Výřezy z těla
Bernard Noël
Co udělá tělo, když jím prošlehne ničivý milostný cit? A co udělá, když jím proběhne elektrický výboj při mučení? Zkroutí se do oblouku, který se klene mezi první a jednou z posledních sbírek Bernarda Noëla (1930). Od Výřezů z těla po Sonety smrti vystavuje tělo i slovo krajním situacím, ohledává, zbavuje podstaty. Mezi elektrickými póly jiskří básnická řeč, zařezává se do kůže a její světlo je někdy bolestivě oslepující. Kdo udrží oči otevřené, zvykne si na tu násilnou záři a dočte až do konce, pozná, že Noëlova poezie je především navýsost lidská.... celý text
Přidat komentář
Především závěrečné Sonety smrti se vymykají popisu. Vyhrocenost, ale přitom popsaná tak, že nutí číst, i když se jedná o mezní situace. Ale kde jsou meze slov? Nöel je svým gestem odmítnutí všeho měšťáckého a ornamentálního souputník Sadeův. V básnickém gestu pak podobný buřič. Snaha se v slově dobrat těch nejlidštějších a zároveň i těch nejtemnějších vrstev bytí. - Doporučuji si nejprve přečíst doslov překladatele Petra Zavadila.
Díky autorovi i překladateli. Dík i odvaze nakladatelství Fra přinášet v reprezentativních výborech a překladech současnou světovou poezii.
'Výřezy z těla' (1958) a 'Sonety smrti' mají jistou temnou sílu, kdy jsem si říkal, že kdyby Bernard Noël nepsal, byl by dobrým režisérem body hororu ve stylu Davida Cronenberga. Ale on je Noël v jádru romantik... o kterém jsem se ale víc dozvěděl z dlouhého roztěkaného dopisu, než z většiny jeho zde prezentované poezie, která mnou ale prakticky kompletně protekla, bez toho, aby cokoliv zanechala. Šel jsem skrze text. Básně typu:
Co je to zelenina
krajím horské pastviny
řezání je filantropie
cibule
Je to taková ta rádoby autenticita v předstírání. Ne, i kdyby mi tisíc expertů řeklo, že tohle je "génius našeho věku", řekl bych jim, já to tak určitě necítím, Strajpsové. Ale jeden drobek, co mě zaujal:
"každá rána musí sežrat svou bolest
k čemu jinému by sloužil její tvar"