Z čeho jsou utkány sny
Johannes Mario Simmel
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/102355/bmid_z-ceho-jsou-utkany-sny-102355.jpg
4
72
72
Příběh, jehož výchozím bodem je 21. srpen 1968 v Československu, se odehrává ve dvou rovinách: v komerčním a odlidštěném světě masových sdělovacích prostředků, které bezostyšně manipulují vědomím milionů lidí, a ve světě představ skutečně dobrého a nezištného člověka, který po celý život neúnavně ochraňuje slabé a bezmocné. Mezi těmito dvěma póly se pohybuje muž, kterého autor vybral za "kronikáře" událostí, od pohledu frajer, idol žen a cynik bez iluzí - špičkový reportér Walter Roland. Když se v uprchlickém táboře pro mládež, kam byl spolu se svým přítelem fotoreportérem Bertiem poslán, aby napsal reportáž o českých dětech, stane mimoděk svědkem vraždy malého chlapce a pokusu o únos dívky Ireny, ještě netuší, že přišel na stopu mezinárodní špionážní aféry a že jeho další pátrání vyvolá lavinu vzrušujících a tragických událostí, kdy si dvě nepřátelská špionážní centra vyrovnávají účty, událostí, v nichž se skutečný svět a čas prolíná s nadčasovým "vyšším stupněm bytí". Walter Roland a jeho spoluhráči se dostávají do nanejvýš nebezpečných situací. Sám však cítí, že nejen píše, ale i prožívá svou "největší životní story", a tak se rozhodne dovést ji až do konce. Ten sice přináší ztráty, ale pro něj osobně znamená vysvobození z dosavadní bezcílnosti života. Walter Roland zahajuje novou existenci, v níž i snad poprvé pocítí opravdovou lásku k ženě...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , Knižní klub , Ikar (ČR)Originální název:
Der Stoff, aus dem die Träume sind, 1971
více info...
Přidat komentář
Knihy od J. M. Simmela mám obecně velmi rád a dobře se mi čtou. Děj a příběh mne zaujal, ale kniha byla velmi dlouhá a místo se sklony k usínání. I tak hodnotím velmi dobře.
Redaktor Walter s fotografem Bertem jsou posláni v listopadu 1968 do uprchlického tábora pro děti a mládež v Brémách v Německu, aby napsali článek o českém chlapci Karlíkovi, který tam byl právě umístěn a vůbec o dětech, které tam jsou. Walter tam ale cítí nějakou senzaci a vydává se po stopě.
Špionážní román, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, ozvláštněný vyprávěním ošetřovatelky slečny Luisy, u které není jasné, jestli je nadána parapsychologií nebo postižena schizofrenií.
Vynechala bych jen pár stránek vyprávění, ale autor měl pocit, že to tam patří, takže to tak beru, protože jinak se to báječně četlo a spisovatelův styl vyprávění je prostě strhující.
Do autorovy TOP10 zcela jasně, sice trochu vleklé, ale autor tyhle věci umí a čtenáře dokáže zaujmout.
Trochu náročnější, ale na to jsem u Simmela zvyklà. Asi hodnotím výš, už proto, že námět se odvíjí od historického milníku, který pohnul osudem nejednoho Čechoslováka.
"Jsme z takové látky jako sny..."
Po opravdu hodně dlouhé době kniha, kterou jsem nedočetl a vlastně mě ani nezajímá, jak to celé dopadne. Bohužel.
Děj související s 68 rokem bude vždy zajímavý, svoboda jedince a celé společnosti a jejich cena za ní je dnes téma kupodivu velice aktuální. Ale způsob vyprávění, které JMS používá mě nebavil, nemohl jsem se začíst. Začátek knihy je sice strhující a velmi emotivní, časem ale jiskra napětí pohasne a skoky v čase čtivosti ještě víc ubírají. Popisování postav a jejich okolí zabírá čím dál víc prostoru ani prožitky neustále opilého hlavního hrdiny mne nedokázaly zaujmout.
Skončil jsem cca v polovině a nebýt anotace, tak snad ani nevím, co je hlavní téma knihy. Oproti klaunům, nebo Jimmymu pro mne velmi překvapivé.
Některé knihy JMS jsou dosti rozporuplně hodnocené, tato, zdá se, patří mezi ně.
Ve své době musela být kniha popraskem, ale dnes už nee. Dvanáctá kniha od JMS. Už mi začíná vadit ten příliš popisný styl. Knihy jsou strašlivě dlouhé a čtou se těžce...
Kniha, kterou jsem četla neskutečně dlouho. Bavila mě, ale chyběl mi takový ten pocit, kdy chcete vědět, jak to skončí. Bylo mi to vlastně docela jedno. Nikdo z hrdinů mi totiž nepřirostl k srdci. Což je docela smutné vzhledem k tomu, že kniha má 500 stran.
Nejzajímavější byly části se schizofrenní slečnou Luisou.
To autorova kniha Láska je jen slovo, to je moje srdcovka.
Přesto že jsem knihu dala do přečtených,ve skutečnosti jsem ji nedočetla .
