Vymeňte kvetom vodu
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/482104/bmid_vymente-kvetom-vodu-97B-482104.png
4
518
518
Violette Toussaintová je správkyňou cintorína v malom mestečku Bourgogne. Osamelosťou však netrpí – spoločnosť jej okrem zriedkavých i pravidelných návštevníkov robia aj ďalší zamestnanci cintorína a miestny kňaz. Zastavia sa u nej na kus reči, na kávu či občerstvenie, delia sa s ňou o zážitky, pomáhajú jej a vnášajú do jej života veselosť. Jedného dňa Violettin bezpečný stereotyp naruší príchod Juliena Seula, mladého policajného komisára, ktorý pátra po tom, prečo má byť popol jeho matky rozsypaný na hrobe neznámeho človeka a nie uložený vedľa jej manžela. Čoskoro sa ukáže, že hrob patrí matkinmu dávnemu milencovi a príbeh utajenej lásky úzko súvisí s Violettiným vlastným tajomstvom. Podarí sa jej vysporiadať s bremenom minulosti? A dovolí láske, aby zmenila jej pokojný život?... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2021 , Ikar (SK)Originální název:
Changer l'eau des fleurs , 2018
více info...
Přidat komentář
Spojení slz, smíchu a naděje .... to je moje anotace k této zdařilé knize ....
S tematem neobvyklým - ale v průběhu četby objasněným ....
Copak přivedlo Violette do tohoto místa ?
Postupem děje přicházíme na důvody - je to řetěz nečekaných setkání, které se v konci propojí - je to rána v srdci, která se zdá neřešitelná ....
Ale Violette je silná osobnost :
" Osela jsem se .... přestože vyprahlá poušť, z níž jsem byla stvořená, byla chudší než hřbitovní zahrádka ...."
Potkají se dva tonoucí, které se oceánu neštěstí nepodařilo úplně utopit ....
A ta výměna vody květinám - to je impuls pro nový život ....
Spousta zajímavých myšlenek - a humanismu ....
" Každý hrob je jen popelnice. Tady pohřbíváme jen zbytky, duše jsou jinde ....."
Moc se mi líbilo - a je to téměř na 5 hvězdiček ....
Příběh Violetty Dušičkové mě naprosto pohltil. Když hledám slova, jak aspoň trochu stručně popsat pocit z jejího čtení, napadá mě, že je o všech podobách lásky a smutku, o těžkých rozhodnutích i o okamžicích, kdy nám není umožněno rozhodnout, o osudech. O životě. A to asi stačí.
Violette Dušičková vypráví svůj životní příběh v krátkých kapitolách, střípkách, které si čtenář dává sám dohromady. Vyrostla jako sirotek, putovala po pěstounských rodinách, vdala se jako velmi mladá. Pracovala jako závorářka a později jako správkyně hřbitova, v této profesi se našla a díky přátelům našla i sama sebe a na určité věci začala nahlížet úplně jinak.
Tahle knížka nebude pro každého (připadá mi, že by mohla zaujmout ty, kteří si oblíbili S elegancí ježka), leckdy se v ní zdánlivě nic neděje, leckdy může někomu připadat zdlouhavá. Mně se celkově vlastně líbila, ale znovu v ní pro mě vyvstal problém, který osobně někdy (často) mívám s francouzskou literaturou: jednu chvíli si lebedím v poetických popisech a říkám si, jaká je to krása, vzápětí ale vůbec nechápu jednání postav a to, jak mluví a co cítí, a tak jsem pak ze čtení trošičku rozladěná...
Pro mě je tento francouzský román zase jednou knižní lahůdkou. Skvělou srdcovkou !
U nás v knihovně jsou knížky označovány barevnými štítky se symboly dle žánru. Tento román má na svém hřbetu nalepené červené srdce. Ale v žádném případě se nejedná o romantickou, zamilovanou oddechovku. To srdíčko by mohlo označovat sílu a hloubku příběhu, jeho jedinečnost, nebo všechny druhy lásky, které román obsahuje. Na Violette Dušičkovou hned tak nezapomenu. V tom mém srdci určitě dlouho zůstane. I já mám docela ráda hřbitovy, ten klid, atmosféru, pomíjivost a rozjímání... Malá ochutnávka:
Nehořekujte nad mou rakví, nejsem tam, nespím.
Jsem tisíckrát ve větru, jenž vane.
poznámka: Na knize není nic morbidního. Je to kouzelný příběh silné ženy, která bojuje s nelehkým osudem.
Velice zvláštní kniha.
Začátek mě moc nebavil,ale říkám si zkusím ještě pár stránek- dobře jsem udělala.
Od knihy jsem jen těžko odcházela, příběh byl skvěle a poutavě napsán.
Moc pěkná kniha!
Vydržte prvních 100 stran, ty mě skoro odradily to dočíst. Pak se vše začíná spojovat a do sebe zapadat a stojí to za to.
Hodně dlouho mě to vůbec nebavilo, do čtení jsem se musela vyloženě nutit, vždy jsem přečetla několik stran a knihu zase na pár dnů odložila. Pořád jsem měla tendence knihu prostě nedočíst, ale říkala jsem si, něco na ní musí být, když tady má tak vysoké hodnocení (89%). Pak někde kolem půlky přišla jistá událost, kvůli které jsem vytrvala ve čtení dál. Ale i potom jsem se vůbec nemohla začíst. Prostě už jsem ke knize neměla ten správný vztah, tím, že jsem první půlku četla s vyloženou nechutí, jsem ztrácela přehled v postavách a jejich milostných propletencích, připadalo mi, že je zde spousta nezáživných pasáží a jediné, proč jsem i přesto pokračovala, byl onen tragický příběh.
