Výstup – ctižádost pohřbená na Everestu
G. Weston DeWalt , Anatolij Nikolajevič Bukrejev
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/148255/bmid_vystup-ctizadost-pohrbena-na-everes-48q-148255.jpg
5
56
56
Autentický příběh o tragédii na Mount Everestu v květnu 1996, vyprávěný přímým účastníkem jedné z postižených komerčních expedic.
Literatura naučná Cestopisy a místopisy Sport
Vydáno: 2000 , Columbus (ČR)Originální název:
The Climb, 1999
více info...
Přidat komentář
Skvělá kniha! Viděla jsem film Everest, na netu si přečetla pár informací o tragédii r. 1996 a zarazilo mne nařčení J. Krakauera. Rozhodla jsem se, že by mne zajímala právě tato kniha, nikoliv subjektivní a asi i čtivě napsaný náhled JK. Ač knihy s touto tematikou běžně nečtu - byla jsem stržena dějem - kniha se nedala odložit - vyjma poslední těžké části o vysvětlení toho, co se dělo po smrti Anatolije. Naprosto nechápu o co JK šlo, že takto neskutečným způsobem dlouholetě napadal a silně ublížil AB, který tak hrdinským činem, jako jediný ze všech, kteří tam byli, dokázal zachránit několik životů . JK mne velice zklamal! Určitě se tam stala řada fatálních chyb a souhra nešťastných okolností, ale stěží se dá připsat AB. Ještě mne zajímá náhled tak zkušeného a velice zodpovědného Eda Viesturse, přítele Roba i Scota, v jeho knize Na vrchol žádné zkratky nevedou.
Nejprve jsem četla Krakauera. Je čtivý... a je to novinář, takže psát umí. Následně jsem sáhla po Výstupu... Co si člověk má myslet? Různé pohledy na jednu expedici. U Bukrejeva žádný pokus o vylíčení "senzace". Skoro mám dojem, jako kdyby Krakauerovi nepůjčil na noc plyšáka a Jon mu to vrací tím, že ho ve svém "Pekle" očernil, jak se dalo. Jo, introverti a samotáři to mívají těžké... Ať dělají svou práci poctivě, jak mohou, nedrží-li přitom ještě někoho za ručičku, někdo začne plkat. V závěru Výstupu je přepis rozhovorů na páscích. Běhá mi z toho mráz po zádech. Asi mám moc bujnou fantazii.
Četla jsem až po Krakauerovi a souhlasím, nechápu, co si tím honem na čarodějnice kompenzoval. Tato kniha je možná méně čtivě napsaná, ale plná informací, které jinde nebyly. Velmi hodnotný je také přepis nahrávky, kterou přeživší katastrofy pořídily ještě v základním táboře hodiny či dny po tragédii. Zajímavé je, že třeba Neil Beidleman tam též říká něco jiného, než ve svých pozdějších heroických interview. Největší nevýhoda Anatolije je ta, že zaprvé neuměl dobře anglicky, za druhé byl Rus a v 90. letech nikoho na Západě jeho verze nezajímala a za třetí rok po tragédii zemřel. Nemá se už jak bránit. Moc doporučuji k přečtení, opravdu hodně změníte názor. Ne jen na základě vyprávění, které je subjektivní, ale i díky dalším důkazům, rozhovorům, nahrávkám atd. Je smutné, že dodnes si o hrdinovi, který podal neuvěřitelný výkon, na youtube pod dokumentem natočeným 2 měsíce po události přečtete, že to byl sobec a viník. V daném dokumentu se sám objeví - nechali ho tam říct celá tři slova a zbytek ustřihli...Pro fajnšmekry ještě doporučím Zločiny na vrcholech, tam se dozvíte i to, o čem se jinde taktně mlčí.
Měli by tuto knihu prodávat spolu s Krakauerovým Peklo blízko nebe - stejný námět, dva odlišné podhledy. Obě knihy se mi četly samy. Úplně nechápu Krakauerův "hon na čarodějnice" na Bukrejeva. Jestli šlo o reklamu nebo se opravdu cítil nějak ublížen (spíš mi přišlo, že nebyl dostatečným hrdinou akce). V čtivosti by nejspíše vyhrála kniha Peklo blízko nebe, ale v lidskosti pro mě vyhrál Bukrejev.