Najednou mi začal vadit hlavní hrdina , rozervaný alkoholik , ke kterému bych možná kdysi dávno vzhlížela ,ale v dnešní době ten odpor k někomu kdo musí být pod parou , aby fungoval , tak to už mi nějak nejde.
Taky mi začalo vadit , že Simmelovi hrdinové jsou psaní tak nějak přes kopírák .
Ovšem jeho hluboké myšlenky týkající se stavu světa, ty tam jsou pořád a pořád platí.
Možná mi jen nesedl tento příběh a rozhodně to neznamená,že se budu jeho knihám vyhýbat.
Zvláštní! Jsem ráda, že už jsem se dostala na konec knihy, ale zároveň bych moc ráda ve čtení pokračovala a dozvěděla se více o dalších osudech lidí, o kterých je tento příběh. Knížka se mi proto do knihovny těžko uklízela.
Je pravda, že se na čtení Simmelových knih musíte soustředit, protože často přechází z minulosti jednoho člověka do přítomnosti jiného člověka, ale mě to moc baví.
Dvanáctá kniha JMS. A začínám nad sebou pochybovat, proč mám stále zafixované, že typickým znakem psaní Simmela je přeskakování děje a že HLAVNÍ HRDNINA VĚTŠINOU UMŘE. Možná jsem spíš více četl ty romány, kde hrdina umře. Nicméně ke knize.
Při dočtení knihy prostě nejde se na chvíli nezastavit a nezapřemýšlet o tom. O věcech mezi nebem a zemí, o věcech které znají jenom blázni, nebo možná my je chybně považujeme za blázny a oni skutečně disponují širším rozhledem. Avšak to už si musí posoudit každý sám, u mě to například tvrdě kontrastuje s mým přesvědčením, že osud je jednou dán, člověk se jen pohybuje podel mantinelů, které jsou někdy širší, někdy užší, ale vždy člověka dovedou tam, kam to osud určí.
Myslím si, že nám Čechům se kniha velmi dobře začne číst, což u JMS bývá někdy problém a do knihy se člověk skutečně začte až někdy po sta stranách, ale odkazem na jeden z největších milníků české historie vás do děje vtáhne velmi rychle.
Knize se dá jistě i sposta věcí vytknout a možná člověk, který během posledních pěti měsíců přečetl od JMS třináct knih, už je tak otupělý, že určité pasáže musí pozusovat za klišé a stálé opakování všeobecně známých tvrzení, ale kniha je velmi dobře zpracovaná a já věřím, že v době vydání musela být velmi úderná a žhavá, tím možná opět zmiňuji to, že ze současného pohledu jsou společenskokritické romány JMS dnes tak trošku mimo účinek, spíš mohou sloužit jako náhled palčivého té doby, člověk se ale od takových úvah musí odprostit a zaměřit se na maličkosti a ne na ty velké věci, pozorovat příběhy lidí a ne možné historické konspirace.
Neodpustím si, abych JMS neocenil za to, že ve své knize dal prostor pro Čechy tak významné smutné události a vylíčil ji tak, že jsem měl slzy na krajíčku, což u mě vše kolem 21.8.68 vyvolává vždy, tudíž to bylo dobré a nebolo to fádní.
Strhující spád událostí, veskrze zkažený hrdina, krásná mladá žena v nesnázích...Zkrátka typický Simmel. Od jeho klasických románu se tato kniha odlišuje výraznou postavou paní Luisy, která celý děj strhává do neskutečné duševní sféry nadpřirozena.
Od prvních stránek kniha s dějem, od kterého se nelze odtrhnout. Velmi zajímavá tématika propletená do osudu postav, že se ani nechce věřit, že se něco takového mohlo stát. Jsem nadšená touto knihou a doporučuji k přečtení.
Walter Roland a Irena Indigová = Romeo a Julie bez přítomnosti rodičů. SKVĚLÉ.
velmi působivá je ta schizofrenní žena. tyto části mě bavily nejvíc.
Autorovy další knížky
| 1976 |  Láska je jen slovo |
| 1998 | Všichni lidé bratry jsou |
| 1992 | Nemusí být vždycky kaviár |
| 2001 | Svůj kalich hořkosti |
| 2007 |  A s klauny přišly slzy |
Simmel je autorem mého mládí. Kdysi jsem přečetla dobrého půl tuctu jeho knih a pamatuji se, že jsem z nich bývala nadšená. Na stará kolena jsem se rozhodla zase jednu zkusit: není to špatné, ale asi jsem se od té doby posunula někam jinam. Překvapivě mi najednou vadí autorův popisný styl, také editor byl asi v nějakém časovém presu, což je z mé strany velice shovívavé hodnocení toho, co se v knize občas vyskytuje. Na druhou stranu Simmel jako vždy nabízí poutavý a zajímavý příběh, navíc obohacený o momenty, které považuji za naprosto nadčasové, viz např. demokratizace společnosti na úrovni novinářské práce či psychiatrické léčebny: tendence k podobným hovadinám, které se u nás dají pozorovat cca v posledních patnácti letech, byly v Německu zjevně pozorovatelné již daleko dříve. Za tento vykřičník a trochu i ze sentimentu proto dávám (i navzdory dříve zmíněným výhradám) pět hvězd.