Zamilovanosti

29.07.2020

Javier Marías je jeden ze současných spisovatelů, jímž jde o umění a ne zisky z prodeje. Aspoň tak usuzuji, protože jeho literatura je složitá, souvětí nejsou jednoduchá a celkově musí mít člověk, jenž ho chce číst správně (existuje-li něco jako správné čtení) filosofickou náturu. Děje se tam toho hodně, jenže není to filmově vypravované (což znamená víceméně důraz na vnějškové a možná až povrchní zachycení situací), je to psané jaksi z vnitřku, psychologické drobnokresby střídají dialogy, které se samotné též táhnou, ale jakým stylem. Jak píše puml, u Maríase bych se Nobelově ceně za literaturu vůbec nedivil. Akademické psaní to vskutku částečně je, na druhou stranu kniha obsahuje až detektivní zápletku, jenže se táže na to proč, tedy nespokojuje se s pouhým popisem událostí tedy co a jak, nýbrž jde na dřeň, odhaluje motivace, a tedy příčiny, což je rolí velké literatury, vždy se spíše tázat proč. Aneb abych to nějak ukončil, Marías patří mezi ty autory, kteří dle mě nepropadli tendenci psát se zřetelem na pozdější filmové zpracování, ne on píše, tak, aby stěží umění filmu mohlo nahradit umění románu.

16.01.2017

Zamilovanosti. Úplně náhodný vánoční výběr. První odstavce mi z nějakého divnodůvodu připomněly začátek (ehmpropadáku) Dívky ve vlaku. Jedna osoba sleduje pravidelně dvě jiné osoby. Akorát spolu nemají žádnou, natož pohnutou historii. Tím veškerá podobnost končí.

K ději: Současný Madrid. María pracuje v nakladatelství a snídá každé ráno v kavárně, kde pozoruje manželskou dvojici. Luisa a Miguel. Ze začátku ani neví, jak se jmenují. Působí na ni sympaticky, jako Dokonalý pár, i po letech zamilovaní, stále si mají o čem povídat, někdy vídá i jejich děti. Díva se na ně jen tak, ze zájmu, in no creepy way, a asi by to takhle mohlo být do skonání světa. Jenže román potřebuje zápletku, takže muž nečekaně umírá. A není to úplně přirozená smrt. A María nezůstane úplně mimo hlavní dění.

Děje je tu celkem pramálo, zato myšlenkové pochody Maríi zabírají celé věty, odstavce, stránky. Někdy toho bylo skoro moc, ale stejně jsem byla zvědavá na pointu. Když jsem na S(n)oby o této knize psala, tak jsem četla "skvělý román, skvělý autor". Nadšená nejsem a pochybuju, že bych si knihu někdy ráda přečetla znovu.
Ale něco pozitivního zmínit můžu: Jelikož se celým příběhem táhne téma smrti, k dalšímu čtení mě ponoukla zmínka o Plukovníku Chabertovi (novela od Balzaca o domnělé mrtvole) a taky Třech mušketýrech (domnělá mrtvola č. 2 aneb Milady de Winter).

16.04.2016

Dej to má veľmi jednoduchý, to by až tak nevadilo, ale je to hrozne urozprávané, plné úvah, ktoré rozoberajú smrť zo všetkých strán. Nebavilo ma to, prečítala som to dokonca, len preto aby som sa dozvedela ako dopadne milostný trojuholník a tiež preto, že Všechny duše sa páčili, tak som chcela dať autorovi šancu. Inak nudné ako fašírka.

31.07.2015

Pro mě příliš přeintelektualizované,děj tak silně zredukovaný,že mám pochybnosti o správném zařazení do kategorie "beletrie".(A jak tak koukám na čtenářské hodnocení autorových předchozích děl, nejsem v tom asi sama..)

29.06.2015

Dlouhá souvětí, která se táhnou přes půl stránky. Děj je pomalý, ale o to víc se autor noří do všemožných dějových odboček a úvah na téma smrti, odcházení a zapomnění. Vůbec to celé působí jako mistrně prokomponovaná literární hra, tak trochu ve stylu Milana Kundery; a to je asi ta největší potíž jinak skvělého románu, spíš ale eseje-studie zapomnění, smrti a zamilovanosti v různých podobách; témat, která Marías skvěle propojuje. Potíž je jen v té přílišné akademičnosti; působí to často - řečeno s kolegou Mástrem: "jako když čumíš z vokna paneláku a uvažuješ o tom, jaký to je, bejt volnej". Ale tady je ten citát potřeba chápat hodně přeneseně. Každopádně je tam znát vliv Seneky, nebo aspoň já to tam cítím. Někdy je to až moc užvaněný a tý popisnosti a psychologie je tam taky víc než dost. Charaktery tak nějak toporný a celkově se těžko do těch postav dostává. Všichni jsou tak trochu autisti - víceméně uzavřený do svejch světů. Ale ty úvahy jsou ryzí a jako esej nebo studie opuštěnosti a zamilovanosti je to ve svých nejsilnějších momentech provokativní a inspirativní zároveň. Originální, i když se to dnes říká o lecčems, to určitě je. A Nobelovku - minimálně za ten styl a téma - by mohl Marías klidně vyfasovat. Takže doporučuju, ale není to žádná relax četba na dovolenou.