Výlet na Rheinsberg / Zámek Gripsholm

13.05.2024

Dvě milostné novelky - jedna před první světovou válkou (Výlet na Rheinsberg, 1912) a druhá těsně před převzetím moci fašisty (Zámek Gripsholm, 1931). První psaná lehkým perem, bez stínu obav a strachu, druhá už s prvky šířícího se zla. Obě mají společné vylíčení něžné a nesentimentální romantiky, humoru a sem tam i ironického odstupu od světa povinností, světa mimo milenecký vztah. Dnešní optikou se zvláště první příběh může zdát takový o ničem, zkrátka po jeho dočtení nebudete vědět, o čem jste to před chvílí četli. Ale v době svého vzniku, tedy na začátku 20. století byla tato povídka neskrývavě moderní a svěží a pro mladou generaci především dílkem vymezujícím ze starého světa jejich otců a předsudků.
.
Prchavost Výletu na Rheinsberg zdánlivě pokračuje i v příběhu milenecké dvojice v Zámku Gripsholm, ale tato novela už je přece jen uzrálejší. Krásná kulisa švédského zámku, příroda, ležení v trávě, zámecká paní, milenecké žvatlání a pošťuchování, idealistický měsíc prázdnin ukradený ze světa povinností a reality. Může se zdát, že lehkost námětu jde ruku v ruce i s významem díla, ale opravdu musím docenit (zvláště po čtení celkem trudomyslných knih v poslední době), že je příjemné si po čase užít literaturu idylickou, lehkou a svěží jako letní vánek na prázdninovém výletě.
.
I tuto novelu je nutné číst optikou doby, ve které byla napsána, neboť v ní vrcholí autorova skepse vůči budoucnosti Německa, jehož občanství byl v roce 1933 zbaven a jeho knihy byly páleny. V této době již ale čtyři roky pobýval v emigraci a to právě ve Švédsku. Proto je zdánlivě idylický příběh lásky "narušen" linkou o pomoci dítěti, které trpí v dětském penzionátu pod sadistickou vedoucí. Ač se dítě podaří zachránit, je jen nevyřčenou a smutnou pravdou, že jiné tu musí zůstat a trpět. Tím se i předznamenává smutný konec autora samotného, který v roce 1935 předčasně ukončil svůj život.

11.02.2023

Čekala mě cesta vlakem do Veselí nad Lužnicí a následné bakchanálie v pivovaru Kamenice, tak jsem si balil do báglu pár svejch švestek, koukal jak venku padaj vločky, pak mi škytlo ve vafkách a já si řek ty vole, co budeš dělat ve vlaku? Budeš se snad bavit s lidma ty troubo? Nebudeš, co? Tak začni myslet a vezmi si na cestu nějakou knížku, co se vejde do kapsy. Zalovil jsem teda ve svejch oblíbenejch barevnejch brožurkách a jednu vylosoval. Když jsem to hned za Vršovicama otevřel, ocitnul jsem se v úplně jiným světě.

Byl to svět, kterýmu nerozumím ani po silné fermentaci mozkových buněk kdejakým sajrajtem. V první části jede jeden vometák se svojí...ať už je to kdokoli, na dovolenou a ona je myslím dost mešuge. Mnohem víc, než já po kloko, a to ona je střízlivá, Vážení. Docela se tam jedou slušný nesmysly. Chodí se tam furt někam na hrad, přijde tajnej balíček a ti trumpeti ho tam zapomenou. Pak odtáhnou zpět do velkoměsta a já fakt netuším, o čem to bylo. Za oknem je cedule Tábor, a já načínám druhej příběh.
Seznámil jsem se s dalšíma lidma, co si to zase štrádujou někam na dovolenou a ta pani bude asi zase mešuge. Vystoupil jsem z vlaku, a tak to budu muset dorazit asi jindy.

Tak, to doražení bylo nakonec docela rychlý i když jsem doufal, že se mnou něco šlehne o zem, proberu se až na konci knížky a budu vědět, co se tam dělo. To se bohužel nestalo, tak jsem to přetrpěl. Kdybych měl napsat něco, co mi dávalo smysl, byla by to moje cesta do Kamenickýho pivovaru. Z knihy mi nedávalo smysl nic. Jediný, co vím o druhý části bylo, že dva pošahanci jedou kamsi na dovolenou, a teď bacha, je tam hrad, nebo aspoň zámek. Všichni si tam cosi žvatlají a já místo posledních stránek začínám vidět bílé světlo na konci tunelu. Najednou se přiblíží poslední stránky a hádej co. Vím snad co se tam semlelo? Zabalili si kufr? Ztropili tam nějakou výtržnost? Spadnul na Sibiř meteorit? Spousta otázek na závěr. A moje odpověď? Samozřejmě nemám tušení a uvěřím úplně každýmu.