Všechny cesty vedou do Santiaga
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520296/bmid_vsechny-cesty-vedou-do-santiaga-64ca775241449.jpg
5
645
645
Příběh o cestě, která mění lidem životy. Už více než tisíc let míří lidé ze všech koutů Evropy do Santiaga de Compostela. Ladislav Zibura tam poprvé putoval v osmnácti letech a teď se do Španělska vydává znovu – za vzpomínkami, dobrodružstvím a příběhy poutníků z celého světa. Přidejte se k nim a ponořte se do vyprávění plného humoru a přátelství mezi lidmi, kteří se nikdy neviděli. Dozvíte se, jak poutnictví hýbalo evropskými dějinami, a taky načerpáte tipy pro vlastní cestu. Budou se vám hodit – možná totiž zjistíte, že camino volá i vás.... celý text
Přidat komentář
O cestě do Santiaga jsem uvažovala, ale teď už se mi tam nechce. Tolik lidí na cestě a nocležny plné. Asi nic pro mě.
Ale jeho přednášky miluju, byla jsem již na čtyřech.
Ziburu jsem vždy rád četl, tak jsem se pustil do další jeho knihy. Po přečtení asi půlky knihy mě čtení přestávalo bavit, pořád se to opakuje dokola. Podle mě nejhorší kniha, co jsem od autora četl, za mě velké zklamání.
Z této knihy jsem nadšená, autor poutavým způsobem popsal Camino ze všech stran, od typu cesty, přes popis krajiny, počasí, ubytování, jídla, až po pocity poutníků. Nechyběly ani informace o historii různých míst a celé pouti. Kniha je opravdu zajímavá, navíc se krásně četla, a s přibývajícími kilometry se objevila i spousta myšlenek od jednotlivých poutníků. Ještě musím napsat, že autor v knize zmiňuje hodně lidí, ale tím, že uvede ke každému, kdo se delší dobu nevyskytuje, nějaký dovětek ve stylu "doktor, který mi ošetřoval koleno", jsem se v postavách orientovala dobře. Na knize jsem zkrátka nenašla žádné nedostatky a můžu ji jen doporučit, a to všem, ať už se na Camino chystají, nebo ne.
"Na cestování mě vždycky bavilo, že i dobře naplánovaná výprava vystavuje účastníky naprosto nečekaným situacím. A o špatně naplánované výpravě to platí dvojnásob."
"Původně jsem chtěl cestovat po světě a poznávat lidi. Pak jsem ale zjistil, že se stačí usadit na caminu a celý svět přijde za tebou."
"Camino je takový dětský tábor pro dospělé."
"Než se začneš zabývat nějakým problémem, vždycky by ses měl zamyslet nad jednou otázkou: Bude se to postupem času zlepšovat, nebo zhoršovat?"
"Snažím se nepřeceňovat vliv okolí na moje pocity. Je pohodlný říct, že se máš blbě kvůli vnějším okolnostem. Tvoje pocity jsou ale v první řadě výsledkem toho, jak k těm okolnostem přistupuješ ty sám."
"Přišlo pozdní odpoledne a spolu s ním také čas, kdy mi sluníčko zase svítilo přímo do obličeje. Camino skutečně vede prakticky pořád na západ, takže je to takhle každý den, pokud tedy zrovna neprší nebo špatně neodbočíte."
Cestopisy Ládi Zibury mám ráda i proto, že nejde jen o popisy cest, ale také o drobné příběhy ze života jeho samého i postav okolo. To vše protknuté jeho specifickým humorem. Cesta do Santiaga byla celkově vážnější, filozofičtější, pro mě tedy trochu hůře uchopitelná. Ale to nic nemění na tom, že jde o výjimečný počin a já mám chuť hodit batoh na záda a vyrazit taky.
Tenhle cestopis je specifický tím, že na rozdíl od ostatních Ziburových knih má víc postav než jen vypravěče. Zatímco jindy se setkáváme se zajímavými figurkami jen zběžně, náhodně a jednorázově, pravidla pouti umožňují bližší poznání osudů náhodně potkaných osob a hlavně jejich průběžný návrat do děje. Cestopis tak jde v odhalování lidských povah a osudů víc do hloubky a i myšlenky autora jsou takové niternější, zralejší. Rozhodně opět zážitek.
Skvělá kniha!
S každym dalším cestopisem pan Zibura zraje jako víno. Opět nechybí bezprostřednost, humor,tentokrát mě kniha na několika místech i dojala.
Do Santiaga se určitě nevydám, ale jsem ráda, že jsem se díky knize dozvěděla ,jak to na Svatojakubské cestě vlastně chodí.
Naprosto skvělé, hned bych šla taky :) Tentokrát se autor zamýšlí nad smyslem cesty i filozoficky, což čtení dodává ozdobu. Dopručuju.
Knížky Ládi Zibury jsou pokladem naší malé krásné země. Autor s lehkostí a humorem putuje (a bloudí) světem, tentokrát se vydal na cestu do Santiaga. Jeho poslední kniha se čte opravdu za odměnu :-). Je vtipná, osobitá, skvělé popisuje slasti a strasti putování, na které se svým způsobem vydává každý z nás. I díky autorovi jsem měl pocit, že putuju s ním.
