Za sklem
Sajaka Murata
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/405624/bmid_za-sklem-M54-405624.jpg
4
271
271
Keiko se odmalička vymyká běžným společenským normám. Navzdory univerzitnímu studiu nachází své místo v životě jako brigádnice v minimarketu. Jeho dokonalá organizace se pro ni stává oázou řádu a bezpečí v nepředvídatelném a chaotickém světě. Poutavá sonda do života současné japonské společnosti ukazuje, s jakými problémy se potýkají svobodné ženy, které se nechtějí přizpůsobovat společenským konvencím a hledají své vlastní místo ve společnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Kniha Zlín
Originální název:
コンビニ 人間 (Konbini ningen), 2016
více info...
Přidat komentář
"Society is constantly judging us" - čteno v době nezaměstnanosti Srpen 2024
Kratičká věc, doporučená umělou inteligencí, která mě hodně sedla do nálady, protože je o outsiderech (freeterech) a já se tak taky cítím. Žádná pracovní perspektiva, mizerné sexuální zkušenosti, život ve své bublině uzavřený před okolními nerovnostmi a balvany, to je i po kovidu příběh mnoha z nás. Tento příběh je působivý v tom jak nahlíží na přísný oko společnosti a jejího vlivu, na přirozený řád a konformismu vymykající se jednotlivce. Tito jednotlivci jsou divní, ale mnohdy mají své důvody a v tomto případě je působivé sledovat jak se pravidly napěchovaný svět prodavačky Keiko hroutí jakmile potká někoho, kdo nic podobného neuznává. Je v pohodě pracovat celý život na mizerné pozici, pokud nás to činí šťastnými? Já z takové jedné teď vystoupil a možná budu litovat. Zkrátka i když je člověk autista má dbát na to, aby byl spokojený a žil v souladu se svými vnitřními přesvědčeními. Keiko ve své epizodě s Shirahou vystoupila ze své komfort zóny, byla vystavena mnoha věcem a zjistila, že přeci jen dokáže myslet za sebe, že není robot, co jede na autopilota. Je to perfektní kniha pro všechny jobhoppery a lidi, co nemají ve společnosti pevné místo a říká jim "it is ok not to be ok" - buďte kým jste a ti co vás milují (její rodiče) vás budou milovat dál takový jaký jste, i když životem prostě jen proplujete.
Snaha o zařazení do společnosti, být užitečný. Zastaralé řády společnosti, která nevpouští odlišnost.
Na knížku jsem náhodně narazila v knihovně a sem tomu moc ráda. Rozsahem nevelká, ale doznívá mi v mysli déle, než mnohá obsáhlá díla. Myšlenku, kterou nese, vystihla v komentářích již řada čtenářů přede mnou. Já jen dodám, že se mi kniha líbila a doporučuji ji.
Zajimavá kniha. Podle komentářů většinu lidí neoslovila. Mě ano ale to je důsledek toho že se mu kniha trefí do nálady a nebo toho že prožívá podobný problém jako hlavní hrdinka.
Je to normální život. Ten je defacto totiž každý den také stejný. Asi bych to doporučil spíše lidem kteří mají problém s tím že jim okolí v "dobré víře" radí co mají dělat vlastně proto aby byli stejní jako ten co jim to radí. Musíš se vdát,mít děti,postavit dům, koupit auto, bazen... Jen zasadit strom po nás dnes asi nikdo nechce.
V supermarketu jsem nikdy nepracoval ale dělal jsme ve výrobě takže jsem se v určitých momentech velmi nasmál. Kam se hrabou zde hojně provozované různé časti které mají zlepšit výrobu a jsou převzané z japonska. Gemba, 5S... a kvanta podobných nástrojů které na naší mentalitu naprosto nepasují.
Po dlouhé době jsem se začetl do knihy od japonské spisovatelky na doporučení booktuberky. Je to kniha na jedno posezení a knihu hodnotím kladně.
Hlavní postavou je KEIKO, která se odlišuje od svých vrstevníků. Má 36 let, žije sama, nemá přítele, neplánuje děti a nemá stálé zaměstnání. Má mladší sestru. Má vysokoškolské vzdělání. Pracuje jako brigádnice v jednom minimarketu konbini už 18 let a práce ji stále baví a naplňuje. Keiko se postupně seznamuje s jedním mladým mužem ŠIRAHOU.
Autorka popisuje práci a každodenní činnosti v tomto minimarketu i mimo zdi tohoto obchodu. Vidíme, jak zaměstnanci musí oslovovat zákazníky a jaký tam platí řád. Sledujeme, jak se Keiko přizpůsobuje ostatním lidem zaměstnancům i přátelům, aby zapadla do společnosti a měla klid.
Když se člověk jakýmkoliv způsobem vychyluje od normálu, je považován za podivína, ale myslím si, že by to takto nemělo být a pokud možno by člověk měl zůstat sám sebou a stát si za svými názory, i přestože by se ostatním kamarádům, přátelům, známým nelíbily. Ostatní lidé by měli respektovat náš soukromý život.
