reminiscence, můžete obdivovat promyšlenou románovou stavbu, vyžadující od čtenáře plnou intelektuální spoluúčast. V ideálním případě vás tento suverénní prozaický debut obohatí jak intelektuálně, tak emocionálně.
Při čtení knihy mi vyplouvaly mé vlastní vzpomínky na má dětská léta, kdy jsme s rodiči trávili podobné a musím přiznat krásné dovolené. Až to ve mě vyvolalo touhu sednout do auta a vyrazit za svými vzpomínkami do Tater, než jsem si uvědomila, že už dnes bohužel neexistuje. Takže za mě výborná kniha, tak trochu srdeční záležitost, jen to "scifi" mě moc nenadchlo. Ale jinak fakt skvěle napsáno. Skvělý zážitek.