Zadrhlo za hrdlo

09.12.2024

O mystice, která je bezesporu fundamentem a úhelným kamenem autorovy tvorby, mám pramalé ponětí, přesto mě mnohé jeho básně oslovily. Pracují často s enigmatičností a paradoxem, mnohdy jsou to spíš hádanky či aforismy:

KAM CHODÍ SPÁT STÍNY
v pravé poledne? Kdoví. Možná,
že člověk nikdy nebude mít
sdostatek nástrojů, aby se zpětně poznal.
Noc je pochopitelná, ale co Poledne?
Při pohledu do krajiny, kam stíny vcházejí
v tuto hodinu, zešílel Nietzsche.

(Peklo? Všechny naše myšlenky jsou sečteny
a každý okamžik se opakuje věčně.)

D. Ž. Bor věnoval objemnou knihu výkladu Březinova díla, ale v jeho díle vnímám mnohem víc Holana, který kupodivu výslovně zmíněn není, a v zarathustrovském duchu pak i právě Nietzscheho. Explicitně v textech figurují mj. Ladislav Klíma (hned dvakrát), Rimbaud, Valéry, Nestroy, Deml, Reynek a také Váchal (i on dvakrát) či Boudník. Jsou tu i básně-příběhy, jakási mystická podobenství, záznamy či nápovědi tajemné zkušenosti:

JE ŠEST RÁNO A PRÁZDNO
mezi prsty. Za oknem ptáci, šťastnější
kořeny vzduchu, volají: Vstávej,
přijdeš pozdě! Ještě rozespalý
odpovídám: Nemám čas!
Banální fráze skrývají nejvyšší pravdy
o stavu duše v těle.

Obecně lze říci, že jde o zajímavou, z hlediska zájmu české literární vědy kupodivu zcela okrajovou „poezii s tajemstvím“. Drobnou výtku bych směřoval jen k ediční přípravě (chápu, že to bylo v devadesátkách, ale stejně) – potíže jsou hlavně s nejednoznačnou interpunkcí (někde chybí, jinde přebývá a troufám si říct, že to nemusel být autorský záměr), hranicemi slov, nenáležitými uvozovkami, chybějící kurzívou či neopodstatněnými mezerami navíc před interpunkčními znaménky.

Za nejlepší texty pokládám (krom citovaných): vlaštovky věrny pranostice; když někdo někomu řekne; nejpravdivější z toho; hvězdy svým světlem; hnízdo vod; oblohu podpírají stíny). Pozn.: Dovětky v závorce, v Borově poezii velmi hojné, jsou v knize vždy tištěny kurzívou a dva řádky pod básní.

JÁ JSEM TO MÍSTO,
ve kterém s hrůzou
se rovnoběžky protínají.

(Čím víc se snažíme
pojmenovávat, tím více
ztrácíme. To, co ztrácíme,
nepojmenujeme nikdy.)