Výrostek
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415335/bmid_vyrostek-zvg-415335.jpg
4
174
174
Mnozí milovníci Dostojevského považují Výrostka za jeho nejlepší dílo. Autorův génius v něm s neuvěřitelnou přesvědčivostí a otevřeností promlouvá ústy vypravěče - hlavní postavy, na nejzazší okraj společnosti vyhoštěného levobočka Arkadije Dolgorukého, který sám sebe s odzbrojující upřímností označuje za „výrostka" a stejně kriticky dokáže nahlížet i na své okolí. Je to mládenec plný protikladů - citlivý a současně zmatený ve svých citech, naivní a nedůvěřivý zároveň, na straně jedné upřímný, romantický snílek, toužící dobrat se pravdy a dobra i za cenu sebeobětování, na straně druhé člověk „podzemní", pokořený a zesměšňovaný, sebedestruktivní a sám sebou pohrdající, toužící po pomstě. Jeho těžký a zdlouhavý zápas o sebe sama se podobá hře v neúprosnou ruletu. Podaří se mu po všech bouřlivých a podivuhodných peripetiích obstát?... celý text
Literatura světová Romány Sociologie, společnost
Vydáno: 2019 , Slovart (ČR)Originální název:
Podrostok, 1876
více info...
Přidat komentář
Pokládám za vhodné se právě u Výrostka zmínit o zde přítomných negativních komentářích na Dostojevského a vlastně i jiné autory, jejichž díla jsou spíše psychologicko-filozoficky zaměřená, než že by zaujaly čtenáře například akčním napínavým dějem. Komentář píšu po paměti, Výrostka jsem četl před řadou let a vlastně bych mohl ty negativní komentáře zopakovat. Chaos v ději, chaos v ruských jménech (konkrétně u tohoto románu jsem si jména postav vypisoval, vím, že jedna postava byla pouze zmíněna a již dále nebyla, jiná dokonce změnila jméno - naštěstí na to překladatel upozornil), chaos v dialozích, nepřehlednost. Toto vše mi z knihy zůstalo a já si vlastně ani nepamatuji o čem to bylo, pouze dva dojmy, z nichž za ten druhý dávám knize plný počet hvězd.
Prvý dojem: Již jsem ho vlastně popsal - totální, strašlivý chaos ze všech stran, utrpení to číst.
Druhý dojem: Stránky, které se podrobně věnují Makarovi. Nejenže byl najednou veškerý chaos pryč, ale text se úplně zpřehledněl a rozzářil. Jakoby nade mnou najednou zmizely chuchvalce mlh a mraků, zjevilo se jasně modré nebe a na něm slunce. Úplně u vytržení jsem zíral, jak ze stránek na mne září z postavy Makara svatost. Po skončení těchto stránek se opět objevil zmíněný chaos a šeď nudné všednosti.
Za to, že těch jasných nádherných stránek s Makarem bylo tak málo a toho chaosu tak mnoho, jsem dal původně jen čtyři hvězdy. Ale uvědomil jsem si, že ty roky co na tu knihu občas vzpomenu, si vzpomenu právě na ten kontrast okamžiku rozzářené svatosti v zoufalé šedi chaosu toho zbytku. Kdyby těch stránek s Makarem bylo více, nezůstal by ve mně ten dojem jedné náhle rozzářené jiskry uprostřed rozbabrané nekonečné šedi. Proto jsem přidal tu pátou hvězdu.
A zde bych něco vzkázal čtenářům, kteří se kriticky (mnohdy značně kriticky) vyjadřují k podobné literatuře jako je tato. Rozhodně nemíním autory těchto negativních hodnocení nijak napadat. To, že je někdo schopen zde napsat negativní hodnocení na Dostojevského román znamená, že ten román vzal do rukou a četl, což je v současné době zkratkovitých esemesek obdivuhodná záležitost. Nicméně vážení čtenáři, kteří chcete psát, že např. s Dostojevským nejste z toho nebo onoho důvodu spokojeni, zvažte si, zda skutečně strhující děj a čtenář udržený v napětí je to hlavní, co od knih očekávat. Ono v těchto knihách bývá často něco jiného, něco podstatnějšího, a přijít na to co to je rozhodně stojí za to. Já osobně už Výrostka s největší pravděpodobností znovu číst nebudu, ale ten výsledný dojem blesku svatosti z mračna chaotické šedi...
