Vzpomínka na dědečka a jiné povídky z jižní Moravy
Ilse Tielsch
Po úspěchu románu Poslední rok - 1938 vycházejí uznávané rakouské autorce také vybrané povídky, které opět dokládají, jak skvělou a zaujatou vypravěčkou je. Rok a místo narození Ilse Tielschové - 1929 v jihomoravských Hustopečích - rozhodly nejen o jejím životě, ale i o tématech, kterým se věnuje. Idylické časy dětství se vzpomínkami na rodiče a prarodiče, přirozená dvojjazyčnost, předválečná nervozita a lámání charakterů, "hon" na blízké sousedy, z nichž se přes noc stali nepřátelé, válečná léta i to, co nastalo po nich. Hrdinové povídek prošli autorčiným životem, proto jsou opravdoví, pevně srostlí s krajinou i s dobou, v níž žijí. Přestože jsou povídky rozsahem "malé", jejich obsah a děj je činí velkými. Jde o příběhy plné lidskosti, nostalgie a touhy, aby svět byl zase v pořádku tak jako kdysi. Povídky nesmírně citlivě a přesně přeložila další jihomoravská rodačka Jarmila Červená (1933), která je zároveň malířkou a mapuje tento region štětcem s podobným zaujetím, poezií a láskou. Dvě ženy, které toho hodně prožily, si dokonale rozumějí, a mohla tak vzniknout kniha, která si čtenáře zaručeně podmaní.... celý text
Přidat komentář
Krátké úseky vzpomínek jak od dětství, tak později, na osoby které prošly jejím životem, hlavně pak na osobu dědečka a lidí zpod Pálavy.
Autorovy další knížky
2019 | Poslední rok 1938 |
1999 | Rozbité obrazy |
2020 | Vzpomínka na dědečka a jiné povídky z jižní Moravy |
2022 | Návraty domů |
Asi do poloviny knihy jsem si říkala, že největší přednostní knihy jsou nádherné kresby a ilustrace. Povídky jsou někdy těžko zachytitelné, opravdu střípky vzpomínek, které ne vždy mají přesah pro toho, kdo v daném prostředí nežil. Někdy jsem si přišla jako nezvaný svědek vyprávění babičky pro malou vnučku či pravnučku na kolenech. Většina povídek je jaksi šedivá smutkem různých příčin a odstínů. Ke konci knihy je ale pár povídek, které "prolomí ledy" a jejichž poselství je tak silné, až zatrne.