Wittgensteinův synovec
Thomas Bernhard
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317195/bmid_wittgensteinuv-synovec-kPv-317195.jpg
5
48
48
Wittgensteinův synovec bývá přiřazován k autobiografickým románům Thomase Bernharda (1931–1989), ale vlastně už jeho podtitul odkrývá, že je spíše svědectvím o hlubokém přátelství dvou mužů, z nichž jeden je postižen těžkou plicní chorobou a druhý závažným duševním onemocněním. Pouto, které se zrodilo při jedné vášnivé diskusi nad Haffnerovou symfonií, je vlastně zoufalou obranou proti nepopsatelné mašinerii vezdejšího světa a zvrhlosti byrokratických a státních pravidel. Bernhardův přítel Paul Wittgenstein (1907–1979), synovec slavného filozofa a neméně proslulého klavíristy, sice nikdy žádnou práci nevydal, ale pro autora byl přesto velkým filozofem života stejně jako pozoruhodným znalcem hudby, jehož pravým dílem byl však jen vlastní bohatý život. Paul Wittgenstein, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozházel a rozdal chudým a neznámým lidem, sám odešel ze světa v naprosté bídě a ponížení. Tento „génius bez výsledků“, známý jako jachtař, tanečník a nadšený znalec operních děl, který od svého třicátého pátého roku trávil hodně času na klinikách pro duševně nemocné, byl pro Bernharda jednou z nejbližších lidských bytostí; člověkem, který s ním sdílel vášnivost i rozpornost lidských soudů i důsledně ironický odstup od koloběhu groteskních rituálů moderních společností.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1996 , ProstorOriginální název:
Wittgensteins Neffe, 1982
více info...
Přidat komentář
Dobrý Bernhard. Přátelství dvou velmi svérázných mužů. Jeden pacietn plicního oddělení a druhý pacient psychiatrického oddělení. Opět bernhardovsky přímočaré; s tou věčnou otázkou jak tenká je někdy hranice mezi příčetností a šílenstvím, a zdali to není právě šílenství, které nám sděluje něco blubšího, nějakou hlubší pravdu o nás samých.
Esence jednoho přátelství. Knihu jsem si přečetla po shlédnutí Bernhardovy divadelní hry Oběd u Wittgensteina (v září 2020, kdy divadla mohla chvíli hrát). No, z inscenace Národního divadla, by měl Bernhard asi stejnou radost, jako z inscenace rakouského Burgtheatru své hry Lovecká společnost. Kritický, ale ne zatrpklý, Thomas Bernhard v celé své kráse.
Dostupnost Neue Zürcher Zeitung jako důkaz pro (ne)snesitelnost malých měst, zákruty obsedantně-kompulzivního chování, ale nad všemi těmito popisy stojí pevné přátelství, sdílení hodnot a pochopení... Kritický, ale zde zároveň i smířlivý Thomas Bernhard.
Autobiografická novela o Bernhardově přátelství s Paulem Wittgensteinem, jehož strýc Ludwig dosáhl vrcholu v dějinách filosofie, zatímco on dosáhl na vrchol v dějinách šílenství (píše Bernhard). Je to zvláštní příběh zajímavého, inteligentního, vzdělaného a kulturního člověka, jemuž však duševní choroba nedovolila normálně existovat a stále častěji jej přiváděla do bezútěšného prostředí ústavů pro choromyslné. Zároveň ale bylo okouzlující, jak svobodně Paul ve světlých momentech žil a jak využil ohromný majetek zděděný po patricijských předcích, cestoval do Paříže, Londýna, Říma, proléval své útroby nejdražším šampaňským v Café Sacher, chodil denně do vídeňské opery, rozhazoval šilinky lidem na vídeňských ulicích… Je to taková zvláštní sonda do života a myšlenkového světa dvou vídeňských intelektuálů, kteří si byli blízcí i proto, že oba bojovali jak se svým chatrným zdravím (Bernhard málem zemřel na plicní onemocnění), tak i s malostí Vídeňáků a Rakušanů vůbec. Je to vlastně kniha o touze žít, byť její hrdinové jsou poněkud jiného ražení, než jsme u takových příběhů zvyklí. Kdo má Bernharda (nebo Vídeň) rád, bude myslím spokojen. (9/10)
Intelektuální pozérství. Bernhard a Paul Wittgenstein (nikoliv ten jednoruký pianista), dva géniové, oproti kterým jsou všichni naprostí diletanti. Toť poselství knihy. Stylově slušné, obsahově slabší.
Štítky knihy
rakouská literaturaAutorovy další knížky
| 1999 |  Mýcení |
| 1999 | Vyhlazení |
| 2007 | Mráz |
| 2008 | Obrys jednoho života |
| 2004 | Ano |
Literární pomník, jež Thomas Bernard s citlivostí a originalitou sobě vlastní vystavěl svému příteli Paulovi Wittgensteinovi, který byl synovcem slavnějšího Ludwiga Wittgensteina. Dílo se vyznačuje typicky Bernardovskými opakujícími se figurami, poněkud svébytným smyslem autora pro ironii, když například sám sebe označuje za pomatence, který svou pomatenost vždy ovládal, nadto pomatence s plicní chorobou, na rozdíl od Paula, který svou pomatenost neovládal, proto pravidelně kvůli své duševní chorobě, většinou na popud svých příbuzných končil ve vídeňské psychiatrické léčebně Steinhof. Kniha je o Bernardově vztahu k člověku jeho života, k Paulovi, s nímž jej spojovala vášeň k hudbě, různé posedlosti, myšlenky, duševní neklid a v neposlední řadě i nemoc, v případě spisovatele to byla plicní choroba, v případě jeho přítele choroba duševní.