Některé části mi připadaly úsměvné, i když v celkovém kontextu byly smutné, ale to byl autorčin záměr, aby vystihla absurdnost situace a abychom se nad těmito tématy zamyslely a možná přehodnotili uvažování, pokud se nacházíme v situaci, kdy o někom nesmýšlíme tak, jak bychom měli a radíme mu, co by měl dotyčný člověk dělat či nedělat.
V závěru knihy se nachází DOSLOV, což oceňuji a také medailonek autorky.
Citáty:
Normální svět nestrpí odlišnosti a cizí prvky tiše likviduje. A každý, kdo do něj nezapadá, je srovnaný do latě.
Lidé, kteří se domnívají, že byli zneuctění, se možná cítí o trochu lépe, když stejným způsobem zaútočí na druhé.
Když na sebe vezmeš masku obyčejného člověka a chováš se podle manuálu, tak nehrozí, že tě vyženou z vesnice ani že s tebou budou jednat jako s obtížným hmyzem.
Docela fajn sonda do přemýšlení zřejmě autistické ženy (explicitně řečeno to nebylo) a japonské společnosti. Ale to je tak všechno.
Je to velice krátká kniha a už tak mi přišla dosti dlouhá. Styl psaní je neuvěřitelně jednoduchý a to má pravděpodobně vypovídat i o mentálním rozpoložení protagonistky Keiko. Její život je extrémně lineární, každý den se opakuje jedno a to samé. Doplnit sodu do chladícího boxu, vyvěsit reklamu, přerovnat chlebíčky a hlavně se usmívat na zákazníky... Je to velice jedoduchý život a Keiko to tak vyhovuje, ale společnosti ne a dává to jasně najevo. A tam začínají ty problémy.
Upřímně, ta jednoduchost celé knihy mi činila potíž - sice se to neuvěřitelně snadno četlo, ale neustálé opakování toho samého mi lezlo na mozek. Celou dobu jsem přesně věděla, oč se kniha snaží a jak příběh skončí. Bylo to až bolestně očividné a transparentní.
Postavy byly hrozně šablonovité, spíš takové koncepty a zhmotnění myšlenek, než aby byly uvěřitelné jako lidé. Působilo to na mě dojmem, že pouze sloužily příběhu, byly jen nástroje k protlačení určité pointy. Vždyť Keiko i Šihara byli popsáni (řekla bych až zredukováni) jako představitelé dvou způsobů přemýšlení, které se vymyká společenské normě.
Celkově si myslím, že by toto dílo lépe fungovalo jako film, na knihu je to příliš krátké a jak už jsem trilionkrát řekla, jednoduché. Přes všechnu mou kritiku však nemůžu říct, že by kniha byla špatná, měla i své světlé momenty a jednou jsem se i nahlas zasmála. To se mi moc nestává. Také samotný koncept knihy, konbini jako alegorie společnosti, měl potenciál.
P.S.: Dlouho jsem přemýšlela, co mají být hnětenky, než mi došlo, že je to vymyšlený překlad pro onigiri... Docela mě to odrovnalo.
Je to výborná novelka, za 1,5h přečtená. Keiko má svůj svět uvnitř kombini, kde se cítí užitečná a součástí společnosti. Dokud nepotká odporného muže, který se k ní až téměř násilně nastěhuje, nemakačenko a manipulátor. " Buď ráda, že s tebou vůbec někdo chce žít!" jsi stará a tvoje děloha už dosloužila, pro všechny jsi jen divná neužitečná bytost. A proto si ho Keiko nechá doma, aby na veřejnosti nevypadala tak "divná". Zvláštní střet dvou světů, který vlastně nedává žádné odpovědi, ale jako každá dobrá kniha vás nechá přemýšlet....
Tohle je jedna z mála knih, u kterých nevím, co si o nich myslet. Hlouběji dumat se mi nad tím ale nechce, nijak mě to nezasáhlo.
Byla to krátká kniha. Styl psaní se mi líbil a překlad byl podle mě dobrý. Autorka také odvedla skvělou práci, když do tak malé knížky zvládla nacpala hodně. Témata se dotýkají sexismu/misogynie a genderových rolí.
Hlavní hrdince je 36 let a je bez manžela nebo dětí, všichni kolem se ji neustále snaží změnit - ale ona se změnit nechce; je dokonale spokojená se svým životem a svou prací v obchodě. Ve své práci je dobrá a stalo se to součástí její rutiny, ve skutečnosti si zbytek života utváří podle toho, jak podávat lepší výkony v práci a Keiko v podstatě pro ten obchod žije a dýchá a je 100% oddaná své roli prodavačky v maloobchodě.
Veľmi zaujímavá krátka knižka s nezvyčajnou témou, ktorá sa dá zhlnúť na jedno posedenie.
Mám niečo spoločné s hlavnou hrdinkou Keiko, pretože mám tiež rada v práci jasné pravidlá, keď veci presne fungujú podľa istých princípov, postupov a majú svoj zmysel. A z duše nenávidím zmeny, o ktorých je celý náš život, žiaľ...