Ps. Také se to dá vyjádřit asi takto: Je to zajímavá kniha, která stojí za přečtení, jen mi nesedla částečně (hlavně) mou vinou a částečně prostě zjevně jiným vkusem (zase moje vina, co...). Ale je na ní dost zajímavých věcí, takže ten delší komentář ignorujte a čtěte.
To bych jenom nebyl já, abych se nerozkecal jak stará drbna. Pardon.
Klid, klid, klid, klid, lidi, klid. Klid! Není to tak jak to vypadá. Já vím, vypadá to bídně, ale to vyžaduje systém, moje vina to není. Bez těch hvězd by mi to házelo, že jsem jednu knihu neohodnotil a to já bych nesnesl. Jsem oběť systému. Tak mi alespoň dovolte obhájit ten fakt, že je to daleko spíše problém můj, nežli problém té knihy.
Psalo se, tehdy před věky, datum 20. června 2021. Toho dne, zajisté pln euforie ze složené maturity, sáhl jsem do své knihovny pro svazek – tím svazkem byl Dostojevského Výrostek. Jeden z posledních velkých románů toho génia, který jsem ještě nečetl. Nyní už mi, myslím, scházejí jen „Běsi“. Povšimněme si též dne, kterého jsem tuto knihu oficiálně „dočetl“. Ano, je to 25. leden 2022. Ano, víc jak půl roku jsem tu knihu četl. Knihu Dostojevského. Román. Román od Dostojevského. Doufám, že vidíte ten problém?
Ne, už zcela vážně, táhnu tu ty blbosti déle než je vhodné. Výrostka jsem opravdu četl mnohem déle a mnohem méně kontinuálně, než by bylo vhodné pro jakýkoliv román, natož pro ten Dostojevského. Takhle dlouho se dá táhnout odborná literatura, ale ne ruské romány. Romány, ve kterých je cca 40 postav které mají až neuvěřitelně podobná jména (uf, ještě, že jsem nedávno smazal svůj příspěvek o tom, jak nesnáším lidi, co si v ruské literatuře stěžují na ruská jména) a chovají se podivuhodně podivně, což se pamatuje dobře u jedné postavy, ale ne u všech. A ve Výrostkovi se, jako naschvál, ze všech Dostojevského románů nejvíce postav chová strašně divně. Jo. Navíc mi patrně nesedl překlad a tempo knihy, které byl zvláštně horečné (horečné ve slova smyslu zmatené). Jakoby se v knize nic nedělo a přitom všude vládl chaos.
Z toho všeho se dá vyčíst, že to, že se mi kniha moc nelíbila (nelíbila v kontextu Dostojevského, takže nutno podotknout, že mě ta kniha obohatila (a myslím to vážně) stále víc, než támhle nějaký Warhammer, kterému jsem dal „pět hvězd“) je vlastně moje chyba. Například to, že jsem si nenašel čas a vůli vydržet u ní alespoň čtyři hodiny v kuse a čtení neroztáhnout na půl roku. Ale jenom moje chyba to asi nebude, přihlédneme-li k tomu, že ostatní Dostojevského knihy mi trvaly nejdéle týden čistého času (Budiž, Idiota jsem četl tři měsíce, ale jednalo se asi o čtyři relativně dlouhé čtecí seance, které mezi sebou prostě měly delší prodlevy) a to hovořím o Karamazových, kteří jsou výrazně delším textem. Z toho lze vyvodit, že na knize je přeci jenom něco jinak. Postěžoval bych si nato, že mi nesedly postavy, jenže to mi nesedly nikdy (dobře pár postav u Karamazovů jsem měl rád), snová, podivná atmosféra je i ve Zločinu a trestu. Tak já vám nevím. Možná je to jakousi falešnou tajemností textu, která de facto vyplývá z toho, že vypravěč je blb. Nedovedu opravdu plně definovat co mi vlastně tak vadilo, ale… ale co už, smiřme se s tím. Důležité je, že kniha má i pozitiva.
Jednak se mi hrozně líbí narativní struktura, která je dovršena samým koncem, úplně poslední částí poslední kapitoly. Je to dost meta, co si budeme. Nejenže je celý text strukturován jako kritická retrospektiva (a tady musím pochválit autora, protože těch pár poznámek, které utrousil Dolgorukij starší zapříčinilo to, že jsem se do něj zamiloval, zatímco Dolgorukého mladšího jsem nesnášel), onoto celé (po mém osudu) zachází ještě dál, když Arkadij napíše: „Zříkám se mnoha věcí z toho, co jsem napsal, zejména tónu některých vět i stránek, avšak nevyškrtnu a neopravím ani slovo.“. Tato věta způsobuje úplnou změnu na náhled textu, z revidovaného modelovaného textu se najednou stává jakýsi čirý tok, až podvědomý, který prohlubuje pocit objektivní sebekritiky, což je naprosto fantastické. V tomto ohledu, opravdu paráda.
