Vzdělaná
Tara Westover
Strhující pravdivý příběh o síle rodinných pout a odhodlání vydat se vlastní cestou. Tara Westoverová poprvé vkročila do školy, když jí bylo sedmnáct. Vyrůstala na samotě v rodině survivalistů a náboženských fanatiků a až v dospívání našla odvahu hledat si vlastní cestu. Studovala na Harvardu a v Cambridgi a zjistila, že vzdělání má osvobozující moc, ale že za něj bude muset zaplatit vysokou cenu.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2022 , Mladá frontaOriginální název:
Educated, 2018
více info...
Přidat komentář
Zaujímavý životný príbeh, autorka má môj obdiv ako sa zvládla popasovať so svojím osudom aj napriek prekážkam, ktoré jej boli kladené pod nohy.
Po prečítaní knihy mám naozaj zmiešané pocity. Na jednej strane naozaj silný príbeh, ktorý núti k zamysleniu (naozaj v dnešných časoch niekto takto žije?). Na druhej strane mi neskutočne vadil postoj a slepá odovzdanost hlavnej hrdinky voči svojej rodine. Aj napriek vzdelaniu to podľa mňa nemala v hlave úplne zatriedene.. Ťažko sa hodnotí, ale určite odporúčam prečítať a spraviť si vlastný názor.
Priznám sa, že som sa pri tejto knihe neraz hnevala a občas som musela knihu odložiť. Nie preto, že by ma nudila, práve naopak, ale iritoval ma postoj Tarinej matky, psychopatické správanie brata, chorá výchova otca, ktorá sa ukrývala za vieru. Mormóni - náboženská sekta či oficiálne evidovaná cirkev? To je na vašom uvážení. V každom prípade kniha ponúka riešenie. Vždy je možné nájsť riešenie a silu vstať. Cez vzdelanie sa vymaniť z kruhu "chorej" rodiny, to dáva tejto knihe zmysel.
Je až neuveriteľné, že sa takýto príbeh mohol odohrať v dnešných časoch a krajine, ktorá sa pýši svojou vyspelosťou a pokrokom. Dievča, ktoré tento príbeh prežilo, muselo mať ohromnú túžbu po vzdelaní, ale aj predpoklady naň a muselo v sebe nájsť veľkú psychickú silu, aby dokázalo pretrhať putá s prostredím, ktoré ženy degradovalo len na poslušné družky svojich partnerov a pokorné dcéry rodiny. Zdá sa mi, že jej zážitky sú stále čerstvé a mnoho z toho čo prežila ešte vnútorne celkom nespracovala ale aj tak je to fascinujúci príbeh.
Slečna Westoverová bola zvláštna, rodina ju zneužívala, jej rodičia ju sledovali, kým ju niekto týral a nezasiahli? Alebo aj to je ukážka toho, kam môže demogogické presvedčenie zájsť. Nie je a nebola jediná, ale je jedným z mála, ktorí sú o tom schopní otvorene hovoriť a to je dôležité.
Písanie tejto knihy bolo zaiste pre jej autorku formou terapie. Na jej mieste by som ju však nechala ešte nejaký čas odležať a publikovať až potom, keď dozreje ako literárne, tak aj psychicky. Keďže zjavne nemá ešte všetko to, čo prežila úplne poriešené, jej posolstvo vyznieva rozpačite. O pár rokov neskôr by zo svojho príbehu vyťažila oveľa viac pre potenciálnych čitateľov. Možno. Napriek tomu to bolo miestami veľmi silné a nie celkom márne čítanie.
Že v dnešní době existuje takový způsob života je asi každýmu jasný....když o tom člověk slyší vyprávět, tak ok. Ale v podstatě číst autobiografii je rozdíl. Zní to mnohem reálnějc. A v tomhle pripade je to docela šílený. Ta zaslepenost, naivita, ignorace, hloupost...Všechny ty úrazy, jejich léčení, postavení mužů v domácnosti a přístup ke vzdělání.
Co mi ponekud překvapilo, je ten americký přístup ke vzdělání. Pokud v 17 vlezu poprvé do školy, jak je možný, že v 26 mám titul z Harvardu, hostuji na Cambridge a tak dál. Ač v jejím případ je touha po vzdělání neskonalá a znalosti v oblasti historie nezměrné. Ona do nejlepších škol asi patří. Ale co takhle obecné vzdělání v jiných oborech?
