Výstup – ctižádost pohřbená na Everestu přehled

17.12.2024

Patřím k těm,co četli tuhle Bukrejevovu obhajobu jako první knihu a až následně Krakauerovo Peko blízko nebe.Souhlasím s názory,že Krakauer je čtivější.Tohle začíná mít grády až tak po sto stránkách.Bukrejev nebyl spisovatel ani novinář a ani De Walt nemá takové novinářské kvality jako Krakauer.Jednotlivé postavy se mi chvílemi pletly. Bukrejev ale patřil mezi nemnoho lidí s přímo supermanskými vlastnostmi co se týče odolávání nadmořské výšce.Vždyť mezi prvními onoho osudného 10.května 1996 vylezl na Everest,poseděl tam více než hodinu,pak sestoupil do tábora IV a následující den ve vichřici opět vystoupal až pod Hillaryho výšvih,aby se pokusil zachránit Scota…
V knize je mnoho informací ohledně toho,jak dle Bukrejeva provádět správnou aklimatizaci při výstupu na osmitisícovku,jak se kalkuluje spotřeba kyslíku,kdy je potřeba vyrazit a vrátit se do tábora č.IV,nebo třeba jakou měli jednotliví lezci saturaci kyslíkem ještě v základním táboře.To se mi líbilo,protože například tohle jsem v Messnerových knihách nikdy nečetl.Doporučuji všem,co chtějí do Himalájí třeba jenom na vysokohorský trek.

28.12.2023

V 90. letech jsme s outdoorovými přáteli tragickou noc na Everestu obšírně diskutovali. Ale až po tom, co jsem viděla film Everest (2015), začal mě ten příběh skutečně fascinovat. Přečetla jsem Krakauera, načetla další články a nakonec si obstarala i The Climb od Bukrejeva (v angličtině je dostupná za normální peníz).
Co k tomu říct, no. Mezi těmi dvěma knížkami je obrovský rozdíl. Krakauer je zkušený novinář, jeho líčení je napínavé, profesionálně podané. Jeho pohled na osudnou expedici je pohledem klienta, který očekává, že se o něho placení vůdci budou starat. Bukrejev ve svém výrazně „sušším“ líčení dává pohled zevnitř organizačního týmu a ukazuje, jak strašně důležité je materiální zabezpečení, logistika a řízení. Fischerova začínající Mountain Madness neměla dostatečné finanční zázemí, což vedlo k nedostatku technického vybavení (kyslík, rádia) a horšímu týmu šerpů. Fischerův manažerský přístup asi nebyl ideální – spoléhal na individuální výkony, jeho vůdci neměli konkrétní společný plán, mezi členy týmu byla jazyková bariéra. K tomu všemu soutěživost mezi agenturami, tlak z přítomnosti novinářů...
Konflikt Krakauer – Bukrejev hodnotit nechci vůbec, protože pravda o tom, co a jak bylo domluveno, umřela na hoře s Fischerem a Hallem. Bukrejev měl obrovskou jazykovou nevýhodu a možná mohl být sebestředný a arogantní. Faktem zůstává, že za klienty Roba Halla, mezi které patřil Krakauer a mezi kterými byly oběti na životech, neměl Bukrejev žádnou zodpovědnost a všichni klienti z jeho výpravy přežili.
Pro mě jsou obě knížky dvěma dílky skládačky, které dohromady dávají kompletní pohled na tragédii, každá z trochu jiného úhlu.
P.S. Co nepochopím, je, jak se Krakauer i Bukrejev při sestupu úplně vykašlali na ubohého Becka Weatherse. Oba o sobě tvrdí, že byli fyzicky v pohodě, a stačilo, aby ho prostě doprovodili dolů sebou.
Jenže něco zpětně hodnotit z pohodlí gauče je strašně jednoduché. A vlastně úplně mimo.