Z deníku kontrarevolucionáře
Pavel Kohout
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/285752/mid_z-deniku-kontrarevolucionare-tVG-285752.jpg
4
24
24
Jakou šanci má vztah dvakrát rozvedeného pětatřicátníka, od konce války komunistu i autora veršů slavících Stalina, s dvaadvacetiletou studentkou filmové dramaturgie, pocházející z rodiny bytostných demokratů? Navíc v době, jež vejde do dějin, protože se v ní udá pokus opravit neopravitelné – politický systém „reálného“ socialismu –, aniž by se reforma dotkla posvátných krav, jakými byly vedoucí úloha komunistické strany, řízené hospodářství a členství ve Varšavském paktu, jehož smyslem nebyla obrana, nýbrž útok… Pro odpověď vyvinul Pavel Kohout svébytnou metodu, kterou nazval „memoáromán“. Pravdivé příběhy nelíčí reportáž, ale kombinované literární žánry. V díle se splétají tři proudy: Deník občana, líčící zrání mladíka podobného autoru od sovětských tanků, jež mu v roce 1945 přinesly svobodu, k týmž tankům, které v roce 1968 jeho vlast ujařmily. Deník turisty sleduje výlet do Itálie dvou Čechů podobných zmíněné dvojici, jež byla pro odlišné názory na rozchodu, než je právě okupace spojila pro lidské navždy. A Deník spisovatele je autentický záznam autora, mapující slavné roky 1967 a 1968. Čtenář může číst skladbu buď, jak je napsána, anebo její tři složky zvlášť. Tak i onak ho čeká jedinečný vhled do moderních dějin i do dvou soukromých životů – spisovatelů Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové.... celý text
Přidat komentář
Velice a bohužel trochu zbytečně složitá kniha, která má obrovskou výpovědní hodnotu, která se ale ztrácí ve formě. Kohout tu střídá několik forem - od té čistě románové po scenáristickou, jevištní a deníkovou. Pozitivem je, že si nebere servítky, nijak se neobhajuje a přiznává, že i on se nechal oblouznit nastupujícím komunismem a patřil k jeho skalním autorům, postupem času se ale dá odtušit, že došlo k vystřízlivění a kruté ukázce toho, že tenhle režim vlastně fungovat nemůže. Kohout se tu vyrovnává nejen s vlastním světonázorem, ale také se vztahy, které neměl úplně jednoduché, s pohledem na idealizované modly i se svým národním myšlením a velmi silným vlastenectvím. Knize de facto není co vytknout, jen je škoda, že je psána tak nechronologicky a náročně, že se nedostane k tak velké čtenářské skupině, jak by bylo potřeba. Zapomenutá československá klasika, k jejímuž plnému pochopení brání právě ono sřídání pohledů a forem. 70 %
Inu, z počátku jsem měla chvílemi dojem, že knihu ani nedočtu. Některé pasáže byly nezáživné až nudné. Navíc jsem se zpočátku v té deníkové koláži poněkud ztrácela v osobnostech, které jsou tam často uvedeny jen jako písmeno nebo zájmeny on/ona. Jenže tohle není smyšlený román ani oddechovka ke kávě, ale tvrdá realita a v té se holt objevují i okamžiky méně zábavné a méně veselé stejně jako veselejší nebo přesněji nemající daleko k černému humoru. Smyslem knihy není pobavit, ale informovat, být zpovědí, objasněním, osobním svědectvím a zároveň poselstvím. Tuto úlohu plní na sto procent. Jednotlivé úryvky deníků do sebe až s ironickou dokonalostí zapadají a korespondují jeden s druhým. Jsem přesvědčený, že by si knihu měl přečíst snad každý, především ti s krátkou pamětí a všichni, kdo si socialismus dnes tak rádi idealizují. Kohout sám byl přesvědčený skalní komunista, který stejně jako tenkrát mnoho lidí věřil, že socialismus je cestou k ideálu komunismu, cestou k rovnosti a svobodě pro všechny, a že Sovětský svaz je důvěryhodný zkušenější přítel ..... a stejně jako tenkrát mnoho lidí zakusil hořké zklamání .... Nakonec tedy hodnotím 5 hvězdami.
Tuhle knihu, jsem si půjčila, abych pochopila proč lidé byli tak nadšení pro socialismus, jak vystřízlivěli, jak prožívali pražské jaro a následnou okupaci. To všechno jsem dostala a navíc ve velice čtivé formě.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Katyně |
| 2008 |  Hodina tance a lásky |
| 1990 | Kde je zakopán pes: memoáromán |
| 2009 | Hvězdná hodina vrahů |
| 2005 | Konec velkých prázdnin |
"Nad některými pasážemi se ho při psaní - a tím spíš při jejich pročítání - zmocňovaly rozpaky, ano, trapnost! Je možné, že tyhle naivní, bombastické věty byly někdy dokonce vysloveny nahlas? Bohužel. Ale byly znakem doby a nebylo možno je zamlčet, měla-li mít práce smysl!" (str. 334) A jak ubíhá čas, tak jsou ty emoce a ta patetická gesta stále méně pochopitelná.