Vyhaslý případ
Graham Greene
Nový román předního angl. spisovatele se odehrává v leproserii v hlubinách konžského pralesa a jeho námětem je zápas slavného katolického architekta o pravý, lidský smysl života. Zatímco druhý se stává v okamžiku, kdy zjistí, že je potřebný a užitečný lidem, opět člověkem schopným se obětovat. Je to příběh dívky, která nešťastně provdána a přinucena žít v rovníkové Africe bez jakékoli možnosti společenského vyžití, touží opustit svého manžela a vrátit se do Evropy, a která také své touze nakonec obětuje i život neznámého člověka – umělce, který do Afriky prchá před životem v civilizované Evropě.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1962 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
A Burnt-Out Case, 1960
více info...
Přidat komentář
Graham Greene patří k velkým literárním realistům 20. století, a to se moc tenkrát nenosilo, jak poznamenává v přidaném doslovu David Lodge. Jeho knihy jsou vždy jiné a přeci sdílí to samé, otázku po víře. Greenovy romány jsem se naučil postupně milovat a dnes si už neumím představit, že bych Greena nikdy nečetl. Jednou však dočtu i to poslední, co napsal, a pak mi nezbude, než se opět vrátit na začátek a začít číst znovu. Je jen málo knih, které si zasluhují, aby se k nim vracelo. Ty Greenovy jistě mezi ně patří.
Ve Vyhaslém případě se dostává do tropické Afriky, kde je opět vidět, že Greene své romány nejen psal, ale měl i dost zažito, a tak je jeho popis tamějšího světa velmi přesvědčivý, a ač Greene v předmluvě tvrdí, že místa a postavy jsou čiré fikce, tak mu to moc nemůžu věřit. Realistické romány mám rád, a Greene ukazuje, že dobrou realistickou literaturu lze psát i v moderní literatuře. Greenovy dialogy mezi postavy patří k nejlepším částem jeho románů, jelikož jsou tak opravdové, že mě to až někdy zaráží. Někdy je třeba si přečíst dialog dvakrát a vícekrát, než člověk prokoukne, co tím daná postava vlastně chtěla říct. A kde jinde bychom se měli pozastavovat nad tím, co říkají jiní lidé, než právě v románech, tam lze zastavit čas, zaklapnout knihu a chvíli přemýšlet, v životě to tak snadné není. Možná proto nám literatura dává poznat to, čeho často v plynoucí realitě nejsme schopni si uvědomit.
Greene, ač někdy označován za autora detektivních, špionážních či napínavých románů, se všem těmto laciným nálepkám vymyká. Patří mezi tu hrstku skutečně výtečných autorů, kteří jsou nezařaditelní.
"Sebevyjádření je tvrdá a sobecká záležitost. Pohltí v člověku úplně všecko, i člověka samého. Nakonec zjistí, že už nemá ani sebe samého, a že už tedy nemá co vyjadřovat." (s. 52)
"Někdy si říkám, že pátrat po utrpení a pamatovat si utrpení je jediný způsob, jakým se člověk může spojit s podstatou veškeré lidské existence. Utrpením se stáváme součástí křesťanského mýtu." (s. 135)
Krásný příběh, ve kterém se střetávají různé charaktery osob a názory těchto osob na svět, zejména na víru, motivaci člověka, změnu životního prostředí, lidskost, vzájemnou pomoc a toleranci a hodnocení druhých lidí. Je také nastolena otázka pravdy a lži a závěrem je ukázáno, kam až zmasakrované mezilidské vztahy mouhou dospět.
Querry chce zmizet před náboženskými rituály a skončí ubytován u mnichů. Chce utéct co nejdál od společenského života a stane se středobodem řečí a intrik. Chce se vyhnout ženám a zaplete se tak, že z toho není cesta ven. Ale hlavně: konečně nechce být konfrontován s falešnými představami o sobě, konečně chce žít bez přetvářky – a jeho život je obrácen naruby, dezinterpretován, je mu doslova sebrán a Querry nemůže víc, než jen sledovat, jak se jeho poslední zoufalý pokus o změnu mění v katastrofu.
Mám pocit, že nám tím chce Graham Greene říct, jak je to marné a vlastně směšné. Že i když dojdeme někam, kde končí všechny cesty a dál už je jen džungle, že sami před sebou neutečeme, že ten geografický pohyb nedává žádný smysl. A že i když si myslíme, že jsme skončili se světem a s Bohem, tak že si to opravdu jen myslíme. Že rozhodnutí o tom, kdy hra končí a jestli nebo jak bude pokračovat, není na nás.
Nevím ani proč, ale žil jsem v přesvědčení, že jsem už zkonzumoval od Greena všechno, takže jsem byl potěšen, když jsem zde na DK narazil na dosud nečtený román. A byl jsem nadšen, jako u Greena vlastně vždy (teď samozřejmě mluvím o jeho „vážné“ tvorbě) - Querry i Colin jsou typické postavy z jeho příběhů: smutné, zlomené, ale ve své bolesti vždy citlivé, po životě toužící a soucit vyvolávající.
