Walden aneb Život v lesích
Henry David Thoreau
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/393587/bmid_walden-aneb-zivot-v-lesich-GZA-393587.jpg
4
362
362
Zvedněme hlavu z proudu dní, kterým se necháváme nést, a rozhlédněme se – kam to vlastně máme namířeno? K úvahám potřebujeme klid, tak opusťme město přeplněné lidmi. Bude stačit pouť lesem, při které nohama rozhrnujeme listí? Aspoň jediný tichý týden přemítat v lesních samotách! „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. (…) Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života… Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální…... celý text
Literatura naučná Příroda, zvířata
Vydáno: 2018 , LedaOriginální název:
Walden; or, Life in the Woods, 1854
více info...
Přidat komentář
Filozofické úvahy, prošpikované poetickými popisy krajiny – či spíše jejích malých segmentů a přemítáním nad hospodařením svým i ostatních. Rozvleklá kniha, kde se však tu a tam vyskytnou pasáže, kvůli kterým stojí za to po tomto díle sáhnout i v 21. století. Kromě pozorování přírody pak považuji za jednoznačně nejlepší (nejvíce obohacující) až poslední kapitolu – závěr. Zde autor ukazuje, že se umí vyjadřovat i méně obšírně – a to je i důvodem, že pokud po něm někdy opět sáhnu, bude to po některé z jeho kratších úvah.
„…spisovatel mluví k rozumu a srdci lidstva, ke všem v každé době, kteří mu dovedou porozumět.“
„Jestli někdo nedrží krok se svými druhy, je to možná proto, že slyší jiného bubeníka. Ať kráčí podle té hudby, kterou slyší, i když zní v různém taktu nebo z dálky.“
Na knihu jsem se těšila. Filosofické dílo o tom, jak muž odešel žít na samotu do lesů, byl zcela soběstačný, meditoval,.... První kapitola ještě moje očekávání splňovala, ale pak už to šlo z kopce. Jak bylo zmíněno v předchozích komentářích- zas až taková samota to nebyla, autor dští síru na všechny lidi okolo, často si trochu protiřečí a dostane se nám spousty nepodstatných informací o cenách a nákupech. Nejvíce mě zaujala informace, že celá akce proběhla již v roce 1845- tím je pro mě autor celkem průkopník.
Po několika letech (kdy jsem si nedovolila knihu hodnotit, jelikož boha jeho, taková klasika!) jsem se do této zálesácké bible půstila podruhé a podruhé nechápu. Tedy ne text, ten je jednoduchý, stejně jako je pochopitelná touha utéci z civilizace, ale nechápu, čím si Thoreau získal takový věhlas. Ano, několik citátů o přírodě a potřebě samoty je opravdu krásných (a sama je mám vypsané), ale jinak je dílo průměrné. Thoreau se sám vpravuje do postavy velkého poustevníka a dští síru a pekelné zatracení na celé lidstvo, nicméně přijímal návštěvy, pořádal večeře a po dvou letech se do města vrátil. Znám větší poustevníky. A lepší spisovatele přírody.
Můj hlavní obdiv vůči autorovi spočívá v tom, kolik hajů, luk, bystřin, rybníků, zvířat dokázal prozkoumat a rozumem nahlédnout v sobě samém. Cítím, že dokázal dlouhými doušky vychutnávat, co bylo jeho pramenem, co vyvěralo z jeho podstaty samotné, co bylo jeho podstatou samou.
Je autorem nesmírně trpělivým, ikdyž by se dalo i říci, že v lásce, jíž se mi zdá, že byl plný, trpělivost ani neexistuje. Je užásným pozorovatelem, který skrze svoje silné pouto s přírodou dokázal vyhmátnout jádra jejích celků větších, v mozaikách spatřuje podstatné jednotlitovosti, skrytě je pánem přírody - v tom smyslu, že ji chápe a miluje.
