Všechny kočky jsou šedé: Hudba úzkosti
Miloš Hroch , Karel Veselý
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451525/bmid_vsechny-kocky-jsou-sede-hudba-uzkos-ABp-451525.jpg
5
86
86
Pohltila pop definitivně melancholie, úzkost a beznaděj? Proč zní dnešní populární hudba tak smutně, kde se v rocku vzalo téma depresí a dá se v současných hitech vůbec zaslechnout nějaká naděje? Bavíme se ještě? Hudební publicisté Karel Veselý a Miloš Hroch nabízejí paralelní dějiny populární hudby posledních čtyřiceti let, v níž žánry ustoupily emocím. Jednotlivé kapitoly ukazují cestu, kterou populární hudba urazila od postpunkového pocitu u Joy Division a The Cure přes rezignaci Nirvany a Radiohead v devadesátých letech až k depresivní zpěvačce Billie Eilish, sebevražedným emorapperům a environmentálnímu žalu.... celý text
Přidat komentář
Celý koncept i nápad knihy se mi líbí, autoři se snaží veškeré věci dávat do souvislostí nejen po stránce hudební, ale zajímají se i o širší kontext, což je rozhodně velké plus. Na druhou stranu mám asi trošku problém se subjektivními interpretacemi některých textů, ze kterých mám pocit, že je autoři prezentují jako nějakou "obecnou pravdu", a tak mohou být některé pasáže trošku zavádějící. Kdybych se o to sama nezajímala a neměla vystudovaný obor, který se interpretacemi různých textů zabývá, věřila bych každičkému slovu, co autoři napíšou. Další mínus spatřuji v některých chybně zmíněných informacích, například to, že Lil Peepa našli předávkovaného v bytě, ale každý, kdo se o jeho osobu alespoň malinko zajímá ví, že ho našli předávkovaného v tourbuse na jedné z posledních zastávek na jeho tour k desce COWYS a že kolem jeho smrti je dodnes několik nejasností. Rozumím tomu, že při takovém rozsáhlém záběru období a umělců je to občas složitější, nicméně si myslím, že když už někoho autoři zmiňují, neměli by uvádět chybné informace. Obecně asi musím říct, že jsem od knihy čekala mnohem víc, ale z velké míry za to mohly asi ohlasy od známých, kteří ji četli přede mnou, a mé očekávání se tak během mé četby bohužel nenaplnilo. Tím ale nechci říct, že by byla kniha nějak špatná, to rozhodně ne, jen bych asi nevěřila všemu, co autoři v textu píšou a nebrala jejich subjektivní interpretace za objektivní pravdu.
"Přitom nuda byla ještě v 60. letech hybatelem společenských změn, protože prázdný čas volal po naplnění, kdežto nyní je naopak zcela naplněn nezastavitelným proudem neurostimulací z našich mobilů." (Franco Berardi)
Podobně jako jiní uživatelé, i já jsem vyrůstal na trochu jiné hudební publicistice, představované zlatou érou Rock&Popu v devadesátkách a zaměřené víc na hudbu samotnou než na široký společenský kontext. Tohle dědictví už ve mně asi zůstane, přesto nové přístupy respektuju a sleduju. Kniha Karla Veselého je brilantní ukázkou právě tohoto čerstvého pohledu na svět populární hudby. Autor je jen o málo mladší než já, i jeho formovala devátá dekáda, jak je z textu patrné, ale rozhodně se na ní nezaseknul a se stejným zanícením analyzuje i nejnovější trendy. Že je populární hudba stále melancholičtější, toho si nelze nevšimnout a Karel Veselý (s Milošem Hrochem) dokáže fundovaně a velmi trefně pojmenovat důvody. Troufám si odhadnout, že tahle kniha by mohla být v domácí hudební publicistice vnímaná jako určitý milník.
Kniha se věnuje depresivní hudbě v pop music za posledních cca 40 let. Témata deprese, strachu a úzkosti jsou s každým desetiletím v populární hudbě stále silnější. Joy Division, The Cure, Nirvanu nebo Radiohead známe jistě všichni, kniha se ale věnuje i mladším interpretům, které už jsou trochu mimo náš rozhled. Například mi až doteď byl skryt fenomén depresivních rapperů (tzv. emo rap) jako Kanye West, Kid Cudi nebo Frank Ocean :)
Kniha se ale nevěnuje jen hudbě, ale zasazuje celý fenomén do širšího politického a ekonomického kontextu. Je vidět, že autoři jsou velmi sečtělí.