Baví mě, jak Láďa i v té nejdebilnější situaci dokáže najít to hezké. Když jste ale správně nastavení, nic co se Vám na pouti či v životě stane, není k zahození.
Láďo díky za vaší knížku, investice do ní byla jednou z těch nejlepších, kterou jsem v životě udělal.
Putování do Santiaga jsem si schovávala na dovolenou v jižních Čechách, do kraje, odkud autor pochází. Přiznám se, že jsem si knihu velmi užila, mnohdy jsem se od srdce zasmála a v mnoha ohledech poučila. Autor umí čtenáře vtáhnout do své knihy, do prožitých okamžiků. Škoda, že nemám dost odvahy vyrazit taky, musí to být skutečně velký zážitek. Kniha rozhodně stojí za přečtení, i opakovaně.... Stejně jako camino...
Inspirativní a zábavné vyprávění o pouti do Santiaga. Když jsem dočítala poslední stránky, tak mi bylo líto, že kniha končí, jak kdybych byla na cestě společne s autorem. Doufám, že také jednou podniknu pouť do Santiaga.
Na cestovatele Ziburu jsem neslyšel než chválu, tak jsem byl zvědavý, jak na mě bude jeho camino působit.
A jo, dobrý, četlo se mi to hezky, mělo to správnou kombinaci humoru, laskavosti a bystrých postřehů (i když k těm vtípkům bych občas nějakou reklamaci měl), navíc se Larry dokázal vyhnout pasti patosu i přemoudřelosti svým ironickým nadhledem a jistým odstupem od sebe, svých spolupoutníků i duchovního rozměru cesty. Občas jsem se sice neubránil pocitu, že vyprávěná verze je nejspíš trochu upravena za účelem uhlazení vztahu mezi příběhem a čtenářem (ano, působí to efektně, když první pohled na dlouho vyhlížené moře je zároveň pohledem na maják ve Fisteře, který je signifikantním místem ... akorát při cestě ze Santiaga poutník uvidí moře mnohem dřív než ten maják), ale to mě nijak nepohoršuje, to prostě vypravěči dělají.
Důležité bylo cítit, jak má Ladislav lidi rád, jak je s nimi rád a jak se z jejich společnosti těší – v kombinaci se svěžím stylem psaní a neokázale půvabnou grafickou podobou knihy to pro mě znamenalo milý, občerstvující a povzbuzující čtenářský zážitek.
Tahle kniha je jako cesta do Santiaga - ze zacatku nepospichate, vite, ze konec je v nedohlednu. Uzivate si vse nove kolem. Od pulky uz znate cestu (autoruv styl psani) a chuze (cteni) pro vas ma hlubsi vyznam. Kdyz dojdete do Santiaga, tak moc se vam nechce pout ukoncit, ze musite pokracovat dal, az na samy konec cesty (knihy).
Ps. Ilustrace od Lukase Tomka daly knize krasny nadech! :)
Cesta, která plyne nejen po nohama, ale také v hlavě. Pouť do Santiaga napsaná bezprostředně od srdce. Bavil jsem se, užil jsem si to a některé myšlenky mě inspirovaly. Zatím nejlepší Ziburova kniha!
Jééé, tahle knížka mě nějak dojala! :') Larry tentokrát opět nezklamal, i když je to trošku jiné... Hlavně mě potěšil, že opět chodí pěšky :D Nechybí humor, laskavost, nadhled, schopnost zasmát se sám sobě. Až je mi líto, že o zmiňovaných poutnících nevím nic dál... Čím blíž k oceánu Larry s ostatními byl, tím větší smutno na mě padalo... :) Dřív mě odrazovalo camino díky množství lidí, ale po přečtení a "zasvěcení" jak to tam chodí, mě to tedy solidně navnadilo :D Bylo by krásné to taky prožít! :) Zajímalo by mě též, jestli ten neoblíbený poutník objevil Bibli na dně batohu a co na to říkal :D Díky za pár pěkných letních odpolední s touto bezvadnou knížkou!
Tahle knížka se mi od Zibury líbila zatím nejvíc. Je mi blízký jeho humor, který byl v příjemném poměru k myšlenkám hodným rozjímání.
"Cítím v ní dobro. Někde hluboko, ale je tam." Tuhle větu si chci zapamatovat
Poslechnuto jako audiokniha, zpracování bylo velmi pěkné. Tentokrát je hlavním tématem spíše komunikace s lidmi a jejich příběhy, než popisy cesty jako takové. Vyprávění je zpestřeno taky několika situacemi k zamyšlení, ať už autora, nebo čtenáře. Hodnotím jako jednu z top knih pana Zibury a doporučuji.
Dlouho jsem nečetla cestopis. Tento je tak trochu jiný, je hodně o komunikaci. Řekla bych, že je tam všeho tak akorát a proto se to dobře čte a i proto se člověk dokáže pro podobnou cestu nadchnout. Taky by se mi to líbilo, prožít něco podobného...
