Vymeňte kvetom vodu
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/482104/bmid_vymente-kvetom-vodu-97B-482104.png
4
587
587
Violette Toussaintová je správkyňou cintorína v malom mestečku Bourgogne. Osamelosťou však netrpí – spoločnosť jej okrem zriedkavých i pravidelných návštevníkov robia aj ďalší zamestnanci cintorína a miestny kňaz. Zastavia sa u nej na kus reči, na kávu či občerstvenie, delia sa s ňou o zážitky, pomáhajú jej a vnášajú do jej života veselosť. Jedného dňa Violettin bezpečný stereotyp naruší príchod Juliena Seula, mladého policajného komisára, ktorý pátra po tom, prečo má byť popol jeho matky rozsypaný na hrobe neznámeho človeka a nie uložený vedľa jej manžela. Čoskoro sa ukáže, že hrob patrí matkinmu dávnemu milencovi a príbeh utajenej lásky úzko súvisí s Violettiným vlastným tajomstvom. Podarí sa jej vysporiadať s bremenom minulosti? A dovolí láske, aby zmenila jej pokojný život?... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2021 , Ikar (SK)Originální název:
Changer l'eau des fleurs, 2018
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Na knihu jsem slyšela a četla samou chválu a byla jsem zvědavá, jaká bude, když jsem měla to štěstí ji v knihovně ukořistit. Po přečtení zhruba tří kapitol však přišlo zklamání. Nesedl mi děj, nesedl mi způsob, jakým byla kniha psaná, nezaujala mě hlavní hrdinka a pohřbívaných nebožtíků začalo být tolik, že jsem se v tom kompletně ztratila. Když začalo být čtení namáhavější než chůze do prudkého kopce, odložila jsem. Možná, že je to překladem a časem dám šanci originálu, knihu v češtině holt nedočtu.
Ta kniha je tak zvláštní, pro mě určitě nezapomenutelná, a to hlavně díky paradoxně krásné hřbitovní atmosféře, která se prolíná celou knihou, autorka zde hřbitov líčí jako zahradu a krásné klidné místo setkávání, kam je nakonec radost "ulehnout" .....to, co je tady mnohými vytýkáno, tedy počeštěná příjmení, byl jasný záměr, bylo to tak schválně, pokud by bylo ponecháno francouzské příjmení například "peud'âme", těžko by obyčejný nefrancouzsky mluvící čtenář tušil, že to znamená "dušička" , tedy už by to nemělo takové kouzlo, že správkyně hřbitova se jmenuje Dušičková, stejně tak s panem Opatrným a panem Samotným... no pro mě to byla jedna z věcí, která se mi na tom právě líbila! Ta jména mají symbolický význam... Jako další mě zaujal celý námět knihy a způsob, jakým byla napsána a členěna, oblíbila jsem si postavu Saši, který byl moudrý a chápající takovým tím nenásilným stylem, přestože jeho vlastní život byl také pořádný průser nebo nejspíš právě proto... bylo to celé trochu patetické a překombinované, také bych ubrala v tom přeskakování v čase, někdy bylo obtížné se zorientovat, kniha byla celá moc jaksi "naporcovaná" na kousky, ale navzdory tomu jsem si jí užívala a rezonovaly ve mě ty důležité věci o životě, jeho pomíjivosti, běhu času a smrti ...
Za začátku knížky jsem si myslela , že dám plný počet hvězdiček - nemůžu . Jak už je tu několikrát psáno , tak kniha je zbytečně zdlouhavá a ten originální námět byl tím doslova zašlapán. Co mě neskutečně uritovalo byla počeštěná přijmení . Když tohle kdekoliv čtu , hned se mi vybaví knížka pro děti. Něco, co je na hraně komedie a nejde to brát vážně. Tohle nestutečně sráží uvěřitelnost . Velká škoda .
