Výlučná vlastnost člověka
Robert Merle
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18914/bmid_vylucna-vlastnost-cloveka-MC4-18914.jpg
4
134
134
Autor se znovu vrací k problematice dorozumění člověka a zvířete. Americký vědec a jeho manželka se rozhodnou adoptovat právě narozenou šimpanzici Chloé a naučí ji posunkovou řeč. S dospíváním Chloé však nastávají v rodině i okolí stále větší problémy. Román byl i filmově zpracován.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1993 , Svoboda-LibertasOriginální název:
Le propre de l´homme, 1989
více info...
Přidat komentář
Je to tady !
Máme tedka revoluci,praporem vládnem a nejsme na to sami.Velkou rodinu máme,občas na ni z vysoka ser (jen s ní pohrdáme).Kdyby tak mohli mluvit !?
Komunikace a vztahy.Máme tu zaděláno na pěknou psychošku.Žárlivost,eskapády,ega a více než partnerské rozepře.
Akorát,to kalí fakt,že Chloé je slečna šimpanzice.Někdy máme problémy domluvit se doma,natož ve společnosti.Tak nějak si nerozumíme a často to nefunguje.Jen vodovodní kohoutek tiše vzlyká a nikdo nikam nepospíchá.Naše domácnost je tichá,však to znáte ...
A patálie na sebe nedají dlouho čekat.
Člověka vlastnost výlučná,to věc je věru zapeklitá.Neberme se vážně.Milujme se a množme se.Nepijme alkohol jako duhy,chlastejme střídmě.
Až zase jednou potkáte při nedělním korzu,na trávníku nějakého opeřence,třeba vám chce něco sdělit,jen jsme hold pravděpodobně každej na jiný frekvenci.Tím ovšem není myšleno miminkovské žvatlání některých pejskařů.
Merleho (a nebyl by to právě tento autor se svojí žánrovou pestrostí) četba je vkusně odborně literárně zábavná s kapkou dobrodružství,tu zase koketuje s napětím i nějakým tím poučením zároven.Třeba mírně předvídatelná,ale poutavá zápletka.Psychologicky šmrncnuté a nejde tu jen o nějakou čistou fikci.Vědecká ispirace je tu znát.Budeme na tom dorozumívání a soužití,ještě muset kapánek zapracovat.Páni tvorstva,poslední článek evolučního řetězce.Nemusí jít vyloženě o dílo stěžejní,ale napsáno a vyprávěno je to sympaticky.Charismatická roštanda Žofka,ehm pardon Chloé,vás dost možná překvapí.
Trochu mi to připomíná starší Merleův román Až delfín promluví. I zde jsou přisuzovány zvířeti schopnosti, které jsou výlučné jen pro člověka - a na tom je vystavěn celý příběh. Vše okolo hlavní zápletky jsou zdařile vytvořené kulisy fungující rodiny, která se stará o šimpanzí samici. Sama šimpanzice se popisuje spíše jako mláďě, které se zase tolik neliší od toho lidského - a s tím přichází i dojemné chvilky. Později přichází logické problémy, protože zvířecí část šimpanzice se přece jen natolik odlišuje od lidí, že dochází ke střetům, které napovídají, jak to celé může skončit. Byla to spíše oddychová četba, bavilo mě to, ale vracet se ke knize podruhé už asi nebudu. 65%
V hodnocení jsem poněkud rozpolcená. Knížka se mi dobře četla, měla spád. Jazykově mne ale nijak zvlášť nezaujala. Vlastně tuctová, oddechová kniha. Co mně ale časem vysloveně rozčilovalo byly ty vsuvky v podobě milostného oďobkávání. To si mohli fakt odpustit a vložit tam více odborné polemiky.
Je to zvláštní paradox. Člověk čte celou dobu, aby se dozvěděl, že onou vlastností je víra. Něco na tom je.
Asi nikdy nepochopím, proč se člověk stydí za své zvířecí pudy. Všichni takový jsme, jen jsme si skrze sociální systém postavili bariéry. Bariéry, které fungují v běžném režimu, ale nikdy za krizové situace.
Možná více než víru v boha by byla na místě víra v člověka a tolerance k člověku. Třeba se toho někdy dožijeme.
No, Malevil je o třídu kvalitnější a silnější dílo. Toto trochu rodinné a dojemné. Chvílemi silné a pěkně vypointované, často však bohužel dost předvídatelné a naivní. Čtení spíše pro ženy, ideálně maminy, Jakoby chyběl v některých částech větší spisovatelský um a kvalita.