Druhá věc, občas se někde objeví nějaký blbec, echechechpetersonechechechm, pardon, který tvrdí, že člověk nemůže být morální, pokud není věřící. Dostojevskij samozřejmě dlouhodobě ukazuje, že je to hovadina, ale Výrostek jde ještě dál. Arkadij nám ukazuje že „morální“ nemůže osoba být dokud není celá, to prostě není možné, člověk, který není celý nemůže být morální, nejde to. Nejdřív musí najít svou ideu, svou filosofii, pohon, vnitřní sílu, říkejte si tomu jak chcete. Bez toho to nejde. Náboženství nestačí, samotné náboženství je prázdné, vyprázdněné. Je třeba najít sebe, svou „ideu“ a až poté je množné být morální. Nebojte, nebojte, už končím.
Kraft... Nevím proč, ale tahle vedlejší postava mě fascinovala nejvíc z celého románu. Jinak jako všechno od Dostojevského, je i tohle dílo dar z nebes.
Pátá hvězdička chybí jen proto, že mi nevyhovovala přemíra akce a zápletek. Ale vhled do procesu "stávání se člověkem" je skvělý. Je tu vše podstatné: rozřešit otázku vlastní hodnoty, odhalit ji a/nebo vybudovat, objevit její zdroj. A druhé, stejně veliké: nalézt, co je hodno úcty, a vyvolit si to jako svůj osud. Obojí zkomplikováno "fyziologickými" těžkostmi mládí: silnou sebestředností a určitou selektivní slepotou a nekritičností vůči sobě. Neostrým rozlišováním, podléháním iluzi. Bouřlivou reaktivitou tváří v tvář zklamání a nedokonalosti. Tendencí vystačit si s intenzivním okouzlením myšlenkou, zaměnit nadšení za skutečnou práci, za skutečné dosahování ctnosti. A hříchy otců, o kterých se ne náhodou praví, že působí do třetího a čtvrtého pokolení.
Arkadij stojí na počátku své životní dráhy, ale stejná témata jsou rozehrána i na dalších postavách, není možné jim utéct.
(SPOILER)
Vyrostek, rozsáhlý román ve čtenářské obci zastíněný jinými, známějšími Dostojevského pracemi, by žádného milovníka dostojevštiny neměl zklamat. Autorův génius se tu projevuje na obvyklých místech, tedy především v psychologické kresbě postav. Text je koncipován jako zápisky v ich-formě, v nichž nám hlavní hrdina Arkadij Jenom Dolgorukij líčí strasti, které zažívá ve svém novém domově v Petrohradě. Vypravěč zpětně analyzuje své jednání, rozebírá veškeré psychické pohnutky, ovšem nijak je nestylizuje a zůstává velmi sebekritický, proto čtenáři předkládá skutečně věrnou lidskou bitost plnou rozporů a zdánlivých nelogičností.
Dolgorukij přijíždí do Petrohradu jako bezvýznamný levoboček téměř bezvýznamného zchudlého šlechtice, ovšem má svou vlastní"ideu", téměř asketický životní cíl vykonstruovaný v letech utlačování a šikany na gymnáziu. Z této ideje přímo vyplývá střídmost, mravní chování a postupná cesta do ústraní. Když se ale Dolgorukij ocitá v Petrohradě, je konfrontován s jeho obyvateli, většinou mravně nízkými, podlézavými, nedůvěřivými, slabými, a postupně se stále více zaplétá do intrik, kterým sám nerozumí, ale jakousi silou je k nim puzen, propadá dočasně neřestem a směřuje ke zkáze, protože ze spletitých vztahů se již nedkokáže vymanit. Je ale otázka, jestli si tontak nějáká jeho část nepřála, koneckonců u sebe záměrně držel dokument, který jej dělal zásadního pro všechny intriky. Souboj o dokument mezi postavami se podobá vnitřnímu souboji Dolgorukého o vlastní zásady, kvůli němuž se neohodlá dokument zničit. Dává mu totiž moc, a Dolgorukij s mocí počítá i v rámci své "ideje", chce žít životem v ústraní jen pod podmínkou, že nebude bezvýznamný, i když svá práva ani nebude uplatňovat. Je to velký a komplikovaný zápas askeze, ponížení, vůle, hrdosti.