Přesto však s překvapením zjišťuji, jak ambivaletní vztah měl Thoreau k ostatním lidem. Jakoby je vyčlenil ven z přírody, nebo minimálně na její okraj. Proč? Protože příroda jako taková je pravdivá, je spravedlivá, je ze srdce, z pána. My máme a touží mít nadbytek, více než naše duše nutně potřebuje a chceme ještě více, nebojíme se chtít více. Náš životní běh je během z přírody, vzdalujeme se svojí prapodstatě a tím se vzdalujeme i sobě samým.
Kniha je pravdivá ve svých úmyslech, je pomalá ve své lásce, je dušezpytná ve svém poslání.
Tuto knihu mi darovala Jana Bártová (nick v Databázi knih: barnajka). Za knihu děkuji. Knihu jsem dlouho odkládal, ale jednoho dne jsem šáhl po této knize. Kniha je založena na skutečných událostech, kdy autor žil 2 roky u rybníka Walden v Massatchusetts v USA obklopený rybníkem a lesem a sám. Zajímavostí bylo, že si autor vlastníma rukama postavil dům. V knize se nachází hodně myšlenek, ale tentokrát jsem žádné nevypisoval. Knihu bych hodnotil na 80 %.
Kniha byla napsána celkem srozumitelně, takže si myslím, že čtenáři se nemusí obávat této knihy, že by ji neporozuměli. Samozřejmě se někdy objevovaly filosofické úvahy, takže jsem se nad nimi musel více zamyslet a k některým částem se časem vrátím, poněvadž cítím, že by to chtělo se ještě více nad nimi zamyslet a pochopit, co tím chtěl autor říci. Některé názory byly zajímavé, s jinými jsem úplně nesouhlasil a viděl bych to jinak. Autor nežil úplně osamoceně jako Robinson Crusoe na pustém ostrově, občas k němu chodili lidé na kus řeči, anebo vyrazil do města. Uměl dobře a do podrobností popsat přírodu a zvířata, kterými byl obklopen. Rovněž také pěkně popsal rybník Walden včetně zamrzlého ledu, který se na něm vytvořil. Popisy střídání ročních období byly také pěkné. Z jedné strany mohou pro některé čtenáře tyto popisy připadat nudné a nezáživné a čtení se jim třeba může vléct, ale z druhého hlediska tyto popisy byly pěkné a ukazovaly přírodu v její kráse. Líbilo se mi, že autor dokázal také vysvětlit přírodní jevy a byl dobrým pozorovatelem přírody a jeho ochráncem.
Když jsem knihu poprvé držel v ruce, nenapadlo mne, že kniha byla vydána v roce 1854. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Vzpomínám si, když jsem v minulosti navštěvoval s mými rodiči, anebo dědou dřevěnou chatku, která se nacházela v Horní Lomné. V chatce se nacházel také krb a venku se rozprostíralo ohniště, kde jsme si opékali párky. Vzpomínám si, jak jsme se procházeli lesem a sbírali houby, nebo jsme navštívili potok a uvelebili jsme se vedle něj na deky nebo jsme se v něm brodili a stavěli hráz. Vzpomínám si také, jak jsem s dědou sbíral borůvky, které autor také sbíral a měl je pak na oběd nebo k večeři. Z borůvkového listí jsme si také vařili čaj. Když jsem přemýšlel o autorovi a jeho dvouletém působení v lesích, tak ho určitě obdivuji, že se k tomuto kroku odhodlal. Chápu ho. Někdy bych chtěl také utéct do lesů, třeba někde do hor (Horní Lomná), kde bych žil v nějaké dřevěné chatce, od všech lidí a byl spjatý jen s přírodou. Snažil bych se vzdát všech moderních vymožeností (televize, mobil, počítač aj.) a žil jen v souladu s přírodou. Živil bych se sbíráním hub, lesních plodů, pokud bych znal bylinky, tak bych je také sbíral a podobně. To jsou takové romantické představy, otázkou však zůstává, jak dlouho bych to vydržel. Určitě bych si ponechal alespoň knihy, které autor také měl, a byla to pro něj duševní potrava a také v této knize se nachází kapitola o ČTENÍ.