Další kniha, kterou už z hlavy nedostanete. Otevírá tolik závažných otázek a je jedno, že je to už dvacet let co vyšla, na tyhle otázky jsme nenašli uspokojivé odpovědi dodnes. Asi ta nejtěžší pravda, která z knihy přímo řve je, že to MY jsme zodpovědní za vše, co se s pokusnými zvířaty děje, co prožívají. Ona se nás o nic neprosila.
Bohužel si dovolím nesdílet nadšení níže podepsaných. V silně religiózní zemi jakou Spojené státy dosud jsou, může obhajoba zvířecího rozumu působit buřičsky, ovšem na mě nezapůsobila. Jednak proto, že v něj věřím i bez autora; zadruhé proto, že je román napsán velmi fádně, bez zápletky a bez patřičného akcentu. A závěr působí opravdu velmi vykonstruovaně, něco jako deus ex machina v řeckých tragédiích. Autor si s tím zjevně nevěděl rady. Zavřít do klece nepřipadá v úvahu; to by mu čtenářky daly. Zabít jen tak naplano? To dobrý spisovatel neudělá. Tak honem, nějakého zvířecího člověka postavíme proti polidštěnému zvířeti, a když dojdou hrdinové, můžeme končit. Navíc, výlučná vlastnost člověka, kterou autor lehce zmíní, zas až tak výlučná není (viz sloni). Nevyužitý potenciál.
Toto byla poslední kniha od Merleho, kterou jsem ještě nečetla. Musím říct, že spisovatel je opravdu machr. Jeho knihy nejsou všechny na "jedno brdo" jako u většiny spisovatelů. Každá je trochu jiná a tahle ve mě budila dojem, že sedím u kávičky s kamarádem a ten mi vypráví svůj příběh. Je napsaná tak, že si přijdete součástí rodiny i když jste jen pozorovatel. Je to oddechové příjemné čtení, nic napínavého, ale balzám na duši. Doporučuji.
Knížka je napsaná skvěle tak samozřejmým způsobem, až člověk vrtí hlavou – jako když kytarový virtuos předvádí něco neuvěřitelného. Starý Mistr prostě umí; v době napsání téhle knihy mu bylo přes osmdesát. Věta „Cítil jsem prudkou radost při pomyšlení, že jsem ty květiny zasadil tam, kde předtím, než jsem vystavěl zídky a navezl dobrou zeminu, nebylo nic než vyprahlý svah, neživý kámen, plocha k ničemu.“ mě minulé noci nejen rozechvěla prudkou touhou po lese, ale také touhou sázet a oživovat neživou krajinu...
Potěšilo mne i: „Naproti tomu mi vždycky byly naprosto lhostejné pocty, tituly a vyznamenání. A jsem samozřejmě v tomto ohledu domýšlivý na svůj nedostatek domýšlivosti.“
Jediné, co mě mrzelo – ačkoliv autor na to výslovně upozorňuje už v předmluvě – že na rozdíl od románu Až delfín promluví nenechal tuto knihu vyústit až do science fiction. K problematice, o níž píše, je i v češtině přeložena bohatá literatura (Goodallová, Terrace atd.) a bylo by fascinující sledovat, kam by fantazie Merleho zavedla. V románu totiž k tomu, co kolega eraserhead cituje z předmluvy, zmiňuje Vercorse, jehož skvělá kniha na toto téma, Nepřirozená zvířata, rovněž vyšla dvakrát česky, a Vercors tu dělící čáru prostřednictvím svých hrdinů ve svém románu našel. Nebudu ale prozrazovat kde, to si přečtěte!
Už jsem to psal u autorova tématicky stejně zaměřeného románu Až delfín promluví. I Výlučná vlastnost člověka je druhoplánovitě skvělý doják, který z vás vydoluje nějakou tu slzu. Jenže kromě toho vám toho hodně řekne o vás samotných, o lidském druhu, jeho myšlení, chování a vztahu k nehumanoidnímu okolí, neboť jak sám autor píše v předmluvě: "Co je výlučnou vlasntostí člověka? Je to smích? Avšak i šimpanzi se smějí. Je snad rozum výlučně lidský? Jak je však možné upírat rozum delfínům a lidoopům, když je vidíme dělat tolik podivuhodných věcí, které nejsou výsledkem pouhé drezúry? Je tedy výlučně lidskou vlastností řeč? Lze to však ještě tvrdit, vidíme-li, jak se šimpanz dorozumívá rukama jako hluchoněmý?"
Autorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | V rozpuku mládí |
Na rozdíl od Až delfín promluví děj utíkal rychle už od začátku. Naopak konec mě zklamal více zde.