Ocenil jsem především ty první asi tři kapitoly, do přelomu století. Kapely z konce 70. let a 80. let jako Joy Division a pak 90. léta a seattleská scéna a kapely jako Nirvana, Pearl Jam a na přelomu pak Radiohead. Další interpreti a kapely mě už spíš míjeli. Navíc ten "smutek" a "úzkost" současných kapel a interpretů mi často přijde vyloženě účelový a nemá to dle mého názoru hloubku originálu jakými byly právě třeba Joy Division, ale třeba i David Bowie nebo David Byrne a Talking Heads, na které ale nezbylo prakticky místo. Chápu ten koncept, ale zacílení na jednu epochu nebo méně let by bylo asi více. Takhle je to vše spíš takové letem světem, často jen náznak a jde se dál. Chápu, že kniha by musela mít tak třikrát víc stran aby šla opravdu do hloubky. Takhle je to spíš jen takový hudební bedekr "hudby úzkosti". Navíc mám pocit, že skutečnou kvalitu a dopad ve výsledku ukáže až odstup více let.
Touto knížkou dostanete nejen přehled melancholické moderní hudby, náměty na poslech interpretů, o kterých jste třeba ještě neslyšeli, ale především i kulturní a společensko-politické pozadí. Publikace se hodně zabývá tematikou hudebních textů a dává je do souvislosti s aktuálním děním, vysvětluje motivace umělců a pravděpodobné příčiny jejich melancholií. Vše je napsáno velmi čtivě a pokud mě něco mrzí, tak jedině to, že rozsah nebyl ještě větší - od autorů bych si přečetl i dvakrát delší pojednání a věřím, že znalostí by na něj měli dost.
Pokud vás baví hudba, sociologie, psychologie a politika, neváhejte a vrhněte se do četby.
Velice ojedinělá kniha. Zřejmě jediná svého druhu u nás. Velice poutavé a zajímavé čtení. Spousta zajímavých informací. Vřele doporučuji.
KDO - dva nezávislí, psychologicky a filosoficky vzdělaní publicisté /přiznávám, že jsem o nich nikdy neslyšela, vyrůstajíc na článcích z Melodie, Géčka a Rock+Popu - což už je, ó hrůzo, málem o generaci dřívější materiál/
dali dohromady CO - velice zajímavý rozbor vesměs angloamerické pop/rock/hip hop/alternative hudební scény
O ČEM - jak se v jejím směrování, námětech a textech odrážely společensko - politické nálady od 80. let /tvrdě kapitalistická doba Thatcherové a Reagana/ až po současnost /Trump, anti Trump, woke a cancel culture, klimatické změny/ a s tím vším související situace obyčejných lidí a jejich pocit čím dál většího ohrožení. Na což samozřejmě reaguje jako první kdo? No přece umělci.
PRO KOHO - ne pro každého. Pokud jste doposud poslouchali jen to, co hrají nejmenovaná česká komerční rádia, a nemáte základní znalosti z psychologie, nejlépe i sociologie, buď s touto knížkou zklamaně praštíte, nebo... si dáte tu práci a otevře se před vámi nový svět a náhled na to, v čem žijeme. A že je to /nejen/ podle názoru autorů a tvorby umělců, o nichž je zde řeč, pěkně bezútěšný bordel. Jak z toho ven, nebo aspoň nějak přežít... to už je na každém individuálně, podle jeho vlastního světového názoru.
Z textu je celkem jasně znát, na jaké pozici autoři /nebo spíš hlavně pan Veselý, který patrně odvedl nejvíc práce/ stojí. Za sebe můžu říct, že s jejich/jeho postojem ne vždy souhlasím. Ale ráda bych věřila tomu, že bychom /i v této momentálně skoro nesmiřitelně rozdělené společnosti/ případně byli schopni osobního přátelského rozhovoru bez přesvědčování a urážek. Což je čím dál vzácnější případ a ta neschopnost dialogu jeden z nejzásadnějších důvodů, proč se populární hudba čím dál víc mění v hudbu úzkosti. Se všemi důsledky a následky.
PS. Čekala jsem, že knížka bude více zaměřená na rock a jeho odnože - v těch se vyznám nejlíp a dovedu lépe posoudit :-) Rap, hip hop a EDM nesleduji, nikdy to nebyla moje krevní skupina, a míjet mě tyto žánry budou i dál, ale jako osůbku trochu poučenější ;-) No, díky aspoň za Nirvanu, Joy Division a spol. Za domácí úkol si dávám přeložit pár textů mých oblíbených písniček a pořádně o nich popřemýšlet. Když už znáte souvislosti, je o čem.
A je fajn, že si autor občas nechal nahlédnout i do své vlastní hlavy a psychiky. Víme, že v tom jede s námi.
