Za dnů komety

04.04.2021

Román Za dnů komety asi vůbec největšího klasika a spoluzakladatele světové science fiction Herberta George Wellse (1866-1946) by bylo možné nazvat utopistickým románem lásky na pozadí fatální astronomické události - neboť průlet komety znamená pro Zemi konec starých věků a vznik nového světa. Nacházíme se v čase - kometou vyvolané - velké Změny: tak nazývá tento civilizační zlom sám Wells. Zní to poněkud bizarně a také to krkolomné je jak Kriváň, ale nelze říci že Za dnů komety je špatný román. V kontextu slavných Wellsových děl - nečetl jsem zdaleka všechno podstatné - je spíš dílem snad aspoň průměrným. Novinář Willie miluje krásnou Nettie, ta však uteče s milencem Verrallem. Willie se rozhodne, že oba uprchlíky zastřelí. Koupí si revolver a začne oba milence stíhat. Abychom nezapomněli - do toho se k zemi blíží kometa se svou zvláštní zelenou mlhou - a - což Wells jasnozřivě předjímá - začala válka Velké Británie s Německem. Wells román napsal v roce 1906 a zjevně tím reagoval na v tom roce započaté britsko-německé závody ve zbrojení. Sledujeme vcelku nezajímavé půtky o socialismu, komunismu a vlastnictví výrobních prostředků a soužení hlavního hrdiny pro nešťastnou lásku. Konečně Willie oba milence dostihne. Střílí z revolveru. Zavraždit se mu je však nepodaří. (Čtenář odpustí, že vyzrazuji zápletku, ale knížka není thrillerem; je to takový ne zcela stoprocentně podařený mix sociální kritiky, kosmologie, červené knihovny a návodu, jaké by věci měly být.) A právě když zní výstřely, zahaluje zelená mlha komety zemi, aby lidstvo takříkajíc od píky změnila k lepšímu. Tady je myslím největší proměrněná šance knížky - motiv kosmické "zelené páry" Wells nijak nerozpracovává směrem k nabízející se dynamice a fantastičnu této transmutace, ale věcně a výhradně se soustředí na jeho bohužel spíše komické projevy: Willie již nechce vraždit, válčící státy ukončují válku, lidé již nechtějí používat peníze, bohatí začnou být solidární s chudými a trpícími, politici se vzdávají moci, lidé bourají staré temné domy a staví nové, vzdušné a plné světla, a za "slavností jarních ohňů" pálí staré již nepotřebné knihy... Tohle je zajímavý motiv, zde čtenáři poněkud zatrne - tohle je ta utopie? "Poněvadž jsem sešel ze silnic a cest a kráčel v polích, podařilo se mi zůstati o samotě, ačkoli zmatený hluk hlasů, hukot a praskot požárů mi byl stále na blízku. Přešel jsem opuštěnou louku a ulehnuv do úkrytu temných stínů, hleděl jsem do hvězd. Tam jsem ležel a stále mi doléhal k sluchu praskot a hukot jarních požárů, v nichž se spalovaly pošetilosti zašlého věku, a křik lidí skákajících přes plameny a modlících se, aby byli vysvobozeni z vězení svých vášní... A já myslel na matku, na svou opuštěnost a na své srdce, žíznící po Nettii." Nettie s milencem Verrallem se pod vlivem zelené mlhy komety před Williem kají, doznávají, že nejednali správně, když uprchli, když jejich láska nebyla krystalicky čistá... Willie se kaje též, neméně. Nettie vyznává, že více asi přece jen miluje Willieho, ale oba se krasodušně dohodnou, že by nebylo šlechetné jejich svazkem bořit svazek již existující a působit novou bolest. Willie si najde novou ženu Annu, kterou miluje, pak ale zjišťuje, že stejně tak stále miluje i Nettii, která následně k němu přichází a jeho ženu Annu těší, že může sdílet s Williem jeho lásku k Nettie... a Willie poznává, že Nettie není bohyní, ale je člověkem, jakým je on sám. "Božství ji ovšem prozařovalo a sálalo z celé její bytosti, byla pro mne velebným chrámem lásky - ano." Ano. Končí to dokonalou sentimentální břečkou; tepelnou smrtí jakékoli změny, protože onu Změnu vykonala a dokonala zelená mlha Komety. Obraz totálního limonádového Ráje ještě Wells stvrzuje závěrečným epilogem. "Na okamžik viděl jsem vše jasně, jeho galerie, otevřená prostranství, stromy zatížené zlatým ovocem, křišťálové vody, hudbu a radovánky, lásku a krásu bez konce, proudící životem těchto rozmanitých a spletitých tříd." - Metafyzická kaše, v níž by lžíce stála. Netvrdím, že je to špatná knížka, je to však přes všechno dobré takový vepřový řízek s marmeládou, po jehož požití může snadno přijít zkažený žaludek. Příběh je málo napínavý, příliš mravoučný a sladkobolný, k tomu je samozřejmě zcela neuvěřitelný. Což by samo u sebe nevadilo, leč zde zdravá míra harmonie použitých surovin nebyla kuchařem dodržena. - Četl jsem Vilímkovo vydání z roku 1910 s krásnými akvarelovými ilustracemi F. Horníka-Lánského. Čtěte, je to přinejmenším zajímavý studijní materiál a jsou tam solidní momenty.

18.03.2016

To je prvně, kdy si nejsem úplně jist, co chtěl Wells ve výsledku vlastně říct. Román se čte opravdu velmi dobře a lehce. Zaujala mě především první polovina (před srážkou komety), kde vcelku reálně a přísně popisuje rozdíly mezi třídami a jejich lidským zastoupením. Ekonomickou propast, špínu industrializace, špatné lidské vlastnosti a zlé emoce. Není mi ovšem zcela jasná ona Změna po srážce s kometou.

Wells je znám svým socialistickým smýšlením a touhou po lepší společnosti, ale zdá se mi, že tahle kniha už pochází z doby, kdy začal pomyslnou hůl ze zoufalství lámat. Především proto, že lidi jsou po Změně "osvobozeni" od vášní, hloubky citů a těch zel, které z nich dělají lidskou bytost (např. sobectví, žárlivost, závist, nevědomost). Přitom však fanaticky touží zničit všechny vzpomínky na minulý svět díky prozření (tahle část silně připomíná diktatury). Možná jsem celou věc špatně pochopil, nicméně mně osobně je sympatičtější ten starý hnusný svět plný zla a chyb, než ona utopická realita, která dle mého v sobě skrývá více špatného než naopak=o)