Myslím si, že jsem už v několika komentářích psal, že příroda mi dodává hodně energie a dodává mi vnitřní sílu. Určitě doporučuji si udělat procházku lesem a kochat se stromy, květinami, poslouchat švitoření ptáků. V lese můžeme zahlédnout hodně zvířat – srnky, veverky, můžeme narazit na mraveniště a další zvířata. Člověk si pročistí hlavu a je mu alespoň na okamžik lépe od všech starostí a trápení, které ho obestírají. Procházky jsou také fajn v horách, například v Horní Lomné, nemusí to být přímo v lese, ale když jdeme určitou cestou v Horní Lomné a kolem nás se vyskytují lesy a k tomu čistý horský vzduch, co více si člověk může přát. Rovněž na mne blahodárně působí poutní místo TURZOVKA na Slovensku, kde se v minulosti lesníkovi MATÚŠI LAŠÚTOVI zjevila Panna Marie. Toto místo se nachází také v lese. Vím, že je rozdíl žít natrvalo v lese, jak tomu bylo v autorově případě a je rozdíl, když se na chvíli zatouláme do přírody a zase se vrátíme domů. Každopádně i krátké chvíle strávené v přírodě nás mohou osvěžit, zlepšit náladu a poskytnout nám vnitřní harmonii.
V knize se vyskytují také ilustrace. Kniha má pěknou obálku.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
I když tvůj život nestojí za nic, nepoddávej se a žij jej; neprchej před ním a nenadávej mu. Není horší než ty sám. Zdá se nejubožejší, když jsi nejbohatší. Brblal najde chyby i v ráji. Miluj svůj život, třeba chudý. Krásné, úchvatné, vznešené chvíle můžeš zažít i v chudobinci. Zapadající slunce se tam odráží od oken právě tak jasně jako od bohatého sídla, sníh na jaře taje před dveřmi stejně brzo. Nevidím důvod, proč by tady klidná mysl nemohla žít tak spokojeně a mít tak veselé myšlenky jako v paláci.
Nakonec jsem se tím prokousala, ale byla to fuška. Asi by mi stačila poslední kapitola a krátký stručný výtah z těch předcházejících. Na můj vkus příliš patosu, rozvláčnosti a lelkování. Ne že bych s mnohým nesouhlasila, spíše naopak, ale celé mi to přišlo tak nějak zvláštně poslepované a hůře stravitelné.
Thoreau si išiel svoje- vlastný názor, ktorý obstál aj v našom svete. V podstate postavením si chatky a s tým, že si vystačil s málom, tak sa učinil prvým novodobým minimalistom. Jedná sa o smer, ktorú je v súčasnosti veľmi populárne, a preto sa čudujem, že desiatky minimalistov ho necitujú častejšie.
Kniha bavila, ale rozhodne nebude baviť každého vzhľadom na zdĺhavé popisy prírody a presnej ceny klincov, ktoré Thoreau investoval do svojej chajdičky. Občas sa vám bude zdať, že sa autor môže strániť ľudí a trošku na nich hľadieť zvrchu, ale ak sa začítate viac do knihy, tak uvidíte, že on mal ľudstvo rád, len sa mu nepáčil ten smer, ktorým sa uberalo.
Bavili ma jednotlivé kapitoly, v ktorých popisoval témy ako je ošatenie, jedlo, stavba chaty, príroda, ročné obdobia. Thoreau chcel na svojej chate už v tých časoch demonštrovať, že človeku naozaj stačí málo.