Vidno, že autori si dali záležať na pomerne dôkladnom rešerši literatúry, majú toho aj dosť napočúvaného a myslím, že veľa krát trafili klinec po hlavičke. Myslím, že hudbu dnes potrebujeme viac, než kedykoľvek predtým a tá "depresívna" či melancholická hudba mne veľmi pomáha a počúvam ju často - a to nie som žiadny introvert skôr úplne naopak (závisí), no táto hudba je niečo s čím sa identifikujem a čo sa ma dotýka. Netvrdím, že nemám rád aj kvalitnú tanečnú hudbu (zbožňujem elektroniku) a taktiež mám aj pomerne dosť "guilty pleasures" no keď počávam hudbu typu The Cure alebo povedzme z elektra hudbu typu Boards Of Canada alebo aj v knihe spomenutých Oneohtrix Point Never, tak som veľmi rád, že som nažive napriek tomu, čo sa môže diať v mojom osobnom živote, či v tom chaose zvanom svet a spoločnosť naokolo. Ďakujem za túto knihu a zdravím všetkých fanúšikov The Cure, Joy Division, Cocteau Twins, The Smiths, Depeche Mode, Bauhaus, The Chameleons, Radiohead, Massive Attack, Portishead, Bjork, Nirvany, My Bloody Valentine a mnoho ďalších skvelých aj podstatne menej známych úžasných kapiel. A počúvajte aj súčasnú hudbu, to že všetko dobré v hudbe už bolo je jeden obrovský mýtus. Je veľa geniálnej hudby aj dnes, iba treba hľadať, takú vačšinou v bežnom rádiu nezačujete.
Výborná kniha, velmi obsáhlá, skvělá sonda do psychologie hudby a umělců. Ať už jde o jakýkoli žánr. Doporučuji nejen hudebním nadšencům.
První část knihy jsem hltal a rozuměl jí. Prožil jsem dobu zlomu osmdesátých a devadesátých let coby metalový teenager, ale vlna grunge, The Cure atd. mě zasáhla naplno. Vlny smutku a melancholie jsem prožíval v doom metalu, který vycházel z podobných kořenů. Knihu jsem ale začal prožívat v momentě, kdy se začala věnovat popu a vůbec světu, o kterém jsem si myslel, že je povrchní a hloubkám duše se vyhýbá, protože hlavně tančí... Rovněž mi umožnila nahlédnout do světa nové generace, která to rozhodně nemá jednoduché. Izolace, environmentální smutek, vykořenění, kyber šikana... Autorům tleskám. Jsem zasažen.
Čtivě napsané shrnutí historie melancholie, beznaděje a frustrace v populární hudbě, zahrnující dobový kontext i osobní vhled autorů. Doporučuji všemi deseti.
P.S. Na Spotify a Youtube je sestavený playlist skladeb, tak si ke čtení můžete i poslechnout zmiňovanou hudbu.
I když jsem měla jiná očekávání a tento typ hudby neposlouchám, tak se mi kniha líbila hlavně autorovým záběrem a rozhledem mimo hudbu.
Knížka moc fajn i když jako skoro ctyricatnika me zaujala spíše první pulka (The Cure, Joy Division, Nirvana, Pearl Jam, atd ;) . Druhá pulka byla o novější hudbě (hip hop, billie eilish) které zas tak nehovim. Člověk proste poslouchá cely zivot to co se naučil poslouchat v 15 letech :)
Výborná kniha o hudbě, která přináší chytrou publicistiku, ve které autor propojuje vývoj hudby se společenským a politickým děním.
V posledních dekádách přibývá smutné hudby plné negativity, smutku, beznaděje, deprese nebo úzkosti. Stejně tak v posledních desetiletích roste počet lidí s neurotickými poruchami, s depresemi, uživatelů prášků na předpis coby utlumováků v zahlcené informační době, ale i sebevražd teenagerů. Hudba tyto proměny společnosti reflektuje a nabízí posluchačům odraz, ale i prohloubení vlastních pocitů.
Karel Veselý rozpracoval svůj podcast a napsal velmi čtivou a komplexní knihu. Promítl do ní nejen svou znalost hudebních scén, ale také skvělý socio-politický přehled.
Vcelku čtivý text s nekonvenční grafickou úpravou. Pěkným detailem je Spotify playlist s hudbou, o které se zrovna v textu mluví. Nicméně... Moc nechápu, čím si Taylor Swiftová, Greta Thunbergová a Katy Perryová vysloužily to šílené přechylování (a Lady Gaga nebo Billie Eilish nikoli)...