Stojí za povšimnutí, že zápletka Výrostka nese podohné rysy jako zápletka Idiota. V obou románech máme osoby s mravním ideálem, jakkoliv rozdílným, obě osoby zažily ponížení a trpí jistým stigmatem, a v novém prostředí se dostávají do konfliktu se společností, kterou Dostojevskij vykresluje značně kriticky. Dokonce ve výrostkovy máme postavu, která připomíná knížete Myškina, tedy Idiota, a tou je Arkadije Dolgorukého úřední otec, Makar Dolgorukij. Stejně jako Myškin i on je čistá, mravní bytost, poutník bez domova, a navíc hluboce zbožný. Když Versilov, výrostkův biologický otec a představitel druhého, Pertohradského světa (a sám k tomu zřejmě trpící disociační poruchou osobnosti, tedy rozdvojením) rozbíjí náboženskou ikonu po Makarovi, ocitáme se tak trochu v podobné situaci, jako když Rogožin zapříčinil duševní rozklad Myškinův v Idiotovi.
Ačkoliv nepovažuji Výrostka za dílo zcela vhodné pro ty, kteří s Dostojevským teprve začínají, rozhodně je to plnohodnotný román hrající "dostojevštinou", který by rozhodně neměl být ve srovnání se známějšími autorovými díly opomíjen.
Dostojevského Výrostek je přeci jenom méně známé dílo z jeho románové tvorby, přesto se však jedná o vynikající román 19. století, který realisticky líčí lidské jednání a myšlení. Dostojevského mám čím dál raději a Výrostek, ač přeci jenom nedosahuje takových kvalit jako Běsi či Zločin a trest, stojí za přečtení. Obsahuje též nenápadný humor, že pane kníže Dolgorukij? Pardon, teda jenom Dolgorukij.
Pár citátů, které mě oslovily:
„Jak to přijde, že vše, co chytrý člověk vysloví, je daleko hloupější, než to, co v něm zůstává?“ (s. 8)
„Realismus omezený na špičku vlastního nosu je záludnější než nejpošetilejší fantazie, protože je slepý.“ (s. 137)
„Chápu však jen to, že smích je nejspolehlivější zkouškou duše.“ (s. 347)
„Sleduje-li ušlechtilý, vyspělý člověk vznešenou myšlenku, někdy se úplně odpoutává od vezdejších otázek, stává se směšný, vrtošivý a chladný, ba řeknu ti prostě, je hloupý, a to nejen v praktickém životě, ale nakonec je hloupý i ve svých teoriích.“ (s. 463)
Krynda pána, co je to za tlustou věc? No není se čemu divit, když to napsal Fjodor Michajlovič. Počet stránek podobnej, jako počet postav a spoustu z těch stránek bych použil třeba na podpal v kamnech. V jinejch jeho knihách mám pocit, že se něco děje. Ve zločinu a trestu, Karamazu, Idiotovi, zápisku z mrtvýho domu... Tam jsem se člověče vůbec nenudil, děj mě vcucnul a hrál si s mojí hlavou, někam to celý vedlo, ale tady prd. Neměl jsem ten pocit ani trochu, co na tom, že se tam přeskakuje z idey na ideu, když je to stejně k hovnu? To bych radši přeskakoval z ikey na ikeu a všude bych si dal koňský koule.
Pan Arkadij Dolnoručák nám řekne, že je levoboček a pak už jenom pindá, plácá, mele a ani by snad radši nemusel. To jeho pindání funguje skvěle jako náhrada prášku na spaní, to je plus. Když ho něco napadne, tak řekne třeba - tahle příhoda není podstatná a ani s tím nijak nesouvisí, ale čtenáře o ní nepřipravím a už mu huba jede. To bych ho hned umlátil bačkorama, nebo tou knihou.
Dal jsem to do konce. I když jsem si myslel, že mě autor přivede k pravidelnýmu pití. Vracet se k tomu znova určitě nebudu, protože většina jinejch záležitostí jsou mnohem větší taškařice. Třeba sbírání motýlů.
Kniha ma nadchla, milujem Dostojevského hrdinov, mravné čisté bytosti, ktoré všetkých vidia pozitívne.