Chvíli mi trvalo se začíst , ale vydržela jsem. Příběh místy klidně plyne, aby v zápětí došlo ke zvratu. Co se zdá negativní, se někdy ukáže v jiném světle. Střídání časových rovin mi nevadilo, zapadalo do příběhu, aby postupně vyšly najevo všechny skutečnosti. Hlavní hrdinka mi byla sympatická, ale život je někdy těžký. A ona měla naloženo! Myslím, že se snažila ,jak mohla. Ostatní postavy byly také více či méně zajímavé. A otevřený konec mi vůbec nevadí-je to prostě život. Kostrbaté překlady jmen mi též vadily, ale možná byly záměrné.
Poetický a něžný příběh, ve kterém se střídá smutek a nadějí. Nejvíc oceňuji, že autorka dokáže věci, místa a události (hřbitov, smrt...) popsat tak, že se na to vše dá pohlédnout i jinak. Kvetoucí zahrada plná zeleniny v těsné blízkosti hřbitova je toho symbolickým důkazem.
Příběh Violette byl poutavý, přiznám se, že jsem se chvílemi trochu ztrácela v časových rovinách a na můj vkus by kniha mohla být kratší. Přesto doporučuji všem, kteří mají rádi podobný typ příběhů, ve kterém dostanou i životní moudra podaná stravitelným způsobem.
Moc se mi líbil příběh z minulosti Violette. Byl trochu zdlouhavější, ale konec mě hodně překvapil. Jednu hvězdu ubírám za poslední kapitolu. Nemám ráda otevřené konce.
No, že bych z toho byla nějak fatálně urvaná či dojatá, tak to vážně nejsem.
Takový románek, byť poměrně čtivý, pro zhrzené ženy, předvídatelný, zdlouhavý, se šťastným konečkem.
A zprzněný nečeskými obraty.
Srdce mi plesá při každé vzpomínce na tento nenápadný klenot literatury. Máme v našem městě jedno malé rodinné knihkupectví, které vlastní postarší manželé. Je to přesně ten druh knihkupectví, kde vás hned ve dveřích přivítají s úsměvem na rtech a s nepředstíraným zájmem se ptají, zda vám můžou nějak pomoci. Většinou si radit nenechám, ale při poslední návštěvě ze mně vypadlo, že bych si ráda nechala něco doporučit, protože mívám obecně problém si vybrat. Pán mi představil několik titulů a mezi nimi i tento skvost, o který bych jinak asi nezavadila. Kniha mě zaujala na první pohled a jsem velice ráda, že jsem si jí koupila. Není to lehký příběh. Dokonale vykresluje hořkosladkost života, neskkonalý optimismus i zdrcující smutek. Po každé kapitole jsem se sama na svět dívala s onou optimistickou jednoduchostí, která dnešní společnosti tolik schází. Je jisté, že jsem ji nečetla naposledy a rozhodně ji vřele doporučím každému, kdo nebude vědět, co by... :)
Knihu jsem docetla, byly chvile, kdy jsem knihu hltala.. Pak chvile, kdy jsem ji chtela odlozit... Nakonec se tak nestalo... Zajimavy namet, asi ne uplne pro kazdeho... Zvlastni kniha
Nedočteno. Na straně 136 jsem usoudila, že mě to opravdu nebaví a ačkoli to dělám nerada, knihu odkládám. Jen jsem prolistovala druhou polovinu, abych se dozvěděla více o Léonine. Ostatní mi bylo tak nějak jedno. Navíc mi nesedl překlad. Kostrbaté věty a polovičatě přeložená příjmení: Iréne Fayollová a Gabriel Opatrný, Violette Dušičková, rozená Trenetová. Ne, tohle není můj šálek čaje.
Nemusím moc takové ty překombinované příběhy s třiceti lidmi, kteří mají špatně zapamatovatelné jména. Kniha bavila, pak zas nebavila, chvílemi jsem přeskakovala různé části, které mi přišly totálně zbytečné. Tuhle knihu, podle recenzí, asi buď milujete nebo vás to prostě nebaví. Řadím se do druhé skupiny.
