Všechny duše

27.08.2023

První knihou, kterou jsem od Maríase četl, byla Černá záda času, jenž byla do určité míry právě reakcí na román Všechny duše a Všechny duše jsou zároveň posledním románem momentálně existujícím v češtině od Maríase, který mi chyběl přečíst, abych měl tzv. celého do češtiny přeloženého Maríase přečteného.
Důvodem možná bylo to, že jsem cítil, že jaksi spoustu bylo o tomto románu řečeno v Černých zádech času, a ani se mi nechtělo vstupovat do milostného románku z prostředí univerzitního Oxfordu. Jenže u Maríase není ani ten nevšednější detail fádní a milostný románek není červená knihovna. Všechny duše jsou románem tajemství, celé dílo Maríase by se dalo charakterizovat jako romány tajemství. Vliv postmoderny na Maríasovu prózu je nezpochybnitelný, přesto všechno mají jeho příběhy tradiční směr, mají odkud a kam téct, nejsou to jenom útržkovitě poskládané epizody, ale vždy mají jakousi pevnou, i když zpočátku téměř neviditelnou linku, která čtenáře nakonec dovede k vyústění a odkrytí toho, co bylo utajeno. Nejinak je tomu i u Všech duší. Román z 80. let, kde vystupuje spoustu oxfordských dons, kde nám Marías ukazuje univerzitní půdu Oxfordu, ale také diskotékovou scénu a zaprášené antikvariáty, je ukázkou toho, že i postmoderní literatura může mít děj.
A pokud se něčeho na postmoderní literatuře vážím, je to její zájem a obrat k literatuře samé. Snaží se reflektovat vlastní tvorbu, tak také lásku ke čtení a knihám. U Maríase, možná více než u jiných postmoderních autorů, je toto myslím věc, která mě nepřestává fascinovat. S jakou láskou mluví o svých loveckých výpravách do antikvariátů a knihkupectví, s jakou láskou dokáže psát o jiných, třeba i zapomenutých autorech.
Myslel jsem si, že na závěr zmíním, že Marías je asi nejlepší současný hispánský žijící spisovatel, bohužel, když jsem pogooglil, zjistil jsem, že to bylo minulý rok, co tento velikán španělské prózy odešel z tohoto světa. Tedy mohu jen doufat, že získal patřičný klid, i když nebyl věřící, a byl kritik katolické církve, kdo jsme my lidi, abychom ho soudili. Milovat i lidi, se kterými nesdílíme stejné názory, uznat jejich intelektuální rozhled a umělecké nadání, není zpronevěřením se, ale potvrzením kodexu lásky.


"Vždycky mi připadalo přehnaně naivní myslet si, že se k nám někdo protože nás miluje, to znamená protože se sám rozhodl přechodně nás milovat a pak nám to oznámil bude chovat jinak, než jak se před našima očima chová k druhým, jako by právě nám nebylo souzeno stát se těmi druhými ihned poté, co nám dotyčný své soukromé rozhodnutí sdělil, jako bychom ve skutečnosti vždycky nebyli také ti druzí vedle toho, že jsme to my." (s. 27)

"Čím víc člověk ví a vykládá o druhých, tím větší má dispens, aby nemusel nic vykládat o sobě." (s. 31)

"Ale i tak s ní nemohu počítat, aby mi tomhle městě ztělesnila otcovskou, ba ani mateřskou postavu, ty postavy, které všichni potřebujme, kdykoli a kdekoli, bez ohledu na to, kolik je nám let a jakého jsme dosáhli postavení. I ti nejstarší a nejmocnější je potřebují až do konce svých dnů, a pokud je nedokážou do někoho vtělit, neznamená to, že je nepotřebují, že o nich nesní, že jim citelně nechybějí: nevyvrací to jejich potřebu, očekávání a představu." (s. 59)

"Víc si sama sebe uvědomuje, což je právě to, co na lidech přitahuje, co je zhodnocuje: že své kroky dokážou řídit, že své jednání mohou připravovat a vést." (s. 69)

"Roli otcovské nebo mateřské postavy nám přisuzuje čas, čas nám ji ukládá jako povinnost. Vyžaduje to přizpůsobivost, soustředění, je to něco, co nadchází. Ještě nechápu, že tady to dítě je a že tu stále bude, že ohlašuje své neuvěřitelné trvání, jenž nás přesáhne, nechápu, že jsem jeho otec." (s. 90)

14.05.2023

Na knihu jsem se hodně těšil, ale spíš mě zklamala. Text se nečetl lehce, takže jsem byl rád, že měl román pouhých 200 stran. Jako zpestření jsem uvítal zmínku o Arthuru Machenovi. Na závěr pochválím vkusný obal.