Myslím si, že kniha není vyloženě špatná, jen jsme si nějak nesedly hned od začátku, a tím ta počáteční nechuť ve čtení pokračovat mě ovlivnila i na celý zbytek knihy.
Líbilo se mi netradiční prostředí, kde se kniha odehrávala. Román ze světa pohřebnictví nemá člověk v rukou běžně. Velmi mě zaujaly nápisy z hrobů, které uváděly počátek každé kapitoly. Hlavní postava Violette měla mé sympatie, velmi jsem jí fandila a obdivovala jaká byla self made women. Naprosto žádný dojem tedy na mě neudělal vztah, jehož historie se celým románem prolínala a to románek Iréne a Gabriela. Gabriel byl v mých očích manipulátor, nevěrník, sobec, lhář a Iréne si z něj udělala Pištu Hufnágla. Takovéto "osudové" romance mě naprosto nedojímají a jsem si jistá, že kdyby Iréne a Gabriel začali žít spolu...za chvíli by měl nějakou samičku ze sousedního města a byla by to Iréne, kdo by v slzách nacházel šátky, vlasy a zapomenuté halenky. Román jako celek tedy s výhradami celkem fajn, ovšem místy už to autorka drobet překombinovala :)
/Výjimečně činím svůj komentář až po přečtení všech předchozích - abych si byla jistá, že jdu tentokrát jako jediná proti proudu,... pro případ, že by měl někdo podobný názor, tak není sám./
Zdlouhavé a unavující, přitom málo hloubavé, povzbuzující a živé; zneklidňující, nikoli uklidňující; negativní, nikoli optimistické... Sama jsem hrdince moc nevěřila, nesympatizovala s ní (moc nad věcí a spokojená sama se sebou) a přestala mne zajímat, jakmile začala vzpomínat na svoji vášeň k Dušičkovi (ta kombinace přeložených a nepřeložených příjmení mi neseděla). Těm hřbitovním a pohřebním epizodám jsem taky neholdovala, rovněž jsem jim nevěřila, takže mne ani nebavily ty, které asi bavit měly. Nelíbilo.
Jsem na rozpacích. Čerstvě dočteno a nevím, jak vlastně hodnotit. Na začátku jsem si myslela, že jsem šlápla vedle, že příběh bude pouhým splétáním jednotlivých kapitol, které pokaždé budou o někom jiném a už už jsem ji chtěla odložit. Nakonec se z knihy vyklubal velice citlivý příběh, přesně je to popsáno v recenzi níž - "uklidňující". V jedné části jsem ronila krokodýlí slzy a nechtěla pokračovat ve čtení. Tolik bolesti pro jednu ženu... V dalších úsecích jsem musela přeskakovat text, protože mě neskutečně nudil.
Nicméně kniha za přečtení stojí a i jen za přenádhernou obálku bych ony 4 hvězdy dala.
Violette Dušičková, správkyně hřbitova a její vtipná partička, která jí na hřbitově pomáhá. Smutné, ale přesto uklidňující, pomalu plynoucí prolínání životů. Ráda jsem si knihu přečetla.
Kniha ve mně zanechala velice krásný pocit, celkově mě zklidnila, na Violette a její hřbitovní partičku jen tak nezapomenu. Smála jsem se, plakala a nechtěla jsem tento úžasný hřbitůvek opustit, což asi hovoří za vše. I když to byl místy velmi smutný příběh, zároveň byl na straně druhé optimistický a opravdu lidský.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Nevšední příběh o životě, lásce, touhách, chtíči a smrti.
Tato kniha je jako mozaika poskládaná z osudů lidí, kteří prošli životem Violett Dušičkové.
Violett je správkyní hřbitova.
Známí i cizinci v ní potkávají vrbu, která je vždy vyslechne.
Laskavou přítelkyní, která si na každého udělá čas.
Nadanou zahradnicí, která se ráda podělí o plody své práce.
Silnou ženu, která přežila nejedno hoře.
...
Tak zvláštní a milá kniha. Myslím, že bude patřit mezi ty jejíž postavy se mnou budou jěště dlouho.
Podle názvu bych si tuhle knížku určitě nevybrala. Dala jsem na hodnocení na DK a dobře jsem udělala. Zvláštní, ale moc milá knížka.
Krásná kniha jednu hvězdu jsem odebrala za podle mě zbytečnou vsuvku o migrantech a za konec,moc mi neseděl,ale jinak se příběh krásné rozvíjel a odmotával a tohle mě vůbec nenapadlo. Smutné,ale přesto tak nějak jemné, něžné,myslím,že po Medvědínu od Backmana další moje top kniha.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Knihu jsem dostala jako dárek. Sama bych si ji nekoupila a dobře bych udělala. Emotivní kniha, ale do její četby jsem se musela nutit, má štěstí, že každou knihu vždy doctu. Vůbec mě nebavila, zkrátila bych ji tak min na půlku, ne-li více. Po dlouhé době jsem se netesila na večer až si půjdu číst. Za mě škoda času....