Zamilovanosti přehled

29.07.2020

Javier Marías je jeden ze současných spisovatelů, jímž jde o umění a ne zisky z prodeje. Aspoň tak usuzuji, protože jeho literatura je složitá, souvětí nejsou jednoduchá a celkově musí mít člověk, jenž ho chce číst správně (existuje-li něco jako správné čtení) filosofickou náturu. Děje se tam toho hodně, jenže není to filmově vypravované (což znamená víceméně důraz na vnějškové a možná až povrchní zachycení situací), je to psané jaksi z vnitřku, psychologické drobnokresby střídají dialogy, které se samotné též táhnou, ale jakým stylem. Jak píše puml, u Maríase bych se Nobelově ceně za literaturu vůbec nedivil. Akademické psaní to vskutku částečně je, na druhou stranu kniha obsahuje až detektivní zápletku, jenže se táže na to proč, tedy nespokojuje se s pouhým popisem událostí tedy co a jak, nýbrž jde na dřeň, odhaluje motivace, a tedy příčiny, což je rolí velké literatury, vždy se spíše tázat proč. Aneb abych to nějak ukončil, Marías patří mezi ty autory, kteří dle mě nepropadli tendenci psát se zřetelem na pozdější filmové zpracování, ne on píše, tak, aby stěží umění filmu mohlo nahradit umění románu.

16.01.2017

Zamilovanosti. Úplně náhodný vánoční výběr. První odstavce mi z nějakého divnodůvodu připomněly začátek (ehmpropadáku) Dívky ve vlaku. Jedna osoba sleduje pravidelně dvě jiné osoby. Akorát spolu nemají žádnou, natož pohnutou historii. Tím veškerá podobnost končí.

K ději: Současný Madrid. María pracuje v nakladatelství a snídá každé ráno v kavárně, kde pozoruje manželskou dvojici. Luisa a Miguel. Ze začátku ani neví, jak se jmenují. Působí na ni sympaticky, jako Dokonalý pár, i po letech zamilovaní, stále si mají o čem povídat, někdy vídá i jejich děti. Díva se na ně jen tak, ze zájmu, in no creepy way, a asi by to takhle mohlo být do skonání světa. Jenže román potřebuje zápletku, takže muž nečekaně umírá. A není to úplně přirozená smrt. A María nezůstane úplně mimo hlavní dění.

Děje je tu celkem pramálo, zato myšlenkové pochody Maríi zabírají celé věty, odstavce, stránky. Někdy toho bylo skoro moc, ale stejně jsem byla zvědavá na pointu. Když jsem na S(n)oby o této knize psala, tak jsem četla "skvělý román, skvělý autor". Nadšená nejsem a pochybuju, že bych si knihu někdy ráda přečetla znovu.
Ale něco pozitivního zmínit můžu: Jelikož se celým příběhem táhne téma smrti, k dalšímu čtení mě ponoukla zmínka o Plukovníku Chabertovi (novela od Balzaca o domnělé mrtvole) a taky Třech mušketýrech (domnělá mrtvola č. 2 aneb Milady de Winter).