Vyhnanci
Františka Jirousová
Román Františky Jirousové je duchovní a zároveň napínavou generační výpovědí o mladých lidech, o hledání základních hodnot, jakými jsou víra, láska a naděje. Jeho děj nás zavádí do opuštěného domku na kraji malé vesnice na Vysočině, kde se v podstatě náhodou sejdou čtyři dvacátníci. Každý z nich chce na chvíli utéct do samoty a vyřešit své nejhlubší problémy, ať už je to vyrovnání se s homosexualitou, volba budoucího povolání, konflikt mezi anarchistickým způsobem vnímání světa a potřebou nějakého řádu, problematický vztah s rodiči či vlastní minulost. Mezi třemi obyvateli domu pak vzniká zvláštní milostný trojúhelník. V hlubší rovině sledujeme především názorový konflikt mezi psychicky rozervaným, dekadentním ateistou Štefanem a jeho silně nábožensky založenou sestrou Nikolou, v rovině nejspodnější jde o otázku, jak spojit zdánlivě protikladné světy, svět lidí s dekadentně estetickým pohledem na svět, tvrdých k sobě samým i ostatním, se světem křesťanské víry a etiky.... celý text
Přidat komentář
Mám rozporuplné pocity. Kniha se tváří, že má čtyři hlavní postavy, které se s něčím vyrovnávají. Ve skutečnosti je ale hlavní postava jedna a ostatní jsou kompars. Ze začátku je vyprávění vyvážené a příběh je viděn očima Pavly, Nikoly i Štefana. Někdy v první třetině se na scéně objeví Jakub a z příběhu se stává Štefanova one man show. Pohledu Jakuba se nedočkáme vůbec. Zároveň Pavla bez předchozího varování zmizí ze scény.
Postavy jsou (nebo by mohly být) dobře napsané, ale nejsilnější stránkou F. Jirousové je dle mého názoru vykreslení atmosféry skrz popis reálií. Za slabší považuju rozvleklé vyprávění. 90% knihy je o tom, že Štefan je rozervaný a 10% samotný příběh.
Zpočátku mi to připadalo, že by to mohlo být celkem dobré, něco tím stylem, že "tak zatím je to celkem v pohodě, když to bude kravina, tak to odložím", ale potom, co se na scéně objevil Štefan, tak jsem si okamžitě řekl, že to musím přečíst celé, protože je to úplně nejlepší postava a kdybych ho v reálu potkal a neposlal mě tam, kam slunce nesvítí, určitě by s ním byl dobrý pokec.
Co se týče té náboženské roviny, tak na to mě fakt neužije, ale aspoň jsem částečně pochopil, co lidi vede k tomu v Boha věřit a tak, z tohohle hlediska to bylo fakt dobře zpracovaný.
Přiznám se, že mě kniha zpočátku nebavila. Když se na scéně prvně objevil Štefan a jeho anarchistický moudra, říkala jsem si – tvl, ne... další Bílí negři! Už mě nebaví číst o teenagerech, co je nikdo nemá rád a tak plivou po světě, jen aby se mu pomstili... Ale možná byl můj prvotní dojem ovlivněný původním vypravěčem Pavlou, která mi popravdě nebyla vůbec sympatická a představovala přesně ten typ člověka/teenagera, co jen přebírá cizí názory (Hurá, ať žije anarchismus! Ta myšlenka je naprosto skvělá!) bez nějakého vnitřního obsahu, cítění nebo souvislostí.
Nicméně jak příběh plynul, vystupovaly na povrch daleko závažnější a hlubší témata, která i mně osobně byla blízká a nutila vzpomínat na svou vlastní „depresivní pubertu“ a hledání sebe sama. Oceňuji, že se autorka dovedla vžít do niterné povahy svých hrdinů, zejména tedy Štefana a Nikoly. Velmi citlivě, nenásilně, až poeticky dovedla vykreslit jak depresi, tak náboženskou oddanost, homosexualitu či anarchistický postoj, zároveň je však čtenáři nijak nenutila. Ústředním motivem je beze sporu hledání víry (v cokoli) a (historicky dlouholetý) názorový střet mezi náboženstvím a ateismem, zakomponovaný však do dnešní doby a nadto ještě mezi současné dospívající (téměř náboženský motiv v současnosti na druhou).
