Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472874/bmid_vymenit-vodu-kvetinam-TET-472874.jpeg
4
595
595
Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní. Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné, vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poezie a lidskosti. Svět, jaký právě teď všichni potřebujeme.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2021
,
Jota
Originální název:
Changer l'eau des fleurs, 2018
více info...
Přidat komentář
Krásný, silný příběh. Hlavní téma a příčina duševního traumatu Violette ve mně osobně hluboce rezonuje; sledovat několik časových i osobních rovin vyprávění je sice čtenářsky náročnější, ale ve chvíli, kdy se vše začne prolínat a zapadat do sebe jako dílky puzzle, se od knihy nedá odtrhnout.
Nedivím se, že je na knihu v knihovně pořadník :-) Chvilku trvá, než si čtenář zvykne, že ne vždy v prvním odstavci nové kapitoly ví, která postava momentálně vypráví a v které časové rovině se nachází. Ale právě díky tomu autorka výborně dávkuje příběh a napíná vás, až máte chvílemi chuť skočit dál a zjistit, jak to tedy všechno bylo a bude. Smutné, občas veselé, nadějeplné...
Kéž by takových knih bylo více. Těch skrytých pokladů, které s každou stránkou oživují a vykreslují živoucí postavy vystupující z knih, které vás provázejí po vašich domovech, na vašich cestách, kam berete rozečtenou knihu a které s poslední přečtenou stránkou jen neradi opouštíte.
Knihu jsem nejprve četla, ale po pár stránkách jsem ji odložila s tím, že to prostě nedám. Nicméně, nesnáším, když mi někde něco ,,visí, tak jsem riskla audioknihu a ještě že tak. Přes úvod jsem se proposlouchala a pak bum (modří vědí), zůstala jsem s otevřenou pusou a od té chvíle jsem knihu neodložila. Když to šlo jsem četla, když ne tak jsem poslouchala. Je to nápaditý, neotřelý, skvěle vystavěný. Zařazuji si na seznam mých nej a s čistým svědomím budu doporučovat dál. Tenhle rok už rozhodně nic lepšího nepřečtu a kdo ví kdy zase něco tak výjimečného objevím.
Zvláštní kniha. Velice smutná kniha. Krásná kniha...
A nakonec snad i nadějeplná kniha.
Valérie Perrin píše jinak. Chvilku mi trvalo, než jsem si na její styl zvykla, ale příběh se mi potom tak zaryl pod kůži, že jsem si jistá, že budu číst i jiné příběhy této - pro mě zatím nové - autorky. A že si Vyměnit vodu květinám určitě přečtu ještě nejméně jednou.
A teď jdu na Pravidla moštárny. Sice je neznám tak dokonale jako Violette, ale i já mám ten příběh velice ráda...
Počátek čtení mi tedy přišel šílený, ale jen kvůli "počešťování" příjmení, s tím jsem se ještě nikde nesetkala.. a vlastně jich tak bylo přeložených jen pár.. proč? Nakonec jsem si na to zvykla.
V příběhu proplouváme různými časy- deníkem z minulosti, vzpomínkami, deníkem psaným pro lidi, kteří se nezúčastnili pohřbu, přítomností Violette a Filipa.
Nic z toho mi nedělalo problém, neztrácela jsem se a vše dávalo smysl.
Bylo to strašně smutné čtení, přitom ale krásné, neotřelé téma. Správkyně hřbitova a její životní cesta mi neskutečně sedla, neměla to vůbec lehké, nic z toho,.. tak moc jsem si tohle smutné čtení "užívala", že prostě nejde jinak, než dát pět hvězdiček.
Bylo to výborné.
Pro mě zatím asi to nej, co jsem v roce 2024 četla. Střídá se vypravování různých osob, časové linky, různé pohledy na jednu věc. Příběh je parádně vystavěný a to jak ta linka v minulosti, tak v přítomnosti.
Za mě hezký příběh. Zajímavé, smutné osudy lidí. Dějové linie střídající se v časech a postavách mi vyhovovalo.
Krásný kniha, silný příběh. Všechny osudy všech postav mě nesmírně bavili. Rozuzlení vyhnalo slzy do očí, nečekané, všichni do konce svých dní museli neskutečně trpět. I záporák manžel měl vlastně srdce. Violet mi bylo nesmírně líto a byla jsem šťastná za její konec příběhu. Určitě půjdu do dalších knih od autorky,i když tenhle příběh bude ve mě rezonovat ještě dlouho.
Rozporuplné pocity, příběh dobrý, kniha začne být zajímavá bohužel až v té nejsmutnější části, což je až někde v polovině knihy. Střídání minulosti a současnosti ještě ano, ale nudné pasáže z deníku a co bylo absolutně strašné, český překlad příjmení. Přečteno, ale tato kniha rozhodně nemusí být v mé knihovně.
Další z knih, která se mi nebude hodnotit úplně snadno. Přestože z příběhu jsem byla absolutně nadšená, tak zpracování, mi zase tak dobré nepřišlo. Hlavním důvodem jsou velmi krátké kapitoly, které se v ději, který se zejména na svém počátku, až moc vleče, střídají v různých dějových linkách. Ani nedokáži přesně určit, kolik jich bylo. Pravděpodobně dvě hlavní, ale mnoho různých odboček, ať již čtení z deníku, nebo pohled jiné osoby, než byla ta hlavní, jíž je Violett. Možná je to v knize nějak označené, ale v audioknize není poznat, kdy se dějová linka změnila a kam příběh skočil. Na druhou stranu jsem ocenila, jak paní Perrinová dokázala vystihnout atmosféru příběhu a podrobně, přehledně popsat jednotlivé postavy. Napsat poetický romantický příběh z prostředí hřbitova, to vyžaduje notnou dávku fantazie. Audiokniha, kterou načetla paní Štěpánka Romová, je načtena dobře. Bohužel, celkový zážitek z poslechu trochu kazí velmi slyšitelné záplaty.
