Vtáky bez krídel
Louis De Bernières
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/144279/bmid_vtaky-bez-kridel-scJ-144279.jpg
5
173
173
Louis de Berniéres sa stal celosvetovovo známy vďaka románu Mandolína kapitána Corelliho, ktorý bol sfilmovaný. Jeho ďaľším dielom je široko poňatá, netradične vyrozprávaná románová freska z prelomu 19. a 20. storočia v tureckej Anatólii. Berniéres zachytáva spolužitie medzi kresťanmi a moslimami v malom meste. Rozdielnosť viery nie je prekážkou ani pri láske krásnej kresťanky Filotey a moslima Ibrahima a nebráni ani priateľským vzťahom medzi Turkami a Grékmi, a dokonca aj cirkevní predstavitelia – moslimský imám a otec Christoforos – spolu celkom dobre vychádzajú. Na pozadí rozpadu Osmanskej ríše autor podáva vznik moderného tureckého štátu v mocenskej hre vtedajších veľmocí, aj so všetkou tragikou, ktorá z toho vyplývala pre prostých ľudí.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2005 , Slovart (SK)Originální název:
Birds Without Wings, 2004
více info...
Přidat komentář
Krása nesmírná!!! Drsný příběh vyprávěný s odzbrojujícím nadhledem. Od této knihy se nešlo odtrhnout. Hltala jsme stránku za stránkou a 507 stran jsem přelouskala za dva dny. Všem doporučuji! Podle mne takto píše spisovatelský mistr!
Krásná kniha,tak silná a smutná. Rozpad osmanské říše a vše,co mu předcházelo, a co následuje až do dnes. A opět ve výborném překladu Viktora Janiše. Doporučuji.
Krásná kniha plná historie i osudů obyčejných lidí psaná neuvěřitelně propracovaným a promyšleným stylem. L. De Berniéres je opravdu PAN vypravěč, mistrně proplétá příběhy obyvatel městečka Eskibahçe se smutnou válečnou historií Evropy, etnickými čistkami, politickými a vojenskými tématy. Krajinu, přírodu Turecka i postavy popisuje hlubokým stylem, čtenář má pocit, že sedí na kameni s pasáčkem koz Ibrahimem, probírá se stříbrnou hřívou Nilüfer, zasedá ke kruhu s hrnčířem İskenderem...
Knížka, která mi zlomila srdce. Je to pár let, co jsem ji četla, ale stačí, abych si připomněla aspoň jeden z příběhů obyvatel Eskibahce, a znovu se mi chce plakat. Ta bezmoc, když nemůžete ovlivnit věci kolem sebe, protože jste ve vleku "velkých dějinných událostí" a váš "malý, obyčejný život" nikoho nezajímá. Zároveň je to krásná (a taky drsná a krutá) ukázka bouřlivého počátku dvacátého století, které zformovalo současnou Evropu.
Nečetla jsem snad ještě něco tak silného, opravdového a hluboce lidského. Berniéres je výtečný fabulátor, který rozehrává velké i malé osobní tragedie na pozadí těch dějinných, se smyslem pro ironii je navzájem mísí a pak nám je bez patosu a odsudků servíruje ve svém mistrovském díle. Sem zasažena a uchvácena.
Knihu jsem četla dlouho , o to víc jsem ten strašlivý osud a těžký život obyvatel Eskibahçe prožívala. Hluboce mě zasáhla. Výborný překlad Viktora Janiše. Doporučuji k přečtení
Pekný príbeh, alebo skôr pospletané klbko príbehov, z málo známych končín, o málo známych udalostiach. Formálne mi Vtáci bez krídel veľmi pripomínajú Moje meno je Červená od Orhana Pamuka. Jedna príbehová niť, rozprávaná ústami mnohých rozprávačov.
Okrem zaujímavého deja, sa autor podujal na neľahkú úlohu osvetliť dejinné udalosti z pohľadu nezávislého pozorovateľa. V románe fakty nie sú podopreté citáciami a preto ostáva len veriť, že pri popisoch historických udalostí autor nefabuluje. A ak to tak naozaj je, jeho úloha nestranného komentátora sa mu celkom podarila. Všetku túto svoju prácu však zabíja v závere, kde hľadá vinníkov všetkých týchto strašných udalostí. Veľký svet? Je to naozaj ten „veľký svet“ čo je za to všetko zodpovedný? Je mi to ľúto a chápem, že v románe, kde niet žiadnej vyslovene zápornej postavy sa hľadajú vinníci tragédie ťažko. Ale hodiť to na „veľký svet“ môže naozaj len nedbalý hrnčiar...
