Vůně mandlí
Lenka Reinerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/6383/vune-mandli-6383.jpg
4
46
46
Sbírka povídek Lenky Reinerové, poslední německy píšící pražské autorky. Nejstarší byla napsána v červenci 1942 v Mexiku, ta nejmladší pak před několika lety. Vychází s fotografiemi Magdaleny Robinsonové.
Přidat komentář
I když naše vzpomínky vznikají v minulém životě, dokážou se úspěšně etablovat do toho přítomného. Formují naše emoce, naše rozhodování a hlavně naše poznávání světa kolem i mimo nás. A právě v tom vidím přínos povídek Lenky Reinerové, má z čeho čerpat. Její život byl bohatě naplněn a chce se o něj s námi podělit. Náměty jsou vesměs z té náročnější části jejího života, které poznamenala druhá světová válka.
Osm krátkých povídek. Je to osm zastavení na strastiplné cestě životem. Každý čtenář si vybere tu svou, která ho nejvíce zasáhla u srdce. Jak níže uvádí Miroslav Škraba: Některé z povídek na mě působí nesmírně lehce, jakoby autorka po špičkách tančila papírem, ale nikde ho nepomuchlala a nikde nenechala šmouhu. Kniha: velké utrpení má být tajemstvím, stejně jako velká radost. Nenávist je k ničemu, jen zhoršuje život. Smutek nedokáže nenávidět, ani prominout, je tichý a hluboký. Díky němu lze možná někdy i vytěžit více ze života. Víme příliš málo o sobě. O měsíci budeme vědět daleko více, než o lidech vedle sebe. Lenka Reinerová je pro ty čtenáře, kteří mají rádi dobré cappuccino. Kdo má ale rád silnější kávu, ať si raději vybere kteroukoliv z dvanácti u nás přeložených knih Chaima Potoka.
Příběhy z období 2. světové války napsané z perspektivy "obyčejného člověka" - osoby, které se sice ty události blízce dotkly, ale sama v nich příliš roli nehrála. Pro mě neobvyklý způsob, a po spoustě knih popisujících koncentrákové hrůzy příjemná změna.
Povídky židovské Němky žijící v Praze. Různé časy- válka, 70. a 90. léta.
Velmi dobře napsané.
(2006)
Povídky, které vezmou za srdce. Sklo a porcelán a Na ulici ani noha. Tyhle dvě mě dostaly asi nejvíc.
"„Ten Hurvínek,“ řekla holčička s trochou zajíkání, „tak on je teď u nich?“„Já nevím, co tím myslíš,“ znejistěl muž na jevišti, „u koho má jako být?“„No, na komandatuře a tak.“„Hurvínek? Jak vás něco takového mohlo vůbec napadnout?“„Protože nemá žlutou hvězdu. Tu musíme mít přece všichni...“
Obzvlaste me oslovily povidky Sede vlce a Sklo a porcelan, ktere jsem, na rozdil od zbytku knihy, hluboce procitil. Sede vlce zustane se mnou asi navzdy. Uvidim jej tlapkat po strechach, az se budu prochazet mestem, zrana bude mlecne prosakovat oknem a prosevat svetlo noveho dne, a kdyz se v poledne ohlednu za rameno, tu bude prede mnou, lec jeho ohon zableskne se odrazem v zrcadle vzduchu.
Nektere z povidek na me pusobi nesmirne lehce, jakoby autorka po spickach tancila papirem, ale nikde ho nepomuchla, nikde nenecha smouhu. Byvaji ale take protkane studenymi jehlicemi - osameni, smutek, odcizeni. Avsak neztraci se nadhled, jakasi jiskricka raraskovstvi, a preze vse na horizontu nebouri mracne chuchvalce tmy, ale jitro, "ktere v nas dokaze jako udery zvonu dlouho doznivat".
Něco fantastického, co se nedá popsat, ale musí přečíst. Narazil jsem na tuto autorku náhodou, ale musím to dohnat. Krásná paralela první a poslední "vlakové" povídky. Ta úvodní plná skepse a ta poslední naopak optimismu.
Její pro mě jedna z nejlepších... píše o mém rodném městě přesně tak jak vypadalo a jak jsem to cítila i já. Tato autorka pro mne hodně znamená.
S paní Reinerovou jsem se setkala mnohokrát v různých dokumentech a vždy jsem si jí vážila. Obdivovala jsem její životní odvahu a krásnou češtinu. Tato povídková sbírka mě hodně zasáhla, přečetla jsem ji jedním dechem.
"Tedy já byl naštěstí u SS, pravil vesele, zdvihl paži a poklepal si rukou lehce do podpaží, kde měli borci z SS, jak známo, vytetovanou krevní skupinu."
To slovo "naštěstí" zasáhlo nejen vypravěčku, která seděla (mnoho let po válce) ve vlaku Curych - Vídeň v jednom kupé s esesákem popisujícím konec války ze svého pohledu, tak extrémně odlišného od pohledu jejího - ženy židovského původu, která ztratila v koncentráku všechny své blízké. Zasáhlo i mě, stejně jako celá tato první povídka i celý soubor. O pár týdnů později, když jsem dočetla autobiografické "Všechny barvy slunce a noci", byl zásah ještě hlubší - uvědomila jsem si, které povídky a v čem jsou jasně inspirované autorčiným životem či které alespoň obsahují autobiografické momenty.
Všechny povídky jsou čtivé, ty epické více, díky dialogům i výrazným pointám. Dvě jsou lyričtější, zvlášť Šedé vlče je hůř uchopitelné, ale do celku zapadají.
Život Lenky Reinerové byl naplněn krutými ztrátami - přišla o rodinu, několikrát o domov, o ideály. Měla by právo psát zahořkle a ublíženě. Vůně mandlí je osobní, působivá, nadějeplná a vůbec ne hořká.
Povídková kniha s příběhy lidí v těžkých i lehčích obdobích. Poukazuje na utrpení za druhé světové války, za komunismu, ale i na období 90. let. Povídka Šedé vlče byla na mne moc abstraktní. Ostatní příběhy se mi četly dobře.
Moc hezké, nejvíce se mi líbila povídka Sklo a porcelán, skoro jsem ji úzkostí ani nemohla číst a pak ten závěr!
Opravdu pěkné počteníčko. Žádné drama, žádné vtipy. Pro uklidnění duše s čistou češtinou. Nejhezčí povídka Na ulici ani noha.
S autorkou jsem se seznamovala "postupně" - chystala jsem se přečíst si od ní něco už dlouho. A vlastně "náhodou" jsem se dostala k této povídkové knížce a byla jsem naprosto odzbrojená. Téměř básnické vyprávění útržků naprosto jedinečného a velice nelehkého životního příběhu mě naprosto uchvátilo. Jedna z nemnoha knih, ke které stojí za to se vracet...
Naprosto strhující prózy, u nichž jsem měla pocit, že jsem takříkajíc "vnořená"; jsem ráda, že jsem se s touto autorkou seznámila a určitě si od ní přečtu i další tituly.
Ačkoliv mi styl autorky nepřijde úplně dokonalý nebo strhující, po přečtení dá člověku jakousi matnou naději, že i v těch nejhorších okamžicích je v co doufat.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  Kavárna nad Prahou |
| 2007 |  Čekárny mého života |
| 2007 | Vůně mandlí |
| 2002 | Všechny barvy slunce a noci |
| 2009 | Lodní lístek |
Všechny povídky mě neskutečně vtáhly a já jsem měla pocit jako bych byla součástí jejich děje.