Jaká škoda, že stále máme a produkujeme kvalitní českou literaturu s hloubkou a TÉMATEM, když jako obecenstvo jen hltáme povrchně okázalé hartlovky a třeštíkoviny... Ráda bych se ještě někdy ke knize vrátila.
Nádherná kniha!!! Tak to je moje srdcovka ze všech největší. Zatím čteno jen jednou ale určitě se na ni brzy zaměřím. Vše už řekli Bonda a ondras666, za mě jen že jsem si díky knize oblíbila hudbu Wágnera.
Mám ráda příběhy, kde se přemýšlí o životě, s bohatě vykreslenou psychologií postav. Toto už na mě bylo moc depresivní a nikam nevedoucí. Pravděpodobně by se mi to líbilo v 16/20, kdy jsem se taky potýkala s popubertální "depkou". Je možné, že dnes v 35 se už do problémů náctiletých nedokážu vžít. Dočetla jsem asi do 1/3.
Na rozjezd proud vědomí nešťastně zamilované holky, jako to bylo ve Velmi vzdáleném ohni. Nečekaně a dost působivě jí přebere vypravěčské otěže ubitý otloukánek, který se pomocí alkoholu, rvaček, Nietzscheho, Wagnera a anarchismu snaží odrazit ode dna. Jeho boj mě vtáhl a všechno jsem mu věřila (a bavilo mě, jak přemýšlí o anarchismu). Třetí linku má oduševnělá bytost, zaobírající se svou láskou k Bohu, a její osobní vyznání. Trojhlas spřízněných, a zároveň vzdálených a osamělých duší. Četba ve mně vyvolávala pokoru, jako bych nahlížela někomu do jeho opravdového vnitřního života.
Úryvek: „Nikdo nevíte, jakou hrůzu mám z lidí. Nikdo nevíte, jak nepochopitelný, děsivý, až temně záludný mi připadá i obyčejný hovor s cizím člověkem. Jak k někomu můžete tak samozřejmě přijít a začít do něho mluvit?! Do něho! Co je za tou hmotnou tváří? Jak k TOMU můžete tak klidně mluvit?!“
Naprosto úžasná kniha.
Autorka dokonale vykreslila psychiku několika mladých lidí, kteří se hledají a stojí před dalším životním krokem. Navíc mi velice překvapila jak dokonale popsala stavy deprese a sebeobviňování. Tu hloubku beznaděje dokonale vylíčila. Klobouk dolů před ní.
naprosto šílená kniha o neuvěřitelných lidech...doufám že autorka nepsala autobiograficky nebo to ji potom upřímně lituji..ještě jsem neviděl větší zmar a skupinu lidí kteří absolutně nevědí co vlastně se sebou... :-) těžký boj :-)
Autorovy další knížky
2010 | Vyhnanci |
2001 | Velmi vzdálený oheň |
2018 | Mága |
2013 | Mozaika zamyšlení z polyfonické zahrady EDO |
2023 | Klan Mušíka Překydů |
(SPOILER) Skvěle vtáhnulo, skvěle zachycena psychika dvacátníků, se všemi plusy i minusy, skvělé obhájení anarchismu, dekadence i víry v boha, jen přerod v poslední třetině knihy a a závěru byl pro mě možná trochu moc neuvěřitelný. Trochu mě zarazila změna perspektivy, Pavla píše nejdřív v ich-formě, pak vystupuje jako postava nakonec zmizí. Co se domem nakonec stalo, není jasné. Skvělá atmosféra devadesátek, trochu jako Jízda nebo Samotáři :D Místy ovšem trochu doslovné nebo se opakující. Velkou roli pro mě sehrálo, že pasáž s Velikonocemi byla čtena o Velikonocích :)