Zase jedna z knížek o neuvěřitelné síle člověka žít dobře i v nepříznivých podmínkách . Mám tyto knihy moc ráda, v této jsem se chvílemi ztrácela v postavách, ale jinak pohlazení pro duši.
Čím dál častěji hledám příběhy, které mě pohladí po duši, i přes těžkosti, které prožívají hlavní postavy.
"Nevím, jestli jsi ty ve mně, nebo já v tobě, nebo jestli mi patříš. Myslím, že jsme oba uvnitř té druhé bytosti, kterou jsme si stvořili a která se jmenuje "my"."
Valérie Perrin nám předkládá audio(knihu) s opravdu velmi zvláštní atmosférou. Její vypravěčský talent ji skutečně nelze upřít.
Nebudu vám lhát – první polovinu poslechu jsem protrpěla. Bylo to tak rozvláčné! Tak zdlouhavé! Tak nekonečné! Ale když se konečně autorka rozhodla nám představit krůček po krůčku příběh samotné Violette a vše do sebe začalo postupně zapadat, začal se mi příběh skutečně líbit. Musím však narovinu říct, že knihu, která by byla tak líná a měla by tak pomalé tempo, jsem už opravdu dlouho nezažila!
Celý poslech trval 15 hodin a 35 minut a hlas Štěpánky Romové byl velmi, velmi příjemný. Ten jsem si zamilovala hned od samotného začátku.
Musím napsat, že kniha byla zajímavá v tom, že nám předkládala příběh nejen Violette, ale i dalších postav. Připadalo mi to, jako bych poslouchala příběh v příběhu. To mi přišlo celkem neobvyklé, i když musím uznat, že občas jsem si říkala, že by to v knize vlastně ani být nemuselo.
Autorce se velmi dobře, alespoň dle mého názoru, povedlo popsat prostředí hřbitova, Violettina domu, osudy všech postav a vlastně celého burgundského městečka. Občas jsem měla pocit, jako bych se ocitla na velmi poklidném francouzském venkově, kde chcípl pes a jen tu a tam někdo přišel na hřbitov. Opravdu to mělo velmi zvláštní atmosféru, pro mne doposud u knihy nepoznanou a nezažitou.
Jestli bych vám (audio) knihu doporučila? Ano! Občas v ní totiž můžete najít zajímavé citáty, které ve mne hezky zarezonovaly. Je to zkrátka něco neobvyklého. Pěkného, líného, ale přitom velmi silného a podmanivého.
Smutný příběh o Violette, jejíž život začal velmi smutně. Když v osmnácti letech poznala Filipa Dušičku, zdálo se, že bude šťastná. Ale to nebylo budoucí "paní ze hřbitova" souzeno.
Smutné, přesto velmi pěkné čtení. V prostřední části jsem se trochu sekla s tempem čtení, nicméně pohledy ostatních postav tempu knihy velmi pomohly.
S knihou jsem bojovala. Příběh jako takový by byl fajn. Ale za mě strašný styl. Minulost, přítomnost, deník... A ještě náhrobky. Zbytečně překombinované. Vysoké hodnocení mě překvapilo. Ale sto lidí, sto chutí. Já tuto knihu už nikdy.
Narychlo jsem hledala poslední knihu do čtenářské výzvy, rozhodovala jsem se mezi třemi knihami a nakonec sáhla po téhle, protože o hřbitově jsem snad ještě nikdy nečetla. Na začátku mě kniha štvala, věty o dvou slovech, letopočty... Když se příběhy začínaly prolínat, zbystřila jsem a nakonec dočetla jedním dechem. Netušila jsem, že to bude taková detektivka. Za mé - dobrý.
Proč mají lidi pocit, že jejich pravá a osudová láska je někdo, s kým si to jednou za čas rozdají na hotelu, aniž by s nimi zažili skutečný, každodenní život? A darované šperky, za které si hrdinka může koupit vlastní byt, můj bože, takové klišé. Tahle vložená deníková linka byla z mého pohledu otravná, naivní, řekla bych až kýčovitá, a čím víc se jí věnovalo prostoru, tím méně mě kniha bavila. Škoda, protože začátek plný úvah o životě, smrti a lásce byl velice slibný, stejně jako byl krásný a bolavý příběh hlavní hrdinky, správkyně hřbitova. Pokud by zůstalo jen u ní, byla by to kniha za čtyři hvězdy. Takhle je to jen lepší průměr.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměstoAutorovy další knížky
| 2021 |  Vyměnit vodu květinám |
| 2022 | Tři |
| 2023 | Zapomeňte na neděli |
Zvláštní knížka, hodně smutná, dojemná, místy ale i milá a úsměv vyvolávající.
První část se odvíjí spíš v pomalejším tempu, napínavější začíná být asi od poloviny, kdy se spousta věcí začíná vyjasňovat a jednotlivé dílky skládačky do sebe zapadat. Občas jsem měla trošku problém rychle se zorientovat v neustálém střídání časových období i osob, kterých se vyprávění právě týká, ale to je spíš jen taková drobnost, která se po pár větách vždy vyjasní.
Příběh Violette, netradiční správkyně hřbitova určitě stojí za přečtení a nabídne i její úplně jiný pohled na tohle místo a jeho atmosféru.