Vzkriesenie
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94562/bmid_vzkriesenie-VtL-94562.jpg
4
295
295
Mladý kníže Něchljudov byl plný ideálů - odmítal nespravedlnost, majetek toužil rozdat mužikům a platonicky miloval krásnou služebnou Káťu Maslovovou. Služba v armádě a drsný chlapský život ho změnily. Při opětném setkání se svou mladickou láskou nemyslí už na nic jiného, než jak dívku svést. Když se mu to podaří, dá jí nazítří ráno místo sladkých slov a slibů peníze. Po dalších deseti letech se kníže jako porotce účastní procesu, kde jedním z obviněných z vraždy je Káťa Maslovová… Věhlasný Tolstého román, který vznikl na základě skutečné události, velmi kriticky popisuje společenskou situaci v Rusku devatenáctého století. Ačkoliv vrchnost ho přijala velmi nepříznivě, čtenáři se do tragicky romantického příběhu okamžitě zamilovali. Již v roce vydání byl přeložen do mnoha dalších jazyků a dodnes patří k nejčtenějším skvostům ruské literatury.... celý text
Přidat komentář
Jojo, konečně dědek psal i o spodině společnosti, a to dosti pjenkně. Hezký pohled na soudní systém v Rasiji. Doufám, že v našich soudobých věznicích to vypadá trochu lepšejc
Ač to není vina Tolstého, neustále se mi vybavoval Solženicyn, který v Souostroví Gulag opakovaně zmiňuje, jak navzdory všem špatnostem bylo carské vězení a vyhnanství mírné oproti sovětskému. A snad proto mi s postupujícími kapitolami bylo líčení všech nespravedlností světa, nasáklé průhlednou didaktikou, čím dál protivnější.
Přitom úvodní část slibovala napínavý příběh a s očekáváním bouřlivých proměn jsem ocenil i hlavní postavy. Bohužel příběh i postavy se nakonec staly na můj vkus až příliš ploché a závěr mě vyloženě zklamal.
nádherný román, který poutá pozornost od začátku do samého konce. Román uzavírá vyústění osobního dramatu knížete Něchljudova, což neznamená vyřešení jeho osudu, ale nalezení všeobecné pravdy, pomocí níž má být odstraněno zlo ze společnosti.
Z doslovu mě zaujal pohled spisovatele R. Rollanda, který pokládá tento román za jeden z nejkrásnějších básní lidského soucitu. Rolland napsal "... vidím pronikavě světle šedé oči Tolstého, tento pohled pronikající lidem do duše a obracející se na jejich svědomí, na jejich mravní odpovědnost ".
Za mě jedna z nejúchvatnějších knih. I po mnoha letech ve mně zanechává krásný pocit. Touhu žít a jednat správně.
Tolstoj teda nebude " moja šálka kávy". Bolo to zaujímavé čítanie ohľadom reálií tej doby, avšak pre mňa myšlienkovo nijak inšpirujúce. Celý román pôsobil až nepríjemne prvoplánovo, psychológia postáv plytko, autor mimo (udržiavajúci si odstup). Podobným témam sa venoval aj Gorkij, oveľa uveriteľnejšie, bez vynášania súdov a zbytočného moralizovania ťal čitateľa do živého a namiesto hotových odpovedí kládol otázky, nechávajúc priestor čitateľovi na odpovede, alebo ďalšie otázky... (O Dostojevskom sa v tejto súvislosti ani nebudem rozpisovať, je to neporovnateľné.) Takže mňa literárne Tolstoj neuspokojil - po dávnejšie prečítanej Anne Karenine, som mu dala druhú šancu touto knihou, na ktorú som sa ináč veľmi tešila, keď som ju objavila knižnici jedného charitného domu - a už ho asi kontaktovať nebudem.
Nejslabší kniha, co jsem od Tolstého četla. Dokážu si představit, že by velmi dobře fungovala, kdyby měla tak 200 stran, ale takhle je plná neustálého přemítání, filozofování.