Nemůžu tvrdit, že jsem schopen rozuzlení knihy přesně vyložit, ale vím, že oba hlavní hrdinové ve mně budou nějakou dobu dál žít. V hlavě i v srdci.
Výborně napsaná kniha, to je přeje u Greena samozřejmost. Jako by mi na ní něco vadilo nebo překáželo. Vlastně je to dokonale vykalkulovaný a profesionálně napsaný román. Všechny postavy se chovají podle předem dané charakteristiky a nejvíc ten blbec, který je naprosto schématický a autorovi se nepodařilo ho oživit. Ještě ke všemu právě jemu připadla úloha uspořádat velkolepě dramatické finále, které z té frašky udělá tragikomedii. Rycker na konci překročí svůj stín a spáchá něco naprosto bombastického. Myslím že to psychologicky nesedí. Víc by se mi líbilo, kdyby autor ubral na teatrálnosti a nechal to doznít v rovině grotesky.
Nechápu, že mi tahle Greenova kniha tak dlouho unikala. Bolest svědčící o tom, že co bylo ztraceno, je přes veškeré relativizování skutečně postrádáno, a mělo tedy význam. Pevnůstky budované ze vznešených argumentů, podvádění sebe sama. Snaha léčit své ztráty druhým člověkem, "použít" jej v tom nejhorším slova smyslu.
Tři kratičké úryvky:
"Venku někdo volá. Myslel jsem jednu chvíli, že volá mě... Ale člověku se vždycky zdá, že slyší vlastní jméno, bez ohledu na to, co kdo skutečně volá. Stačí jedna slabika a je to totéž. My jsme přece takoví egoisté."
"Nemám k vám o nic menší odpor než vy ke mně, Querry, ale přesto vás proslavím. Člověče, já vám nadělám takové slávy, že vám tady u řeky ještě postaví pomník. V nejnevkusnějším stylu, znáte to, že jo, ale nebudete tomu moct zabránit, protože bude po vás a budete pod drnem - vy, pěkně na kolenou, kolem dokola ti vaši zasraní malomocní, a vy je učíte, jak se modlit k bohu, na kterého nevěříte, a ptáci vám serou do vlasů."
Ve tmě rámusily žáby a ještě dlouho do noci, kdy už mu hostitel dávno popřál dobrou noc a odešel, zdálo se Querrymu, že kvákají Ryckerovy duté fráze: milost - svátost - povinnost - láska, láska, láska.
Jedno z nejlepších děl Grahama Greena. Vnitřně zmrzačený člověk hledající něco mezi tělesně zmrzačenými. Mezi "vyhaslými případy" lidí vyléčených z lepry, ale nesoucí si svá fyzická poškození, kterých se nelze zbavit.
Stejně jako Kazatel ze stejnojmenné starozákonní knihy dosáhl všeho, co je ve světě považováno za cenné. Ale ať už získával cokoli, vždy stál Kazatel opodál a výsměšně se šklebil, protože už dávno věděl, že to nic neznamená.
Štítky knihy
Afrika anglická literatura víra nemocnice, špitály osamělost společenské rozdíly lepra společenské romány životní krize ztráta soukromíAutorovy další knížky
| 1957 |  Tichý Američan |
| 1947 | Moc a sláva |
| 1994 | Lidský faktor |
| 1964 |  Ministerstvo strachu |
| 1961 | Náš člověk v Havaně |
Vyhaslý není to samé jako vyhořelý.
A to si tak jednou zabodnete prst na točícím globusu.Pryč z civilizace,říkáte si.
Cílová destinace Kongo.Misie + nemocnice pro malomocné.Zkoušíte se,hledáte.
Důvěru ztracenou lidskou.Když ani víra nepomáhá.Protože vás to semele.
Stavět katedrály.Dotknout se nebe.Žít ve věčnosti.Pošetilé.Jsme tím přímo opilí.A v dáli se tyčí království.Zámek třpytivý.Jaká zasloužená odměna.A to je vše.Je to tak prosté.
Neveselo truchlivo.Už to vypadá,že vše v pohodě bude.Hlavně se z toho neposrat.
Víra obklopující.Zdrženlivá.Co by byla víra bez hříšníků.Jedno bez druhého být nemůže.
O ženských prostořekých či cudných.Poněvadž lidské bytosti jsou komplikovaná stvoření.
Náboženství svého ega.Masturbace o svém já.Utrpení a vykoupení.
Minulost jde za ním a neschová se.
Marnost nad marnost.Malicherné soužení.Chtěl jenom žít.
Greenovka jak víno.Pozvolně vtahující.Napětí a to hlavně v samotném závěru vygradované.
Nevídaná harmonie.Vytříbená literatura.