Krásné. Francouzské kouzlo. Violette jsem si zamilovala. Prožívala jsem s ní každou stránku knížky. Vřele doporučuji.
Mnohovrstevnatý román o jedné nešťastné dušičce. Kniha mě nadchla. Škoda těch pravopisných a stylistických chyb! Dítě není podobné na otce, ale prostě je podobné otci. Měla krátké vlasy, konečně jí porostly. Uf! Snad dorostly. narostly, povyrostly... A mnoho dalších jazykových perliček.Holt ta čeština dává některým překladatelům a redaktorům zabrat. Škoda
Rozhodně zajímavá kniha, jen myslím, že při překladech z francouzštiny by bylo potřeba víc dbát na ducha jazyka, aby z toho nevycházela česká věta s francouzským slovosledem a aby nebylo tolik chyb v interpunkci. Snad ani jedna vsuvka nedostala čárku na oba své konce.
Asi do třetiny jsem byla přímo uchvácena, cítila jsem katastrofu dýchající mi za krk, co mi ale zkazilo výsledný dojem byly všeliké milostné peripetie nově se objevujících postav. Málem to vypadá, že ve Francii někoho uvidíte zcela náhodou, líbí se vám (což se může stát i mně, studené Češce), vzápětí po něm vyjedete a hurá do hotelu nebo do průjezdu, podle peněženky. Taky jsem se modlila, aby to nebyla lávstory, ty nesnáším, což trochu i byla. Za to ta hvězda dolů, protože za překlad autorka nemůže.
“Filip Dušička byl jako ty labutě, které jsou tak krásné na vodě, a když jsou na zemi, tak kulhají. Proměnil naši postel v ráj, v lásce byl milý a citlivý, ale jakmile vstal, když se dostal do vertikální polohy, když opustil vodorovnou polohu naší lásky, ztratil hodně odstínů. Nebyla s ním kloudná řeč a zajímal se jen o svou motorku a videohry.”
S autorkou se neshodnu. Pro mě jsou labutě příkladem té nejvěrnější lásky. Když jedna zemře, druhá je až do své smrti sama..
Přečetla jsem 15% knihy. Zpočátku se mi moc líbilo prostředí hřbitova a poměrně konzistentní dej, který jak se zdálo někam směřoval.
Pak se začalo motat páté přes deváté.
Odkládám nedočtené.
„Smrt začíná, když už nikdo o vás nemůže snít.“
Současné francouzské spisovatele mám problém číst. Vadí mi jejich zvýšená afektovanost, kterou jsem třeba u A. Dumase nikdy nevnímala.
(SPOILER) Kniha, kterou všichni chválí až do nebes. Ale zas tak extra mi nepřijde. Některé situace jsou takové..nereálné a ač je hlavním tématem knihy smrt, která k životu patří, čekala jsem od knihy jiné pojetí. Tato kniha je navíc typickým příkladem toho, jak je těžké a důležité správně napsat anotaci. Tak, aby neprozradila mnoho, ale zárověň potencionální čtenář zjistil, zda je kniha pro něj, či nikoliv. Velmi mě zklamalo, že se knihou prolíná téma smrti dítěte a z anotace to ani nevytušíte. Toto téma není pro každého a pro mě také ne, obzvlášť jako matku dvou malých dětí. Za knihu jsem zbytečně vyhodila nemalé peníze.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Ani na druhý pokus se mi nepodařilo knihu dočíst, třebaže mi knihovnice radila vydržet zhruba do 150. strany. Přemohla jsem se,ale nebavilo mne to. V této knize se to nebožtíky jen hemžilo a otřesně působil překlad příjmení postav. Celé to působilo divně a nepřirozeně. Za mně zklamání,obzvlášť po přečtení jiné autorčiny knihy Tři, která se mi líbila.