Bylo zde pár dobrých myšlenek i několik dobrých popisů přírody a života v ní. Bohužel tyto pasáže byly zality nic neříkající omáčkou. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak té vycpávky tam bylo tolik, kolik by se spotřebovalo na vycpání Ludánka Homolky, aby vypadal jako jeho žena Heduš. Předchozí moje věta byla dlouhá. Toto také bylo u této knihy dalším mínusem. Když už jsem použil jedno české umělecké dílo, použiji teď literárního autora. V knize je spousta dlouhých souvětí a hodně dlouhých odstavců, jako je u Hrabala. Kniha se tak stává často těžko čitelná.
Ke knize mě přivedl příběh Chrise McCandlesse, skvěle ztvárněný ve filmu Útěk do divočiny natočeném podle stejnojmenné knihy. Myšlenka prostého života v přírodě mě fascinuje a jakmile Walden v roce 2018 po dlouhé době znovu vyšel, knížku jsem si krátce poté zakoupil. Moc jsem se na ni těšil.
Musím říct, že obvykle nemívám problém s čtením hlubokomyslných či filozofických knih, pokud jsou jsou alespoň trochu čtivé a srozumitelné. To bohužel o Waldenu říct nemohu a velmi nerad se tak musím přidat k těm, kteří byli z knihy zklamaní. Kvůli dlouhým souvětím se mi knížka četla velmi špatně, což může být do jisté míry způsobeno použitým překladem. Navíc mi knížka přišla neuvěřitelně nezáživná, mnohokrát jsem se přistihl, že vlastně ani nevnímám, co čtu. Také mi připadalo, že se autor často nad ostatní lidi povyšuje, což bych od pokorného člověka milujícího přírodu nečekal.
Přesně ty myšlenky, které jsem v knize marně hledal a které by mě dokázaly oslovit (včetně slavné věty „Spíš než lásku, než peníze i než slávu mi dejte pravdu.“), se nacházely až na posledních 15 stranách, což mi v rámci celé knížky přišlo málo.
Už dlouho pro mě nebyla četba takovým utrpením a už dlouho jsem nebyl z knihy tolik zklamaný. Na autora jsem nezanevřel, snad mi můj dojem zlepší jeho eseje. Předtím si ale nejspíš zase přečtu něco od antických stoiků, kteří mě pokaždé dokázali oslovit mnohem více.
Často slýchám, že dnešní doba i lidé jsou hrozní. Tahle kniha byla napsána v roce 1854. Z textů vyplývá, že tehdy se většina lidí honila za iluzemi a majetkem. K životu jim stačila jedna naroubovaná myšlenka, ke šťastné plavbě životem jeden vůdce, kterého by mohli zarytě následovat, i kdyby je šidil sebevíc. A lidé, kteří byli požehnáni ( i když často pochybuji, že to požehnání je:-))) špetkou toho rozumu a občas se zamysleli, by nejraději od toho všeho lidského bláznění utekli do hlubokých lesů. Takže - změnilo se vůbec něco? :-))))
Musím se přiznat, že jsem od knihy čekala trochu něco jiného. Určitě ne tak hlubokou studnu filozofických myšlenek.. Myslím, že jsem pochopila autorovo sdělení o kráse a jednoduchosti prostého života, o svobodě a zcela očištné přírodě.. Jen se mi to četlo a vstřebávalo dost těžko,narozdíl od knih pana E. T. Setona..
"Slunce vychází každý den a každý den něco začíná"
Pohodové čítanie. Opisy prírody, rybníka, zvierací susedia, boj mravcov..
V roku 1854 sa zamýšľal nad tým: "Proč žijeme v takovém kvapu a tolik plýtváme životem"
Chudák Henry, keby videl súčasný svet :)
Keď sa odhodláme na prechádzku riadkami esejistických textov H. D. Thoreaua, navyše bohato pretkaných prírodnými deskripciami, nemôžeme sa zbaviť rozporuplnosti dojmov nad tým, čo čítame a tým, čo tušíme. Táto "protichodnosť" bola zachytená snáď v každom predošlom komentáre (odporúčam Lili), a preto v nej nevidím akúsi subjektívnu projekciu, ale naopak - akúsi naozaj prítomnú,pre vnímavého čitateľa "rušivú" črtu. Asi by som nepoužil vyjadrenie "Vodu kázal a víno pil" ale skôr "Vodu som dokázal piť, prečo by si nemal aj ty?"
