Vysněné světy

29.08.2020

„Vysněné světy“ jsou soubor čtyř povídek Andrého Mauroise. Dvou biografických, jež lze zařadit k typickému mauroisovskému druhu non-fikce, a dvou, jež asi budou fiktivní, ale pravděpodobně mají autobiografické prvky. Všechny pojednávají o umělcích a intelektuálech, kteří opouštějí danou skutečnost a znovu se vtělují v imaginárních postavách a prostředích.

Úvodní text, cosi na způsob beletrizované předmluvy, vypráví o dívence Fracoise, která si vysnila město či říši jménem Meïpe. Udělala to teprve tehdy, když odešla její chůva a Francoisino dětství se stalo nespokojeným. Tentýž motiv – únik do fiktivních světů jako reakce na neštěstí ve skutečném životě umělce – je červenou nití sbírky.
Nikde na internetu se informace k obsahu nedají dohledat, proto jsem do sekce Povídky přidala anotace všech čtyř textů, které následují.

Knížku jsem poprvé četla kdysi v pubertě a uvízly mi z ní v paměti citáty, jako je tento výrok Hippolyta Taina: „Redukoval jsem lásku na jedinou funkci a tuto funkci na její minimum.“ Když nad ní přemýšlím u druhého čtení, zdá se, že nepochybně posílila moji hrůzu z manželství a určitý emocionální nihilismus, ač to jistě autor neměl v úmyslu.
Jako veškerá tvorba Andrého Mauroise je plná humanismu, znalosti lidské povahy a moudrých, duchaplných aforismů. Na začátku druhé povídky například postava vypravěče dokáže v jediném monologu vyjádřit totéž, na co Carl Gustav Jung potřeboval celoživotní dílo. V celých „Vysněných světech“ najdeme pozoruhodné myšlenky o podstatě osobnosti, o povaze spisovatele a o tom, jak se rodí umělecká genialita.
A v neposlední řadě miluji tu atmosféru Francie z přelomu 19. a 20. století. Díky téhle knížce si dovedu představit studium na slavných institucích, jako je École Normale nebo Lyceum Jindřicha IV., které už po generace pěstují francouzskou elitu. Myslím, že způsob, jakým studuje vypravěč ve druhé povídce, měl vliv na moje vlastní středoškolská studia. Také jsem s bezmezným zanícením a emfatickou vervou trávila dny návštěvami galerií, museí a divadel, četbou klasické literatury a intelektuálními hovory na procházkách zahradami, a bylo to tak – romantické. Mauroisovi vděčím za utváření svojí osobnosti.