Čím jsem starší, tím mám raději knížky, co ve vás zůstanou, co jen tak nevyšumí ihned po tom, co je zavřete a druhej den už vlastně ani netušíte, co jste četli. K tomu jsem čím dál víc sentimentální a cokoliv souvisí se smutkem a vykořeněním, mě tak nějak dostává do kolen. Tady jsem byl tím pádem nejen na kolenou, spíš jsem klečel v metrový jámě smutku a pozoroval jak se vyhnanci ještě na poslední chvíli vracejí pro svoje mrtvý, berou ty ztrouchnivělý uzlíčky svý minulosti a opouštějí místo, kde se narodili a plánovali zemřít, Krásný - krásný jako bublavý zvuky hliněných píšťalek, lahodný jako ledová voda ve džbánech a poetický, jak to umí jenom Berniers.
PS: Oceňuju taky, že jsem se dozvěděl trochu víc o Drosule, kterou čtenář zná už z Mandolína kapitána Correliho!
orinka3 má absolutní pravdu. Není to kniha, kterou lze nějakým způsobem odložit, leda ji snad zakopat do země, a stejně ji potom zase vykopete a pojedete dál. V ní křepčí snad úplně všechno a on to nese tak dojemně a přitom tak mistrovsky, že jsem si říkala, jak to, jak to,že do do toho může takhle vidět. Do toho nebo do onoho, do těch drobných věcí i do toho celku. Proč to sype z rukávu jako by stál na x místech najednou a vše nasával jako houba. Kdo on vlastně je že ho tak poslouchám a nejsem nějaká divná? Je to opět nezapomenutelné, snad nezapomenutelnější než cokoliv jiného od něj.No scény tam byly obrovské, a v srdci mi patrně udělaly hotové brázdy, a já mu to opět odpouštím:)
Špičková kniha! Nenechte se odradit tím, že jde o "bichli". Otevřete a hned od začátku vás chytí. Neznám autora, který by dokázal čtenáře tolik vtáhnout do děje, oživit postavy a přinutit mě, abych si na knihu pomyslila hned při probuzení. Všechny jeho knihy jsou mimořádné. Nepostřehnete, že čtete o historii a přesto vám ji přiblíží. Žádný patos, žádné moralizování, poučování. Kolikrát jsem se při čtení nahlas smála:) Všechno moudro vyplývá z nejhlubší lidskosti, příběh střídá příběh, napětí se stupňuje a jenom trnete, jak to dopadne. Máte strach o lidi z knihy, protože je vezmete za své. Já čtu i záložky na obale, takže souhlasím s tvrzením, že je dobré tuto knihu neodkládat na jindy a přečíst raději ještě před tím, než umřeme:) Kdyby žádnou jinou za rok, tak tuhle určitě.
"Kde to všechno začína? Dějiny nemají začátky, protože všechno, k čemu dojde, se stane příčinou, či záminkou pro to, co se přihodí poté, a tenhle řetez příčin a záminek se táhne až do paleolitu, kdy první Kain z jednoho kmene zabil Ábela z kmene druhého."
Aj Vtáky bez krídel píšu dejiny a Berniéres nám ich podsúva veľmi zaujímavou formou. Súžitie kresťanov a muslimov, za čias Osmanskej ríše, v príbehu, ktorý berie dych. Opäť široká paleta výnimočných postáv, výnimočných osudov a výnimočných udalostí.
Kontrast lásky a nenávisti, dobra a zla, radosti či smútku, poukazuje na to, že život nie je len čiernobiely, ale pestrofarebný a my nikdy nevieme čo prinesie. Napríklad krásna Filothea, obdivovaná a okúzľujúca, ktorej najlepšia celoživotná priateľka je jej pravým opakom. A ako dopadne? Rustem Bej vyhná Tamaru a celý život prežije bez nej, a ako sa zachová na sklonku jej života? Karatavuk a Mehmetic, muslim a kresťan, aké silné je ich priateľstvo? Odpovede sú smutné, bolia a boria sa hlboko do môjho vnútra. Berniérsove vtáky bez krídel dolietali, ich pristánie bolo kruté a pre mňa nezabudnuteľné.
"My jsme ale navždycky spoutáni se zemí, bez ohledu na to, jak vysoko vyšplháme a jak moc mávame rukama."
Louisi, jsi démon. Myslela jsem si, že po Mandolíně už nic lepšího nenapíšeš, protože to nejde. A ty jsi napsal Ptáky bez křídel. Je to monumentální, nejen počtem stran, historický opus, který pokrývá pro nás exotické a tajemné prostředí. Velkolepá freska si v ničem nezadá s Vojnou a Mírem.