Myslím, že správanie lesného básnika má svoju skrytú logiku vo výroku: "Najľahšie sa nám kriticky filozofuje o tom, čo nemáme!" a ona je kľúčom k pochopeniu meditatívnych kapitol Henryho života. Každý pustovník je vo svojej podstate do istej miery oxymoronom, hračkou prírody. V každom nájdete zbabelca i odvážlivca. Podlomené kolená pod ťarchou zodpovednosti, ktorá vyplýva z boja so spoločnosťou a svojím miestom v nej, dokonale maskované za túžbu po solitárnych kontempláciach, mystických stavoch a obdivuhodných formách trýznenia. Na druhú stranu, takéto rozhodnutie zbavuje človeka mnohého pohodlného a to chce, väčšiu, či menšiu dávku odvahy. Myslím, že u Thoreaua to veľmi pekne vidíme v závere knihy, kde píše o tom, ako sa pred lejakom skryl v zrube, ktorý si opravil istý Ír. Počúval jeho príbeh, a nedokázal pochopiť, prečo sa tak pracne a namáhavo stará o také malichernosti, akými sú napríklad mäsitý pokrm na tanieri, či káva. Thoreau mu na to radí: "Odpusti si to a nebudeš musieť toľko drieť! Les ti poskytne všetko, čo skutočne potrebuješ!" Práve tu ukázala tvár ona zbabelosť pustovnickej nátury - radšej to vyhodnotím ako nepotrebné a zbytočné, než by som mal vynaložiť námahu na získanie tej samej veci. A takto to postupne zachádzalo ďalej, až sa dostal lesný básnik k relativizácií nutnosti daní. Jeho prenikavý intelekt mu bol v tomto len na príťaž, pretože si sám pred sebou dokázal vždy svoje počínanie umne racionalizovať.
Nechcem však vykresliť jedného z najlepších esejopiscov len vo farbách kritiky. Jeho sentencie sú horizonty presahujúce a rozhodne siahajú ďalej, než len po brehy Waldenu. Spolu s Emersonom sú špičkou americkej literatúry 19. storočia a mne učaroval natoľko, že ho radím k majstrom kritického žánru, kde vládne spolu s velikánmi ako sú Montaigne, Paz, či Valéry.
Co se mi opravdu moc líbilo, to byly popisy přírody a přírodních jevů. Zajímavé ale je, jak se od sepsání tohoto díla věda posunula - dnes jsou některá vysvětlení těch jevů, které nám v knize Thoreau předkládá, již vyvrácena.
O dost méně mě však oslovily filozofické názory autora. Abych tedy byla přesnější: mnohé z nich mě oslovily, ale vzhledem k tomu, že Thoreau jednu a tu samou myšlenku v rámci téhle poměrně útle knihy opakovaně recykluje, člověku se to pak dost omrzí.
I tak jde ale o počin na svou dobu velmi pokrokový a mnohé názory autora jsou dosud stále aktuální. Docela by mě zajímalo, jak by hodnotil naši společnost dnes, když už tehdy k ní byl tak kritický!
Tato kniha předního myslitele a amerického filosofa 19. století, představitele tzv. transcendentalismu, je sondou do života člověka, který se rozhodl opustit tradiční životní styl a žít v lesích, uprostřed přírody. Ukazuje, že člověku stačí k opravdu spokojenému životu mnohdy méně, než si představuje a že vše ostatní je jen pozlátko a způsob zotročení a nesvobody člověka. Právě zde, v tomto prostředí, se zamýšlí velmi působivě a nadčasově nad smyslem života, životními hodnotami a sociálními konstrukty, které člověku upírají právo na skutečně svobodný život, kde by člověk poznal sám sebe a to, co skutečně od života chce. Myslím si, že vzhledem k současné postmoderní době a akcentaci ekologické problematiky je toto dílo více než nadčasové a mnohé autorovy úvahy rezonují s problémy dnešních dní..