O tragických událostech, které se staly v roce 1996 na Everestu toho bylo napsáno hodně. Nejznámější je asi kniha od Jona Krakauera, který byl jeden z přeživších členů expedice. Ve své knížce mimo jiné hledá odpovědi na otázku proč tato expedice skončila smrtí několika horolezců a spekuluje o odpvědnosti jednoho z vůdců Anatolije Bukrejeva, který byl najmut jako profesionální vůdce, který má na bezpečnost klientů dohlížet. Ten, jelikož se cítil pošpiněn Krakauerovou kritikou, napsal svoji verzi toho, co se tenkrát stalo. Tento spor mezi Krakauerem a Bukrejevem se stal notoricky známým. Pravdou navždy zůstane fakt, že Bukrejev prokazatelně zachránil životy třech horolezců, nehledě na vlastí nebezpečí. Na druhou stranu by k této k záchráné akci možná nemuselo dojít, kdyby Bukrejev místo sólo sestupu do campu 4 zůstal se svými klienty a pomohl jim v sestupu. Další kontroverzení věcí je nepoužití doplňkového kyslíku Bukrejevem. Neal Biedelman, Bukrejevův parťák a kamarád, později uvedl, že bez kyslíku není možné dlouhodobě se zdržovat na vrcholu Everestu a čekat na klienty. Tím zaspekuloval, že Bukrejevovi možná na vrcholu byla zima a proto zahájil sestup. (rozhovor z Biedelmanem z roku 2021 je k vidění na Youtube v AJ) Každopádně doporučuju přečíst si obě knížky a udělat si svůj názor.
Jiný pohled na stejnou věc, podle mne věrohodnější než stylizované vyprávění od Krakauera. Z hlediska literárního ale žádná bomba, na rozdíl od cen některých místních šmelinářů, kteří naopak neví do jakých výšin by cenu za výtisk vyhnali.
Kniha se dobře četla zhruba do 3/4. Od bodu, kdy autor začal psát už bez Anatolije, to pro mě bylo utrpení. Nekonečné komentáře k dodatku a dodatku dodatku jsem musela číst dvakrát a zasekla jsem se na nich na víc než půl roku.
Celkově ale musím říct, že to bylo opravdu poutavé a zajímavé čtení. Anatolij na mě působil jako skromný a pokorný člověk, který žil tím, co dělal a co se mu nakonec stalo osudným.
Kniha Jona Krakauera mě teprve čeká, jsem zvědavá na pohled zase z jiného úhlu.
(SPOILER) Skvělá kniha o tragickém výstupu na Everest v roce 1996! Nejdříve jsem náhodou viděl film "Everest", který mě naprosto pohltil a pak už to jelo. Dokumenty a rozhovory učástníků výpravy na youtube, horolezecké magazíny, přepisy rozhovorů pamětníků, studium problematiky výstupu na osmitisícovky, video o výstupech na jiné hory, HAPE & HACE, historie dobývání Himalájí, životopis Roba Halla, Scotta Fishera, Henryho Todda.... no úlet na několik let. Výprava z roku 1996 je dokonalé, naprosto epické drama, jehož kvalita roste s mírou poznání problematiky. Tuto knihu jsem hledal po antikvariátech několik let, ale nikde nic, jelikož bazarovou cenu 2500,- odmítám, došlo na četbu v anglickém originále a nelituju. Dost by mě zajímalo, jak si překladatel poradil s angličtinou šerpů a Bukrejeva samotného, protože jejich nízká schopnost domluvit se anglicky dodá četbě důležitý rozměr. Už po shlédnutí filmu mě zaujalo jak Bukrejev hrdinsky odešel zpátky do bílé tmy hledat ztracené lidi z výpravy. Šel do smrtonosné bouře, do které se nikdo další už nechtěl vrátit a opakovaně velmi riskoval svůj vlastní život pro druhé. Krakauer následně Bukrejeva natřel, kde se dalo a udělal z něj v zásadě negativní postavu. Na začátku jsem se na problém díval Krakuerovýma očima a zoufale jsem hledal, co vlastně Bukrejev zkazil, ale informací bylo pomálu i díky tomu, že klíčoví aktéři byli mrtví a tak jediný zdroj se nabízel v této knize, kde DeWalt odvedl skvělou práci, protože vynesl na světlo světa Bukrejevovo velké hrdinství. Ještě mě zbývá přečíst ten Krakauerův hanopis "Into the thin air", ale prý umí skvěle psát, tak uvidíme. Tím se mě celý spletitý příběh definitivně uzavře. -----SPOILER-----}} "COBYKDYBY": Poslední výstup Scotta Fishera a jeho družiny byl složitý proces se spoustou proměnných. Scott Fisher to hrál na hraně. Už úplně první operativní činnost, nákup kyslíku z POISKa, kdy do své kalkulace Fisher zahrnul, že se Bukrejevovi podaří nějak obejít