Knihy typu Vzdelaná nečítam, keďže nie sú pre mňa tým pravým orechovým. Ale na výborné odporúčania verejnosti a známych, ktorí knihu prečítali som jej dal šancu. V podstate nie je Vzdelanej absolútne čo vytknúť. Pri jej čítaní som sa miestami cítil ako v akčnom predapokalyptickom filme, v ktorom si ľudia robia nekonečné zásoby potravín a vecí k prežitiu. A ono to fakt tak aj bolo.
Tara opisuje svoj miestami až neuveriteľný život. Vychovávaná v rodine survivalistov, bez možnosti vzdelania a lekárskej starostlivosti, kde jej boli odopierané pre nás tak banálne veci. S nepriazňou osudu sa vysporiadala a až v sedemnástich rokoch nastúpila do školy.
Vzdelaná je akousi sondou do duše ľudí žijúcich odstrihnutých od okolitého sveta. Pri jej čítaní si uvedomíme, že elementárne veci a záležitosti nášho každodenného života nie sú samozrejmosťou širokých más.
Toto bola perfektná kniha! Ani neviem spočítať koľko krát som mala pri čítaní otvorené ústa s pocitom, hrôzy a otázkou, že "toto naozaj"?! Knihu považujem za nesmierne dôležitú najmä v tejto dobe, pretože pre mňa bola symbolom toho ako vzdelanie otvára obzory, umožňuje poznať svet zo všetkých strán, mení osobnosť, dovoľuje byť slobodným, vymaniť sa spod stereotypov. Autorka knihy vyrastala a bola vychovávaná v mormónskom náboženstve, ktoré bolo zosilnené paranodinými presvedčeniami jej bipolárneho otca a matky liečiteľky. Vyrastala v spoločnosti agresívneho a šikanujúceho brata, vzdelávaná veľmi náhodne a bezcieľne v domácom prostredí, obklopená šrotoviskom na ktorom musela pracovať a strachom, z okolitého sveta plného iluminátov.....a z tohoto všetkého dokázala vystúpiť a vydať sa vlastnou cestou.
Nie je to žiadny literárny skvost, o tom nemôže byť ani reči, no aj výborne napísaná mainstreamová knižka vie potešiť. Dávno mi pri čítaní nevírilo v hlave toľko nezodpovedaných otázok a musím povedať, že ani po dočítaní som nedostala odpoveď.
Kniha poukazuje na konflikt medzi tým, ako vás ovplyvňuje a formuje prostredie, v ktorom vyrastáte a tým, ktoré vám otvára oči a cestu za vzdelaním a podnecuje túžbu vymaniť sa z pazúrov nevedomosti. Človek veľmi ľahko uverí, že veci môžu byť iba tak, ako ich dlhé roky pozná, keď vyrastá v narušenom prostredí.
"Nevedieť niečo s istotou, ale odmietať sa podvoliť tým, ktorí vyhlasujú, že majú istotu, bola výsada, ktorú som si dovtedy neudelila. Môj život rozprávali iní. Ich hlasy boli rázne, dôrazné, absolútne. Nikdy mi ani len nenapadlo, že môj hlas môže byť rovnako silný ako ten ich."
"Vydala som sa na cestu uvedomenia, pochopila som niečo zásadné o svojom bratovi, otcovi aj o sebe. Začala som chápať, ako nás formuje tradícia, ktorú nám odovzdali iní, tradícia, ktorú sme buď vedome, alebo neúmyselne ignorovali. Porozumela som, že sme svoje hlasy prepožičali rétorike, ktorej jediným cieľom bolo odľudštiť a týrať iných - pretože živiť túto rétoriku bolo ľahšie, pretože udržanie moci sa vždy zdá byť cestou vpred."
Jedna z mala kníh od ktorých som sa nemohla odtrhnúť. Rieši ťažké životné otázky ohľadne rodiny. Ako nás môže rodina psychicky ovplyvňovať, vnucovať nám svoje názory, ako nám môže rodina ničiť život, týrať nás, hanbíme sa za ňu a aj napriek tomu túžime do nej patriť lebo nič iné nemáme. Rodina nás bude ovplyvňovať do konca života či sa do nej rozhodneme patriť alebo nie. Je to pozoruhodná kniha ktorá raz bude určite v povinnej literatúre. Znova obdiv autorke že dala svoj život na papier aj za jej štýl písania. Obdivuhodná sila človeka-ženy. Veľké dielo. Odporúčam.