Kdyby autor knihu okleštil o vnitřní prožívání hrdinů a zůstal jen čistý děj, byla by kniha dobrá. Ale co fungovalo u Anny Kareniny, tady je napůl zbytečné a dělá to knihu hrozně rozvlacnou.
Za začátku byl děj hodně zajímavý, ale pak byla (tedy pro mě) četba těžší a těžší, příliš mnoho postav jak z ruské šlechty, tak úřednictva, vězňů, politiků...začala jsem se v tom ztrácet. Ale překvapila mě tam spousta krásných myšlenek, úvah, psychologie, filosofie....Jednání hlavního hrdiny Něchljudova mi přišlo nereálné, ale budiž, vždyť je to kniha, a tak ať ve zlém i v dobrém.
V překladu J. Rozvody (1928 nakladatel B. Kočí) dílo moc čtivé není i když je čtenář na zastaralý jazyk poměrně dost zvyklý
Ta nejhodnotnejsi,nejkrasnejsi literatura,s presahem do soucasnosti a budoucnosti, kterou jsem vysperkovala svou knihovnu. Opravdovy klenot!
Zpočátku to vypadalo, že budu číst román o vnitřní konverzi. Ten bych četla velmi ráda. Ale postupně se jako hlavní cíl ukázala poměrně přímočará snaha o konverzi čtenářovu. Natolik přímočará, že nezanedbatelnou částí knihy Něchljudov prochází jen jako ryze formální svorník a autor se vzdává uměleckých prostředků ve prospěch jakési směsi reportáže a traktátu. S přibývajícími stránkami jsem téměř zlomyslně číhala, kdy se opět dozvím, že "nyní mu již bylo jasné..." - a nikdy jsem nemusela čekat dlouho.
Na mě tahle umělecká rezignace působila asi tak, jako by prodejce vysavačů předčítal o výrobku z letáku, místo aby mi jednoduše v praxi ukázal, jak ten vynález báječně luxuje.
Druhým slabým místem knihy, resp. její myšlenkové přesvědčivosti, je pro mě sám hrdina. Člověk oplývající mocí fyzickou (muž v nejlepších letech) i společenskou (bohatý, oslovovaný Vaše Jasnosti). Nejhorší, co se mu za celou knihu stane, jsou projevy neúcty, někdo do něj vrazí na ulici nebo mu neuhne z cesty. Když s postavami a se čtenářem hovoří o zločinu, násilí a represi, hovoří jako potenciální pachatel k potenciálním pachatelům. Ale to je jen půlka celé skutečnosti. Týrané dítě nebo znásilňovaná žena by zřejmě celou věc viděli poněkud jinak.
Čekala jsem osobní příběh hrdiny, který prohlédne, a více psychologie, jakou je prodchnuta třeba Anna Karenina. Tady jsou ale postavy prostředkem k vyjádření autorových úvah o spravedlnosti, sociální rovnosti, zločinu a trestu. Celkem nic se neděje, převažují popisy vězeňského prostředí, jednání s vězni a života mezi vězni v kontrastu se životem ruské šlechty a úřednictva. Je zde určitě spousta témat k zamyšlení, ale jako taková mě kniha příliš nevtáhla a trvalo mi dlouho, než jsem ji přelouskala celou.
Musím říct, že pro mě to bylo zklamání. Vojna a mír i Anna Karenina jsou mnohem lepší.
Dost mi vadil Tolstého anarchismus a jeho negativní postoj k pravoslavné církvi. Nesouhlasila jsem ani s tím, že člověk není vinen, jen společnost.
Není to ani příliš čtivé, v prostřední části se v podstatě nic moc neděje.
"Tak mi slabikuj slovo tlapa." "A jaká je to tlapa? Psí?" s lišáckým výrazem se ozval chlapec. Na svou zásadní otázku nalézal Něchludov ve vědeckých knihách zrovna takové odpovědi v podobě otázek." (str. 290) Na rozdíl od těch knih se Tolstoj ve Vzkříšení snaží odpovědět "formou odpovědi". Tu společně s hlavním hrdinou nalézá v evangeliu.
