Vynález samoty

05.04.2021

S Austerem u nás poslední roky tak trochu usínají na vavřínech, pokud jde o jeho publikace (rád bych si třeba přečetl i chybějící 'Moon Palace' a jeho poslední '4 3 2 1'), ale i tak se mi daří sehnat, co je zatím k mání a tak nějak se tím postupně prokousávat. 'Vynález samoty' je z trochu jiného soudku, protože text (1982) se řadí mezi Austerovy první publikované memoáry/esejistické práce, zde konkrétně rekonstruuje portrét nedávno zesnulého otce, jak jinak než opět nezaměnitelným stylem - neviditelný muž, co proplouval životem po jeho povrchu, s nečekaným tajemstvím, o kterém nikdo nevěděl... zní to jak jedna z epizod Věřte nevěřte. Škoda, že kvalita prvního textu je tak moc tam, kde Auster je ten Auster, co mě baví číst, protože druhá část, Kniha paměti, skočí do takovýho pim pam pom, přeskakování, tuny narychlo spíchnutých motivů, myšlenek. Tam a sem. Chce to být všechno a proto to není nic. Dohromady je to takové nesourodé, výsledek je takovej experimentální ping pong co absolutně přetrhl tu nit, kterou vybudoval v první polovině. Připomnělo mi to, když Bukowski mluvil o Henrym Millerovi a říkal něco v tom smyslu, že dokud se drží nohama na zemi, tak se to dá docela dobře číst, ale jakmile začne filozofovat s hlavou v oblacích, jeho psaní jde z kopce dolů - podobně se cítím okolo téhle knihy. 'Portrét neviditelného muže' určitě stojí za přečtení, ale u 'Knihy paměti' se Auster snaží o nějakou homage, odkazy na další autory, nebo alespoň něco v tom smyslu a když se rozhodne jít touhle cestou, obvykle tím trpí kvalita jeho textu, vznikne z toho takovej postmodernistickej guláš, jehož kvality se tak nějak objevují a vytrácí stránku od stránky.

"Pravdou také je, že "člověk s dobrou pamětí si nic nepamatuje, protože nic nezapomene," jak napsal Beckett o Proustovi.
Je pravda, že musíme, stejně jako Proust ve svém rozsáhlém románu o minulosti, rozlišovat mezi pamětí ovládanou vůli a pamětí neovládanou vůlí."

Pinocchiova dobrodružství možná stojí za přečtení.

"Teprve v temnotě samoty totiž začíná dílo paměti."

Výborné pojednání o životě, rodině, býti synem a otcem, příčinně a důsledku, o roli paměti a zapomínání-vzpomínání. Pan spisovatel A. mě znovu utvrdil v tom, že patří k mým neoblíbenějším autorům. Jediné "výtka" je snad v tom, že jsem intelektuálně "nestíhal" pobírat druhou část knihy, Knihu paměti, přece jenom zde Auster chtěl říci příliš mnoho na příliš malém rozsahu a je těžké vnímat tu smršť informací. Možná že tuto knihu plně docením až za mnoho let.