Výmar - Buchenwald

28.10.2019

Profesor sociálních dějin mi ironicky doporučil, abych si na prázdniny pořídila nějaký „nečitelný“ svazek od pátera Plojhara, když prý se mi tolik líbila jeho německá lyrická báseň. A já jsem to vážně udělala. Vybrala jsem si „Výmar-Buchenwald". Jako germanofila mě totiž zajímalo, jak se autor, bilingvní poloviční Sudetoněmec, vyrovnal s dvojlomnou německou skutečností. (I když já osobně bych Goetha a Hitlera nekladla tak striktně proti sobě; Hitler se ke Goethovi hlásil.)
Řešení nastiňuje už bipolární název. Knížka je vystavěná na Gottwaldově výroku „Není Němec jako Němec." a mám dojem, že i na Heinově paradoxu „Dichter und Denker: Richter und Henker." V 70. letech úctyhodné pojetí.

VÝMAR je podle mě nejvýtečnější ze všech tří oddílů. Místopis a dějepis durynského města se soustředí především na zlatou epochu přelomu 18. a 19. století, ale kromě Goetha, Schillera, Wielanda a Herdera nás seznamuje také s hudebním a malířským životem metropole (Bach, Hummel, Liszt, Strauss vs. Preller, Lenbach, Buchholz, Hagen). Dozvěděla jsem se řadu zajímavostí zejména o Goethovi, kupříkladu že finančně podporoval starého otce svého sluhy nebo že po něm byl pojmenován nerost goethit. Oceňuji, že autor věnuje celou kapitolu také Goethovi-přírodovědci. Pracuje s prameny vydanými i nevydanými, a to včetně korespondence a Goethových odborných spisů.

BUCHENWALD se zaměřuje na činnost tajné komunistické organizace v koncentračním táboře. Současného čtenáře asi překvapí, že všednodennost tábora a soukromé prožitky autor ponechává na okraji. Sebe sama zmiňuje jen třikrát, přičemž dvě z těchto zmínek se týkají jeho rozmluv s komunistickými autoritami; skromnost takřka neuvěřitelná. I tady jsem se ale dozvěděla zajímavé věci: že v Buchenwaldu se nacházela zoologická zahrada a sokolinec, že vězni si mohli koupit lístek do biografu nebo jídlo v kantýně (když bylo k disposici) nebo že Karl Koch, jemuž v Majdanku uprchli vězni, doplnil jejich počet pochytáním civilistů. (Ach bože. :D)

SOUČASNOST jsem bývala měla přeskočit. Spisovatel v ní vykládá dějiny sovětsko-amerického zápolení v letech 1945-1971, a to příliš stručně na to, aby se člověk opravdu něco dozvěděl. V kapitole o dekolonizaci jsem napočítala průměrně 2,5 nepravdy na 6 řádků. Jinak tu čtenář najde třeba počty kombajnů vyrobených v NDR. A je to psané vzorovou marxistickou hantýrkou.

Budu dělat, že poslední část jsem nečetla, a dám 5 hvězdiček. Za roztomilé krátké kapitolky, jejichž sloh působil velmi příjemně; za autorovu inteligenci a vzdělanost; za poctivé odhodlání vyrovnat se s vlastním němectvím; a protože mám pátera Plojhara ráda. Jistě, knížka není zdroj dějinných faktů (Říšský sněm nezapálili nacisté; Röhma nenechal zastřelit Adolf Hitler; SSSR odmítl Thälmanna vyměnit za německé zajatce atd. atd.), to spíš komunistická mythopoeia. Ale konec konců proč ne.