Výborně napsané paměti o věcech tak hrozných, že si je (doufám) nikdo z nás nedovede pořádně ani představit. Tara vyrostla v mormonské rodině vedené otcem trpícím bipolární poruchou (a možná i schizofrenií), jenž připravoval celou rodinu na konec světa, který měl v jeho představách přijít každým dnem. V rodině s paranoidními rodiči, kteří odmítali medicínu i vzdělávání, věřili ve velké vládní spiknutí a v to, že Bůh se postará - a co se stane, stane se a taková je Jeho vůle. Věřili, že žena patří do kuchyně a má poslouchat a zavírali oči před tím, když jedno z dětí surově týralo své sourozence. Stejně tak žili v přesvědčení, že antibiotika jsou jed, paralen způsobuje neplodnost a všechna zranění (a že ji členové rodiny postupně utrpěli solidní řadu) lze vyléčit homeopatiky, energií a bylinkami.
Tara se ale v šestnácti letech rozhodla, že přeci možná chce žít trochu jiný život a během pár měsíců se zvládla připravit na přijímací zkoušky na mormonskou univerzitu. Z ní se jako nadaná studentka dostala na stipendium do Cambridge, kam pak přesídlila jako plnohodnotný student. Během deseti let se z v podstatě pologramotné loutky změnila v silnou ženu s doktorátem z Harvardu a vlastním hlasem tak silným, že už jí nedovolil ustoupit - a zaplatila za to ztrátou rodiny, pro které je nebezpečná a posedlá ďáblem.Celý příběh je nesmírně dramatický, podmanivý a znovu se budu opakovat - skvěle napsaný. Tara má bezesporu veliký vyprávěcí talent.
Jenže o tom, co píše, nesmíte zas až tolik přemýšlet, protože když budete, objeví se v obraze její rodiny tak, jak jej prezentuje, trhliny a ty se budou s každou další prasklou lebkou a převozem vrtulníkem do nemocnice zvětšovat.
Zhruba od třetina ve mně začalo neodbytně hlodat, KDE na to všechno berou peníze - na nové stroje, na léčbu v nemocnicích, když už není zbytí nebo je tam někdo nechá odvézt (protože žádné zdravotní pojištění samozřejmě nemají), na nová auta poté, co ta stará zdemolují a ano, i na studia. Přestože BYU není v porovnání s jinými univerzitami v USA drahá, i tak stojí školné na rok cca 130 000 korun, a to není málo. Tara dostala stipendium na polovinu školného - ale JEN školného. O tom, kolik stojí cesty přes oceán a jaké budou asi náklady na život v Cambridgi ani nemluvím. Že by rodiče nebyli až tak chudí? Nebo jak to bylo?
Další velký otazník se vznáší nad všemi těmi strašnými úrazy, které jednotliví členové rodiny postupně přežijí. Moje zkušenosti mluví spíš o tom, že člověk je podezřele křehká bytost a zabít ho je snazší, než by si jeden pomyslel. Westoverovci jsou ovšem z jiného těsta - padají na hlavu tak, že je jim vidět mozek, mají masivní popáleniny, obrovské rány, poškozené mozky a ze všeho se vylízají pomocí homeopatik a zaříkávání. Tak že by to možná vážně fungovalo? Anebo to nebylo až tak dramatické? Lidská paměť je potvora zrádná... (Pozor! Nechci říct, že by Taru bratr netýral nebo že by její rodiče nebyli pro sebe a své nejbližší nebezpeční fanatici, jen že mi to prostě nesedí.)
A poslední veliký otazník je ona mizerná domácí výuka, kdy Tara v šestnácti nerozpozná při listování učebnicí jediný matematický symbol, aby se o půl roku později dostala na vysokou školu a tam zvládala absolvovat předměty pro pokročilé. Jedna věc je se něco našprtat, druhá navazovat na naprosté prázdno. Nebo že by to nebylo až tak prázdné? (To s holocaustem je nicméně poměrně věrohodné - na studijním pobytu v Arizoně před nějakými dvaceti lety můj spolužák v testu z historie suverénně napsal, že se holocaust odehrál v 60.-70. letech.)
Memoáry Tary Westover se čtou jako kovbojka, jsou napínavé a strhující, jen mám prostě problém spoustě věcí stoprocentně věřit. Ale čert to sper - i kdyby si některé situace (ať už úmyslně nebo ne) přibarvila, pořád je to kniha, ze které vám polezou oči z důlků a těch zas tolik není.