Chvíľu som zatúžila pracovať v takom japonskom konbini (minimarket), kde to presne takto funguje 24/7 a viem si predstaviť, že by mi takáto, na prvý pohľad jednotvárna práca, prinášala uspokojenie. Takže úplne v pohode som sa dokázala stotožniť s predstavou, že napriek vzdelaniu a šikovnosti zotrváva osoba na tom istom mieste dlhé roky, v jej prípade dokonca iba ako brigádnička. Samozrejme okolia na ňu pozerá podozrievavo a vyvíja na ňu neustále tlak, aby si našla ničo lepšie, lebo VEĎ na to má. Konbini pre Keiko však predstavuje pevné miesto v jej živote a je pre ňou oázou pokoja a istoty.
Kniha o stereotypoch v spoločnosti (nie tak vzdialených od tých našich), škatuľkovaní, očakávaniach tých druhých a hľadaní osobného šťastia. Medzi riadkami sa skrýva silný príbeh s poslaním, ktorý si každý môže prečítať po svojom. Vyvoláva otázky a zostane v hlave dlhšie ako by ste očakávali. Ak máte radi japonskú literatúru, tak neváhajte.
"Normální svět nestrpí odlišnosti a cizí prvky tiše likviduje. A každý, kdo do něj nezapadá, je srovnaný do latě. Aha, tak proto se musím dát do pořádku. Pokus se nedám do pořádku, normální lidi mě vyloučí ze svého středu. Mám dojem, že jsem konečně pochopila, proč se moje rodina tak úporně snažila, abych sa dala do pořádku."
Knížka mě prvotně zaujala názvem a obálkou, nicméně po přečtení této "jednohubky" musím říct, že mě zklamala. V podstatě si stačí přečíst doslov Jana Sýkory a budete mít knihu shrnutou na 3 stránkách. Myšlenka na pozadí je zajímavá a do určité míry i realistická, nicméně na těch 120 stránkách se v podstatě nic neděje a stále je omílána jedna a tatáž myšlenka dokola. Posední třetina románu je pak velmi přitažená za vlasy, ale to je prostě možná symbol japonské literatury.
Hlavní hrdince jsem fandila. Neobyčejně obyčejná ženská. Ve své podstatě je geniální. Jako malá řešila věci netradičně a byla za to po zásluze potrestána. Jako velká se z chyb poučila, ale světu se stejně nezavděčila. Závěr? Kašlete na okolí, podivná individua vás nespasí a žijte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Super kniha odrazejici soucasne nejpalcivejsi problemy mladych Japoncu. Ovsem doporucuji si pred ctenim neco malo nacist o japonske kulture. Napr. uroven zdvorilosti mezi Japonci je zde prelozena jako ta z nejzdvorilejsich. Proto prodavacka odpovida vzdy "Dekuji mnohokrat!" namisto bezneho "Dekuji". Take je dobre vedet o mentalite Japoncu co se tyce pracovni moralky a chovani k zakaznikum, ktera je ocekavana i v "obycejne" vecerce.
Tak jsem asi očekávala více, než jsem dostala. Téma je to rozhodně zajímavé a ten tlak společnosti, aby všichni byli jako přes kopírák, tu v ČR pociťuji také. Navíc některé slovní obraty a postřehy stály opravdu za zaznamenání. Ale nedalo by se to trochu zkrátit? Rozvíjet tu samou myšlenku na 120 stránkách bylo malinko úmorné. I když hrdince to její osobní prozření samozřejmě přeju, mohla k němu dojít třeba už na straně 80.
Krátký výřez ze života sociopatky posedlé prací v konbini, kde je všechno dokonale nalinkované a všechno podléhá přísným pravidlům. Rozhodně to bylo... jiné.
Novela na jedno odpoledne. Myslím, že podobný příběh by se mohl odehrávat kdekoli na světě. Být prostě “jiný” je dost obtížné. Vlastně jsem měla pocit, že v povaze hrdinky se projevuje určitý prvek autismu. Bylo to moc dobře napsané.
Začlenění se do společnosti a jejich pravidel, které absolutně zničí veškerý individualismus v jednotlivci. Tohle je to postmoderní Japonsko v kostce a Keiko je skrz naskrz tragická bytost, s absolutním přijetím a odevzdaností, spatřující smysl v roli, kterou je společnosti prospěšná. V krátké novele a s typickým minimalismem Země vycházejícího slunce, sledujete, jak vás společnost přetvoří, protože nemá zájem o váš individualismus. Silné, ale pod povrchem.
Nebudu se velmi rozepisovat. Tak slibný začátek, vykreslení psychologie protagonistky a jejího zápasu s vnějším světem... a pak se to v určitém momentě zacyklilo - když hlavní postava nemá dost v tom "vyhovovat", v příslibu partnera, tam někde to pro mě ustrnulo, ale už to nebylo daleko do konce. Jak přirozené. Povedlo se to, v plíživé odevzdanosti jsem se odevzdala i já a dočetla.