middle-mana Henryho Todda, který si zařídil v POISKu exkluzivitu, byla prvním kouskem domina. Kyslík nakonec po velkých nervech museli nakoupit složitější logistikou z více míst a provize Henryho Todda třeba zapřičinila nákup nevyhovujících second-hand zastaralých vysílaček, které pak nebyly v dostatečném množství pro všechny průvodce. Mít vysílačky v EBC, jednu pro Pembu ve IV. táboře a po jedné Fisher, Beidlemann, Bukrejev koordinace sestupu by probíhala méně hekticky. Chybějících 20k USD od Lene Gamelgaardové pak znemožnily mimo jiné i naverbování lepších šerpů, kdy nezkušený mladičký předák Lopsang nebyl schopen sjednat disciplínu a důslednost u svých lidí a lajdácky zapříčinili nezafixování horní části výstupu. Ano je to politicky nekorektní jebat chudáky šerpy, ale tohle jim šlo hodně na vrub, nehledě k tomu, že si i možná cucli více lahví kyslíku, než bylo v plánu a ten pak kriticky chyběl sestupujícím klientům, pokud si ovšem nějaké flašky navíc nesebral třeba samolibý Krakauer nebo lidi od Halla. Fisher sám byl natolik pohlcen zákaznickým servisem, že nedotáhl svoji vlastní aklimatizaci a přepracování v kombinaci s antibiotiky bezprostředně před útokem ho musely diskvalifikovat z vrcholového teamu. Doktorka tam byla do počtu. Celkem jsem chápal, že chtěl jít s klienty co nejvýš, aby je pak mohl osobně otočit a doprovodit do EBC, ale chudáka starého Peta Shoeninga to chytlo uz při nástupu do Lhoce a tak si to Fisher ve svém stavu neskutečně zkomplikoval a udělal navíc obětavou jednodenní otočku s Petem do EBC. Útočné družstvo dohnal, klobouk dolů, ale když udělali pod balkónem otočku další klienti Mountain Madness, měl jít dolů s nimi. Jenže nebyla vysílačka a tak to nebylo s kým probrat. Kdyby oba Bukrejev i Beidleman udržovali spojení s Fisherem a věděli podle jeho tempa, kde je, došlo by jim mnohem dříve, že je ve velkých problémech. Další podstatnou věcí mohlo být, že Henry Todd, jakožto usvědčený čórkař, podvodník a drogový dealer mohl vylepšovat svoji obchodní bilanci neprofesionalním plněním POISK lahví v Indii už v roce 1996. Recyklované POISK láhve plněné v Indii bez jakékoliv kontroly kvality mohly být částečně napumpované i stlačeným vzduchem se zbytkovou vlhkostí, která pak v láhvi zkondenzovala, zmrzla a ucpala ventil, což bylo osudné například Robu Hallovi. Nízká koncentrace kyslíku v Toddových fake-POISK láhvích, netěsnost ventilů a jejich zamrzání zabily na Everestu spoustu lidí v následujících letech, čímž si Todd vysloužil zákaz vstupu do Nepálu na několik let. Je možné, že vyšší spotřeba láhví, nad kterou se podivoval Bukrejev byla způsobena právě tímto Toddovým cost-savingem? Když pomineme všechny tyto souvislosti, tak už jen 45 minutový selfíčkový dýchánek na vrcholu byl na pár facek, holt Sandy Pittomá. Podle Bukrejevova popisu to byl naprosto klíčový čas, který by umožnil bezpečný sestup za ještě přijatelné viditelnosti. Bukrejev však před výstupem od Fishera dostal lekci zákaznického servisu a tak se neodvážil pípnout. Kdyby klienty chudák Bukrejev z toho vršku otáčel hned po pěti minutách k sestupu, nenechal by na něm nit suchou nejen Krakauer. Hodně na mě zapůsobila kompaktnost Fisherova teamu, kdy klienti podporovali jeden druhého, zejména tahouni Martin Adams a Klev Shoening. Beidlemanův úsudek o pohybu ve svahu naslepo byl taky hodně důležitý. Když v plném rozpuku katastrofy bílého pekla Bukrejev po každém dalším startu do akce obcházel všechny stany ve IV. táboře pro sestavení záchraného teamu a všichni mlčeli, měl jsem slzu v oku. Krakuerovi se to ale kecá, sám si v té době už dřímal na své třetí, možná čtvrté flašce kyslíku a přitom mohl vyrazit jako pomocná ruka aspoň pro svoji vlastní parťačku Yasuko Nambu, když už bylo jasné, že leží nedaleko od tábora. V tomhle ohledu se pan chytrý nemůže rovnat s obětavým Klevem Shoeningem a Marty Adamsem, jejichž kvalifikace pro Everest byla srovnatelná s Krakauerem. Mít Bukrejev ještě někoho dalšího funkčního k ruce, Nambu a Weatherse by dotáhl do bezpečí taky.