Na tuhle knihu jsem se velice těšil, ale bohužel je trochu zklamáni. Prvních cca 100 stran výborných, jedna skvělá myšlenka za druhou, ale zbytek knihy už jen popis přírody. Ale jsou tam zajímavé věci, určitě stojí za to.
Knihu som niekoľko krát odkladala, v niektorých úsekoch je zaujímavá a nádherná ale nemala som náladu čítať napr. 30 strán o sfarbení rybníka. Kto sa chce naučiť čo je umenie opisu - nech sa páči toto je dokonalé dielo. Má v sebe veľa krásnych myšlienok ale chce to naozaj trpezlivosť pri jej čítaní.
,,Moje zkušenost mě přinajmenším naučila, že jestliže někdo postupuje s duvěrou směrem, který mu ukazují jeho sny, a snaží se žít životem, jak on si jej představuje, dojde k výsledku, který by běžně nečekal. Leckteré věci si dál nevšímá, překročí neviditelnou hranici, kolem něho a vněm začnou vznikat nové, obecné a méně svazující zákony, anebo se puvodní zákony rozšíří a budou se vykládat k jeho prospěchu ve svobodějším pojetí a on bude žít volně jako bytost vyššího řádu. V tom poměru, v jakém zjednoduší svuj život, ukáží se zákony vesmíru méně složité. Samota nebude samotou, ani chudoba chudobou, ani slabost slabostí."
Mám z Thoreaua rozporuplný pocity. Rozhodně dokázal přemýšlet jako málokdo. Cit k přírodě nepěstoval, narodil se s ním. Byl dobrý vypravěč a úžasný pozorovatel.
Dost často jsem z něj ale měla pocit, že se řadil někam výš, „kázal vodu a pil víno.“ Nebyl takovým poustevníkem, za kterého se vydával. Svoje obydlí si postavil co by kamenem dohodil od nedalekého města. Viděl projíždějící lokomotivy, slyšel lomozit povozy. Lenošení převlékal za meditaci, liboval si v citování uctívaných velikánů. Byl zván na večeře, které s radostí přijímal. Často se za děním sám vypravil: „Každý den nebo ob den jsem procházkou zamířil do Concordu, abych si poslechl nějaké klípky...“
Ale nakonec jsem mu tu jeho nadutost odpustila, protože si uvědomoval to podstatné, a to, že příroda je lék, na tělo i na duši. Nebál se udělat krok z pohodlí a vyzkoušet si to na vlastní kůži.
Dva roky života v lese jsou hlavním předmětem děje této knihy, kde autor polemizuje nad vším materialismem společnosti jeho doby s krásou života v lese. Autor tak z vlastních zkušeností srovnává život v lese s životem ve městě. Veškeré názory podtrhuje svými filozofickými úvahami, které jsou v dnešní době větší pravdou, než bychom sami mysleli. Právě díky jeho vytříbeným slovům, barvitému popisu přírody, a jeho filozofickým úvahám se řadí tato kniha mezi stěžejní představitele americké literatury.
Štítky knihy
příroda hledání smyslu života lesy člověk a příroda rozvoj osobnosti, osobní rozvoj opuštění civilizace
Autorovy další knížky
| 2018 |  Walden aneb Život v lesích |
| 2010 | Chůze |
| 2008 |  Toulky přírodou |
| 1994 | Občanská neposlušnost a jiné eseje |
| 2012 | Mainské lesy |
Tohle na mě bylo moc filozofie a vlastně i politiky. Rozhodnutí a směr je určitě chválihodný, ale důvody jsou mnohdy až nepřesvědčivé. Vzal jsem si z toho jen pár příkladů a návrhů.