Ruské klasiky čtu rád. Nicméně přes nádherný až hymnický začátek o jaru ve velkoměstě (ten popis má větší kouzlo, čím starší je překlad) mne Vzkříšení moc nenadchlo. Maně ho srovnávám s dalšími Tolstého velkými romány (jsou lepší) a s Dostojevského veledílem Zločin a trest (je lepší).
Ale i tak tu jsou zajímavé myšlenky. Jedna na zapamatování: "Oni, lidé, mohou o mně soudit, co jim libo, ty mohu oklamat, ale sám sebe neoklamu." (str. 98).
Nejčastější emocí, když čtu knihy staré 100 a více let, je údiv, že to stále platí, že řešíme stejné problémy a stejně hledáme odpovědi. Velmi zajímavá kniha, která se čte dobře, pokud vám nevadí dlouhé pasáže popisů. Četla jsem jí na několikrát, což obvykle nedělám, asi jsem si potřebovala trochu oddychnout. Myšlenky, které Tolstoj předkládá mě oslovily, hlavně úvahy o smyslu vězenství a trestů a o zodpovědnosti za činy v zaměstnání. Krásný popis rozdělené společnosti na velmi bohaté a velmi chudé, který podle mě platí stále. Díky knize lépe chápu, proč se ujal komunismus.
Poutavý příběh prostoupený úvahami a myšlenkami o spravedlnosti a dobru. Nádhera.
Tolstého mám ráda pro jeho schopnost autenticky vylíčit psychologii postav a vztahy, tato kniha má očekávání nesplnila a byla pro mne zklamáním. Po slibném začátku, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, následovalo několik set stran líčících a kritizujících poměry tehdejšího systému a vztahu hlavních postav se věnovala minimálně.
Autorovi se v průběhu podařilo vystihnout a popsat velice zásadní věci, na které se psychologická věda podívala až mnohem později (např. poslušnost vůči autoritě a přenesená zodpovědnost), zároveň na mě působilo vyprávění až příliš moralizujícím dojmem v mnoha směrech. Rozčilovala mne utkvělá představa Něchljudova, že Maslovové zničil život, jako by ona neměla vlastní hlavu a vůli, a jeho potřeba ji zachraňovat. Tolstoj ve všech knihách, které jsem od něj četla, líčí různé cesty hledání pravdy a smyslu a jejich nalezení, tady jsem ale měla pocit, že hlavní postava "našla" "pravdu" skrze až příliš černobílé přesvědčení o své vině a vlastně až příliš snadno, neuvěřitelně. Vadil mi i vylíčený pohled na to, že všichni zločinci včetně vrahů jsou vlastně obětí svých společenských poměrů (ač v té době téma "nature vs nurture" v kriminologii velmi nosné a důležité téma) a také popisování téměř všech revolucionářů jako ideálu.
Myslím, že vyjádřené myšlenky měly pro tehdejší společnost úplně jiný význam, než jaký jsem schopna vidět z dnešního pohledu. Znovu už bych po knize asi nesáhla.
Z děl Tolstého je to mé nejoblíbenější. Podle mého je totiž i dnes aktuální...respektive bude aktuální, dokud se lidé nepovznesou nad hloupost a nesmyslnost organizovaného náboženství a víry v boha/y.
Štítky knihy
křesťanství 19. století Rusko ruská literatura
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
Skvělé popisy vnitřních pochodů, velmi přesný slovník pro mravní postoje a vlastnosti a ještě mnoho jiného dobrého - ale současně totální nepochopení pro liberální, občanskou společnost s jejími konvencemi, kompromisy, pravidly... Jako by Tolstého ideálem byl čistě zemědělský "lid", který jeho majitel (sic!) bude jakýmikoli prostředky chránit před všemi hrozbami, tj. před obchodem, soudy, úředníky, právníky atd. atd. Vítejte na Rusi.