V Krakauerově Pekle blízko nebe byl Bukrejev vykreslen jako "padouch", který si jde pro další vrchol a nic víc ho nezajímá, ani klienti. Pan Bukrejev dal dohromady skvělý a doufejme pravdivý příběh, který se četl skoro sám. Nakonec třešnička na dortu, přepis rozhovoru účastníků komerční expedice Mountain Madness. Skvělé !
Jsem tak ráda, že jsem se dostala k této knize po přečtení knihy Peklo blízko nebe. Kniha byla psána velice zajímavě. Člověk si hned na začátku uvědomil, co všechno je za přípravou takové expedice, od shánění klientů, kyslíkových lahví přes vyřízení nejrůznějších byrokratických překážek. Musím říct, že postava Bukrejeva mi byla sympatická, působil na mě pokorně, velký dříč a citlivý člověk, který měl k horám úctu a respekt. Porovnání obou knih vnímám jako velmi přínosné a jeho obhajobu plně chápu.
Skvela kniha! S prehledem by poslouzila jako studijni material pro mnohe obory, at uz psychologie, sociologie ci medialni studia a urcite i dalsi. Uzasny dukaz toho, jak proste nestaci na jednu vec nahlizet pouze z jedne perspektivy, coz by se dalo aplikovat na mnohe spolecenske otazky dnesni doby. Jedna udalost = nekolik i interpretaci a nam, co dostavame informace, nezbyva nez overovat a rozsirovat sve obzory pomoci ruznych zdroju.
Velmi poutave napsano, celou dobu jako bych Bukrejevovi stala za zady a prozivala vse take.
Níže už bylo to podstatné řečeno, tak snad jen dovětek:
Jak moc se liší postava Anatolije Bukrejeva v knize Peklo blízko nebe, ve které je Bukrejev popsán jako horolezec myslící více na sebe a svůj výkon než na své klienty, (i ta záchrana 3 horolezců byla tak nějak ve stínu ostatního) a naopak v této knize, kde se jeví jako horský vůdce, který je na výpravě hlavně proto, aby ohlídal bezpečnost výstupu, naplánoval aklimatizační pobyty, a nikoliv pro osobní péči o klienty. Jeho určitá odtažitost vyplývala též z toho, že neuměl moc anglicky. A rozumím i tomu, že američtí klienti se dívali na Rusa, mluvícího lámanou angličtinou trochu svrchu, jak sám píše, zařadili ho spíše k Šerpům, kteří mají zajišťovat servis klientům. Ale zejména je obdivuhodné jeho hrdinství v závěru expedice, kdy zachránil v bouři a vánici zcela sám postupně tři lidi a ještě se vypravil zachránit vedoucího výpravy Scotta Fischera, což se mu ale bohužel již nepodařilo…
Škoda, že po vydání obou knih se válka mezi autory rozhořela ještě víc, a trochu jinak pokračovala dokonce i po smrti Anatolije Bukrejeva v roce 1997.
Ač se mi více líbí Krakauerův styl vyprávění v Pekle blízko nebe, kdy se kniha čte jako román (a bodejť by také ne, když je její autor novinář), musím říct, že Bukrejevovo vyprávění mi přišlo důvěryhodnější. Proto, jak již tu bylo řečeno, určitě doporučuji přečíst si obě knihy a utvořit si na popisované události na Everestu vlastní názor.