Dočítat ji budu asi ještě příští rok, ale víc jí stejně nedám. I na mě se to moc táhne a když už to chci zaklapnout, že nuda, autor vytáhne další slušnou historku.
Tak to byla fakt děsná kniha. Hlavní hrdina rozháraný mladý prevít, slabošský a bezcharakterní, jeho otec šlechtic s rozervanou ruskou duší. Nic tam není jednoznačné a jisté, názory a ideály se mění. Co někdo řekne, to si nemyslí, manipuluje se, vydírá, pohrdá, pátrá se odnikud nikam. Nic se otevřeně neříká, jen naznačuje nebo se vyzvídá, zrazuje a intrikuje. Čtenář hledá čeho se chytit a čeká na nějaký smysluplný děj. Ale bohužel děj je za neprostupným sklem tvořeným náznaky a spoustou banálních situací, což je strašné. Realita unikala z hledáčku jako by to bylo od Franze Kafky. Dočetla jsem to, abych zjistila, jestli konec něco osvětlí, ale nestálo to za to. Mám dojem, že autor si akorát uspokojil spisovatelské potřeby a naházel do toho spoustu “psychologie” a předpokládal, že z kvantity vzejde kvalita. Kdybysem to věděla, tak bysem to nečetla!
Nejspíš se neumím vžít do starostí ruské šlechty a už vůbec ne do dospívajícího ruského výrostka. Jinak si nedovedu vysvětlit, že mě při všeobecné chvále dílo spíš unavovalo. Množství postav, vykonstruované starosti, neustále se řešily peníze, spřádaly intriky (často mi uniklo, na koho a proč), děj se odehrával v bytech, každý každého navštěvoval, poslouchal za dveřmi, pomlouval a kul pikle. Oproti Zločinu a trestu na mě Výrostek působí povrchně, zmateně a hloupě. Jediná postava, jejíž projev měl hlavu a patu, byl stařec Makar Ivanovič, a ten se v románu bohužel jen mihl. Po přečtení jsem si oddechla, že to mám za sebou.
Velmi "moderní", čtivé, psychologická sonda do života ruské smetánky. Vytříbený jazyk a přesné charakteristiky. Otevřená a intimní zpověď hl.hrdiny. Není co vytknout.
Je to asi poslední z velkých Dostojevského románů, který jsem nečetl. Navíc všechny ostatní jsem četl jako náctiletý, takže bylo zajímavé se k Dostojevskému vrátit o 20 let později. A jen mne to utvrdilo v tom, že Dostojevsky je mistr spisovatel. Tento román líčí příběh 19-ti letého Arkadije Dolgorukého, který přijede do Petrohradu za svou rodinou, přičemž ji prakticky nezná, protože vyrůstal jako levoboček v internátu. Celý román dle mého líčí jeho duševní vývoj a boj o záchranu vlastní duše ve složitém světě tehdejší společnosti. Centrální linka se točí kolem jistého kompromitujícího dopisu, který Arkadij náhodou získá a tím dopisem má moc zničit život jedné šlechtičtně. Rozebírají se složité vztahy k nevlastnímu otci, a složité vztahy jeho otce s jeho matkou.
Tohle si jednoznačně zaslouží plný počet. Dokonale propracovaný román, ve kterém najdete spletitý děj, téměř kriminální zápletku, mnohdy tajuplné vztahy mezi hlavními postavami, vášně, chaos, zradu, touhu po uznání a lásce rodičů, šílenou lásku k ženě, ale i smíření a pokoj. V závěru děj obrovsky graduje a od knihy se téměř nedá odtrhnout. Při četbě mě zprvu poněkud mátlo, že jedna z vedlejších postav – matka mladé sebevražednice – se nejprve jmenuje Darja Onisimovna, ale ve třetí knize je z ní najednou Nastasja Jegorovna. Patrně se jedná o chybu samotného Dostojevského.
Společensko-psychologický román, ústřední motiv morální krize mladíka posedlého fixní ideou získat majetek, společenské postavení a nezávislost , který naráží na okolní prostředí a dobové tendence. Hluboká sonda do duše a úvah hlavní postavy..
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdiček. Ale vzhledem k tomu, že je to PAN Spisovatel mu těch 5 prostě musím dát. Občas může příběh nudit, jindy zase překotně pádí, ale je zde mnoho pravdivých slov ze života. Na mě - jako křesťana - pak velmi zapůsobil rozhovor hlavního hrdiny s jeho nevlastním otcem.