Desítky postav, jejichž osudy se proplétají jako v bludišti. Ptáci bez křídel jsou lyričtí, ohromující, s humorem i patosem představující různé podoby lásky. Mezi mužem a ženou (pasáček koz Ibrahim a krásná Filothea), mezi přáteli (Karatavuk a Mehmetçik) i mezi těmi, kdo se narodili jako nepřátelé. Všude vládne náboženská tolerance a vzájemná pomoc. Křesťanka Polyxeni pomáhá své muslimské přítelkyni, když její synové odejdou do války. Ibrahim je muslim, přesto miluje víc než cokoli křesťanku Filotheu.
Arménský, židovský, turecký a řecký živel tvoří jeden celek. Vidíme, jak se lidské osudy mění díky válce a sledujeme události z fronty prostřednictvím vyprávění Karatavuka. Všechno je protkáno příslovími, která vymýšlí hrnčíř Iskander.
Některé příběhy mě osobně zaujaly víc než jiné. Dojalo mě přátelství mezi Karatavukem a Mehmetçikem, muslimem a křesťanem, kteří se stali přáteli na život a na smrt. Nejvíc mě zaujal příběh bohatého a váženého Rüstema, který přistihne svou manželku Tamaru s cizím mužem. Zabije ho a ženu nechá ukamenovat na náměstí. Tamara je se štěstím zachráněna a po uzdravení se živí jako prostitutka. Přesto, že Rüstem si kupuje placenou společnici Leylu, s níž mu nic nechybí, na Tamaru nezapomene. Chvíle, kdy ji navštíví v jejím obydlí nemocnou a opovrhovanou a navzájem zjistí, co k sobě cítí, je úchvatná. Bohužel je pro oba příliš pozdě.
Sledujeme i příběh Mustafy Kemala, velkého Atatürka a otce všech Turků. S některými postavami se setkáme i v Mandolíně, například s ošklivou a dobromyslnou Drosulou, nejlepší kamarádkou překrásné ale marnivé Filotheji.
Kniha vrcholí v okamžiku, kdy je řecká menšina nucena odejít z Turecka do Řecka, aniž by Řecko pořádně znali. Na oplátku do Turecka přichází v Řecku žijící Turci. V této chvíli Filothea váhá, co má dělat. Nechce opustit Ibrahima. Její volba nakonec končí smrtí, kterou neúmyslně zapříčinil právě Ibrahim. Po Filotheině smrti pro něj nezbylo na světě nic, zbláznil se. Jako všichni lidé, když přestali respektovat druhé a nechali se ovládnout nacionalismem.
Ze starého světa turecké vesničky zbyla hromada suti. Krása Filothey neznamenala všechno, štěstí jí nepřinesla. Dnešní svět se marně pokouší oživit dávno zaniklý tolerantní svět. Osudy hrdinů Ptáků bez křídel spojuje hlavně smutek. Jak řekl Iskander v úvodu knihy: "Člověk je pták bez křídel a pták je člověk beze smutku." Bernières napsal úžasné dílo. Přesto, že se mi některé příběhy až tak nelíbily, je to monumentální historická mozaika, z nichž bychom si měli vzít ponaučení. A taky pět hvězdiček.
Na margo osoby Louisa de Berniéres resp. jeho tvorby som počula istý postreh. Vraj čítanie jeho románov bolí. Neviem sa vyjadriť, či to skutočne možno povedať o každej jeho knihe, o tejto však určite áno.
Román by sa teoreticky mal páčiť všetkým milovníkom fiktívnych príbehov, ktoré sa odohravajú na pozadí skutočných historických udalostí. Čitateľov vráti späť v čase, na prelom 19. a 20. storočia, kedy sa nelámali len storočia, ale aj ľudské životy a zavedie do mestečka Eskibahče, ktoré leží kdesi na území dnešného Turecka. Tu si zväčša v pokoji a zhode, bez väčších konfliktov, nažívajú moslimovia a kresťania, pôvodom Turci, Gréci, Arméni a mnohé iné etniká, jedným slovom Osmani, ktorých náboženstvo, kultúra a zvyky sú tak nerozlučne späté, že si už nevedia predstavit život jeden bez druhého, kým ich spolunažívanie nenaruší a nakoniec nenávratne zničí obdobie vojenských konfliktov, perzekúcia, etnické čistky, pochody smrti, násilné presídľovanie obyvateľstva...
„Pre vtáky s krídlami sa nič nemení – letia, kam sa im zachce, nepoznajú hranice a ich škriepky sú bezvýznamné. My sme však navždy upútaní na zem, nech by sme čo ako vysoko vyliezli a mávali rukami. Keďže nevieme lietať, sme odsúdení robiť veci, ktoré nám neosožia. Keďže nemáme krídla, ženú nás do bojov a do ohavností, ktoré nevyhľadávame a potom, keď je po všetkom, vrchy sú zrovnané so zemou, údolia sa zdvihnú a útesy sa zrútia do mora.“
Vtáky bez krídel sú nerušivou zmesou prostých „ľudových príbehov“ a strohejších opisov politického diania, niekedy až príliš náročných na pozornosť. Stretnete sa tu s mnohými postavami, ktorých životné príbehy vás začnú skôr či neskôr zaujímať, takže budete netrpezlivo listovať ďalej. Mne osobne prišla vhod najmä tá „politická rovina“ a prekvapil ma obrovský autorov prehľad, nakoľko toto obdobie tureckých, resp. aj gréckych dejín mi nebolo veľmi známe, doteraz som poznala len neskoršie až súčasné turecké obdobie z románov Orhana Pamuka.