Z první knihy jsem byla nadšená, z druhé taky, ze třetí už méně, čtvrtou jsem pořád ještě nepřečetla, pátou už nemám a šestou jsem dostala a na konec se dostala jenom proto, že víceméně neodkládám rozečtené knihy.
S Cestou do Santiaga není v zásadě nic špatně, knížka je krásně vyvedená, jsou v ní nádherné ilustrace a to samo o sobě si zasluhuje jednu hvězdu navíc.
Jinak je to přemoudřelé, repetitivní (Ladislav miluje svou skvělou přítelkyni Karolínu, doporučuju udělat dřep pokaždé, když to zopakuje a voila: svalnatý zadek jak když najdeš!) a v zásadě nudné.
Chápu, že to může fungovat a chápu i proč, ale vlastně ne. Principiálně nerozumím masovým záležitostem a tomu, proč chodit někde, kde jsou tisíce a tisíce dalších lidí a šlapete většinu času po asfaltu, už vůbec ne.
Ale toť můj problém. Čili vzhůru na cestu, pokud vás tohle láká.
Štítky knihy
putování cestopisy poutní místa Santiago de Compostela poutníci Svatojakubská cesta náboženské poutě autobiografické příběhy
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Poprvé v osmnácti, a pak se vracíš … za vzpomínkami, dobrodružstvím, odpověďmi …
„Nevím, nevím, nevím. Já prostě nevím. Proč …“
Když v životě nevíte, co, jak, proč, je camino volbou, možností, způsobem hledání … „Tady neví nikdo. Proto jsme se na tuhle cestu také vydali.“
Překvapilo by mě, kdyby známý cestovatel, jako je Ladislav Zibura, si právě tuto cestu neprošel, to, že ho, jako 18ti letého mladíka, nasměrovala k dalším cestám a dobrodružstvím, bylo naopak jen potvrzením toho, jaký obrázek jsem si o něm udělala (z částečných informací, protože jsem od něj dosud nic nečetla, a dlouho už se na to chystala). Byla to tedy pro mě v podstatě šťastná volba, začít touto poslední (částečně vzpomínkovou) knihou – navrátila se totiž k počátkům, a tak jsem vlastně přeneseně začala tam, kde to všechno začalo, kdy čerstvě dospělý mladík podniká své camino … „Camino je jako takový dětský tábor pro dospělé.“
A pak následovaly další (třeba s rodiči), nebo tato vzpomínková … plná zážitků poutníků z celého světa, které Ladislav potkal na své cestě, plná informací o historii navštívených míst a celé pouti, a taky, abych nezapomněla, plná krásných popisů krajiny, a v neposlední řadě (jak to u správného cestopisu má být) vyprávění o místech, kde se poutníci ubytovávají - o jídle, jak se cestou stravují, o počasí, které je cestou někdy povzbuzuje a někdy dost sužuje … to vše vyprávěné s humorem a příjemným nadhledem, navzdory tomu, že tahle cesta není žádná procházka, ale plnohodnotný horský trail, který je pro tělo jistě výzvou, a pro mysl příležitostí … vystoupit z toho každodenního koloběhu událostí, starostí, nutností a ze své komfortní zóny … jdete, abyste se vyhnuli vyhoření, jdete, abyste si promysleli svou složitou životní situaci, jdete, abyste se rozhodli, kterou cestou se váš život bude ubírat, jdete, prostě jen tak, protože můžete, protože na to máte dost sil, protože máte možnost …
Na caminu se vydáváte za společností lidí, které spojuje stejný cíl – vykonat pouť, ale také trošku za samotou – být sám se sebou … „poutníci osobní prostor druhých respektují. Právě tohle je ostatně jeden z důvodů, proč si dávám kávu v každé vesnici. Když jdu s někým, kdo už chce být sám, jednoduše pokračuje dál. Když si chce povídat, dá si kávu se mnou.“
„Do Santiaga vedou desítky různých tras a místní tak mohou jenom hádat, odkud ten který člověk s velkým batohem vyrazil. … Upřímně obdivuji trpělivost lidí, kterým se od jara do podzimu prožene pod okny alespoň stovka poutníků denně, a oni jim ještě přejí šťastnou cestu …“
Takže „buen camino“ /pokud dáváte přednost španělštině/ … případně „bon chemin“ /pro ty, co dávájí přednost francouzské variantě/ …
A jen tak pro zajímavost … „co se týká středověkých poutníků … do tohohle kopce se nevláčeli … Pyreneje překonávali nedalekým průsmykem, kde cesta nestoupá tak vysoko Po hřebenech kopců se zkrátka chodí až dnes. V době, kdy se máme tak dobře, že si můžeme záměrně komplikovat život.“
… krom toho se ale taky … „můžete rozhlížet po okolí a pozorovat stáda ovcí pasoucí se všude kolem vás. … připadáte si povznesení nad celým světem … fyzicky i metaforicky. A také svobodní! Máte pocit, jako kdyby se všechny vaše starosti rozplynuly spolu s ranní mlhou v údolí. … Kolik svobody a radosti vám přinesou další týdny? Je jediný způsob, jak to zjistit: jít dál.“