Jak již bylo napsáno, kniha vznikla jako reakce na knihu Krakauera Peklo blízko nebe a také na jeho článek v časopisu Outside. Tato kniha nám umožní detailně nahlédnout do událostí, které se staly na Everestu v roce 1996 z pohledu jednoho z vůdců Anatolije Bukrejeva. Zjistíme, že i přes drsnou skořápku Kazašského vysokohorského horolezce je Bukrejev citlivý člověk, kterého se velice dotkly události z Everestu a jejich následné rozebírání a hledání viníků v médiích. Také musím souhlasit se starším komentářem v tom, že mi tato kniha připadá věrohodnější než Peklo blízko nebe a to hlavně svojí strukturou a analogickým probíráním faktů. V dodatcích mě velice zaujal přepis výpovědi členů Mountain Madness, který ještě více dokreslil fakt, že se jedná o skutečnou událost se skutečnými lidmi. Stejně jako kniha od Krakauera na mě Výstup velice zapůsobil svojí tragičností a hlavně tím, že se nejedná o smyšlený příběh, tím pádem se od něj lze jen těžko distancovat. Stejně jak jsem psal v komentáři u knihy Peklo blízko nebe, doporučuji si přečíst obě knihy a utvořit si tak ucelenější a objektivnější názor na události z Května 1996 na Everestu.
Skvělá kniha o skutečné události napsaná jako reakce na knihu o stejné tragické události od Jona Krakauera - Peklo místo nebe, Dle mého názoru je kniha od Krakauera záživnější, kniha od Bukrejeva možná pravdivější, nicméně i tak se čte takřka jedním dechem. Bukrejev popisuje osud dvou komerčních výprav na Everest v roce 1996, kde přišla o život řada lidí. Bukrejev se zde podílel jako jeden z horolezců, kteří se pod Everestem v té době pohybovali, na záchraně osob z obou komerčních expedic, které podcenily pod tlakem peněz os klientů rizika výstupu na nejvyšší horu světa.
V 90. letech jsme s outdoorovými přáteli tragickou noc na Everestu obšírně diskutovali. Ale až po tom, co jsem viděla film Everest (2015), začal mě ten příběh skutečně fascinovat. Přečetla jsem Krakauera, načetla další články a nakonec si obstarala i The Climb od Bukrejeva (v angličtině je dostupná za normální peníz).
Co k tomu říct, no. Mezi těmi dvěma knížkami je obrovský rozdíl. Krakauer je zkušený novinář, jeho líčení je napínavé, profesionálně podané. Jeho pohled na osudnou expedici je pohledem klienta, který očekává, že se o něho placení vůdci budou starat. Bukrejev ve svém výrazně „sušším“ líčení dává pohled zevnitř organizačního týmu a ukazuje, jak strašně důležité je materiální zabezpečení, logistika a řízení. Fischerova začínající Mountain Madness neměla dostatečné finanční zázemí, což vedlo k nedostatku technického vybavení (kyslík, rádia) a horšímu týmu šerpů. Fischerův manažerský přístup asi nebyl ideální – spoléhal na individuální výkony, jeho vůdci neměli konkrétní společný plán, mezi členy týmu byla jazyková bariéra. K tomu všemu soutěživost mezi agenturami, tlak z přítomnosti novinářů...
Konflikt Krakauer – Bukrejev hodnotit nechci vůbec, protože pravda o tom, co a jak bylo domluveno, umřela na hoře s Fischerem a Hallem. Bukrejev měl obrovskou jazykovou nevýhodu a možná mohl být sebestředný a arogantní. Faktem zůstává, že za klienty Roba Halla, mezi které patřil Krakauer a mezi kterými byly oběti na životech, neměl Bukrejev žádnou zodpovědnost a všichni klienti z jeho výpravy přežili.
Pro mě jsou obě knížky dvěma dílky skládačky, které dohromady dávají kompletní pohled na tragédii, každá z trochu jiného úhlu.
P.S. Co nepochopím, je, jak se Krakauer i Bukrejev při sestupu úplně vykašlali na ubohého Becka Weatherse. Oba o sobě tvrdí, že byli fyzicky v pohodě, a stačilo, aby ho prostě doprovodili dolů sebou.
Jenže něco zpětně hodnotit z pohodlí gauče je strašně jednoduché. A vlastně úplně mimo.