„Spomedzi kameňov vyrážali oleandre, myrta a tymian a na jar rozkvitli divé maky, ktorými zarástli bojiská. Stráne Achi Baby sa od nich sfarbili do ostročervena, lebo v rozrumenej zemi sa im darí ako červom v mrtvolách. Predstavoval som si, že každý divý mak je odkazom od jedného vojaka a červený je od jeho krvi, a spomenul som si pritom na všetky roky doma, keď maky nevedno prčo vzišli ružové a ľudia o tom debatovali a lámali si hlavy, prečo je to tak.“
Osmanská říše kolem 1. sv. války. Rozsáhlý děj s mnoha zajímavými postavami a postavičkami, které prožívají své příběhy, většinou dramatické a kruté a smutné. Náboženská a etnická nesnášenlivost a také tato doba prostě šťastnému životu "obyčejných" lidí nepřejí. "Malí a obyčejní" lidé chtějí jenom v klidu žít, ale někdo pořád jen válčí, masakruje, vyhání, ...
Treba povedať, že na pochopenie tejto nádhernej knižky potrebuje každý svoj čas... Mne konkrétne to trvalo 29 rokov a musím povedať, že to stálo zato. Nie je to spôsobené len samotným hlboko precíteným príbehom, ktorý miestami plynie ako potôčik a potom zrazu ako rozbúrená rieka, ale hlavne hlavne hĺbkou myšlienok, ktoré nám autor predostiera prostredníctvom nenapodobiteľného smutnokrásneho humoru, a aj preto túto knižku treba čítať pomaly, o to viac to umocní čitateľský zážitok, minimálne tak, ako v mojom prípade... Po dlhšom čase knižka, ktorá ma jednoznačne oslovila a jednoznačne odporúčam!
Vzpomínám si, že jsem si Ptáky bez křídel půjčila někdy na střední v knihovně. Přečetla jsem pár kapitol, ale dál to nešlo... Uplynulo pár let a já si pořád vzpomínala na knihu s krásným přebalem a názvem. Nedalo mi to a půjčila jsem si ji znovu. Pochopila jsem - k této knížce jsem musela dorůst, abych mohla pojmout všechnu tu krásu a pravdu, kterou obsahuje. Jedna z nejkrásnějších, jaké jsem v životě četla.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Turecko Osmanská říše
Autorovy další knížky
| 2002 |  Mandolína kapitána Corelliho |
| 2005 | Ptáci bez křídel |
| 2001 | Válka o zadnici Dona Emmanuela |
| 2002 | Seňor Vivo a drogový baron |
| 2004 | Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána |
Knihu jsem četl v roce 2006 a představovala pro mne po nějaké době zase román, který mne neuvěřitelným, ale nádherným způsobem dokázal upoutat. Příběh vyprávěný z pohledu několika postav jsem byl tehdy nucen číst až do brzkých ranních hodin, kdy mne přemohl spánek... Autor mistrně vykreslil prostředí Osmanské říše před jejím rozpadem na počátku 20. století. Epický, až poeticky krásný styl spisovatele při popisu mezilidských vztahů, menších či větších lásek, působí v kontrastu s věrohodně popsanými hrůzami zákopů 1. světové války velmi celistvě. Mnoho postav sledujeme od dětství či mládi až ke stáří a smrti. Každá z těchto postav je jedinečná a perfektně uceluje skládačku příběhu. Autor před ně staví nelehké životní volby - milého či tragického rozměru. Ve své epické velikosti, psychologii a historické cestě poznání na mne příběh působil podobně jako když jsem dříve četl Styronovu Sophiinu volbu, i když s touto knihou nemá dílo Ptáci bez křídel takřka nic společného... Co však dle mého dělá knihu tak skvělou je, že zde dnes už nevěřícně pozorujeme soužití muslimů a křesťanů, vzájemné porozumění, snad i lásku, která v době o které se vypráví mezi nimi panovala. Křesťan byl ochoten se obětovat za muslima a naopak. Pokud tedy milujete historické, či válečné romány s trochou romantiky, citů ale i psychologie měli byste si tuhle knihu určitě přečíst. Tahle kniha za to určitě stojí, co víc, dle mne by se měla určitě dostat do učebnic literatury...