Zahradní slavnost
Václav Havel
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/2471/zahradni-slavnost-2471.jpg
4
614
614
Hlavním hrdinou hry je Hugo Pludek, jehož genialita spočívá v tom, že dokáže jakýkoliv systém přivést k dokonalosti a zcela s ním splynout, čímž vlastně ztrácí svoji identitu. V příběhu člověka, který na obratném využívání frází vybuduje svou kariéru, ale ztratí přitom svou vlastní tvář, útočí autor na byrokratismus a frázovitost v našem životě. Hra je označována za první české absurdní drama. Doslov Uvedení Zahradní slavnosti naps. Jan Grossman... celý text
Přidat komentář
Velmi nesnadné čtivo. A být herec tak bych se fakt nechtěl učit ty šílené úřednické věty.
„[...] komíny atomových elektráren budou pomalovány našimi nejlepšími krajináři – dvacet tisíc mil pod mořem budou čítárny přístupné všem – diferenciální rovnice se budou psát ve verších – na střechách cyklotronů budou divadla malých forem – a v nich se budou recitovat diferenciální rovnice [...]."
„Zahradní slavnost" patřila k těm knihám z maturitního seznamu, na něž jsem se dlouho těšila. A překonala moje očekávání. Čtenář ovšem musí přijmout, že v hlavní roli je zde obsazen jazyk; po něm na scénu nastupují myšlenky a konstrukce obrazů; a teprve nakonec, ve vedlejší roli, se objevuje děj. A také že „absurdní“ drama neznamená, že nedává smysl, nýbrž že dává smysl v jiné rovině. Možná proto má kniha poměrně špatné hodnocení. :)
Hrdina Hugo Pludek je Hamletem socialismu: i on předstírá šílenství, jenže to je v tehdejším Československu, na rozdíl od Dánska, normou. A tak Hugo nabourává klišé, paroduje socialistický úzus, organizuje nový smysl slov a obratů a kritizuje konformismus s režimem. („… myslíme. Vy nemyslíte?“ – „My souhlasíme.“)
Své protihráče nachází v nositelích nonsensových povolání: zejména v Plzákovi, jehož neformální formálnost působí obzvlášť odporně. (Hádala bych, že je to mluvící jméno mající evokovat bezpáteřní plže? Stejně bezpáteřní jako Plzákova frázovitá prostota, verbalistická lidovost, prázdnota při vší hlásané „hloubce“ a „srdečnosti“.)
Hugo je dotlačen k hamletovské otázce, „kdy je lepší být, než nebýt“, [spoiler] a nakonec přijímá absurditu jako normu. Ale vyzývá tím k oportunismu, nebo ke vzdoru?
Úžasné! Než jsem si hru přečetl, bál jsem se toho, že nebude nadčasová, protože se přece jenom především vyhrazuje proti minulému režimu, ale ona nadčasová je!
Hugo Pludek hrající šachy sám se sebou poslouchá pseudomoudrá přísloví svých rodičů. Co je nejdůležitější na šachové partii, kterou hraje pouze jeden člověk? To, že ji nikdy nemůžete zcela vyhrát nebo zcela prohrát - vždy trochu prohrajete a trochu vyhrajete - to je předobrazem boje dvou naprosto zbytečných byrokratických aparátů - zahajovačské služby a likvidačního úřadu. Hugo se vydá do světa s naplněným zásobníkem nesmyslných rádoby moudrých přísloví a brzy se v něm začne orientovat. Zjišťuje, že celý systém zahradní slavnosti i organizací, které ji pořádají, se zakládá na lpění na již zcela vyprázdněných frázích a absurdní ale přesto pevné struktuře zbytečných povolání a především lidech, co toto vše přijali a podvolili se hře, ve které se veškeré hodnoty mění v prázdná slova. Hugo toto vše pečlivě sleduje a zjistí "jak v tom chodit". Stačí vše změnit v nic, včetně toho nejdůležitějšího - vlastní osobnosti - což pro něho, zkušeného hráče šachu se sebou samým, není zas tak obtížné. Ozbrojen bezobsažnými frázemi se ve společenském žebříčku dostane až na vrchol.
Nejdůležitější a nadčasové poselství Zahradní slavnosti je podle mě to, že nelidský byrokratický aparát dovoluje člověku stoupat výš, ale jen za cenu, že ztratí sebe samého a vyprázdní se do té míry, že ani ho ani jeho rodiče nejsou schopni poznat. To platilo za komunismu, to platí i dnes. Ruku na srdce - kolik frází bylo kdysi důležitých tím, že se nás osobně týkaly - že jsme za těmi slovy něco viděli, něco transcendentního, co nás činilo lidskými. Můžou to být bezhlavě odříkavané modlitby, ale i naše chránění principů demokracie a svobody. Neděláme to někdy jen slovy, ale ne "srdcem"? Neděláme to, jako ten zelinář, o kterém Havel píše v Moci bezmocných, jen proto, abychom byli v souladu s většinou společnosti? Nestávají se z toho, za co Havel bojoval jen bezobsažné fráze? "Pravda vítězí", "svoboda projevu", "demokracie" - kolikrát si při jejich vyslovení uvědomíme, co vlastně znamenají a kolikrát si řekneme, že to jsou slova znamenající něco konkrétního a že jsou zde někteří, kteří těchto slov záměrně zneužívají pro účely, které jdou přímo proti jejich významu (snad právě proto, že tuší, že se pomalu stávají jen pouhými frázemi)?
Vše maluji trochu víc černě, než jaké to doopravdy je. Snad i díky Havlovi jsme snad ještě zcela nezapomněli. Ale riziko, že se to stane, je tu pořád. A na mnohých místech světa se tak už dávno děje.
Zaujalo mě časté opakování vět. Místy skutečně absurdní, ale vlastně celkem fajn, docela jsem se i zasmála. Líbí se mi myšlenka toho, jak člověk ztrácí sám sebe, když se žene za úspěchem, a také získání úspěchu tím, že vlastně jen opakujete cizí fráze. Některé momenty jsou skutečně k zamyšlení.
No tak to je naprosto ultimátní záležitost. Raději jsem od toho nic nečekal (přece jen - absurdní drama - člověk neví, co na něj autor vpálí), ale dostal jsem všeho vrchovatě. Havel musel být pořádný bourák ve svém životě, žádný usmrkánek, který se bojí a je davovým hrdinou. Prostě pořádný synek z pořádné rodiny, který se s ničím nepáře.
Královsky jsem se u četby hry smál a pokud ji někde uvidím v repertoáru divadla, musím ji vidět. I když je jasné, že atmosféru roku 63 a sklepa Na zábradlí to mít nebude. Každopádně ale ta hra je životná pro všechny reálie, což dokládá i množství jejích realizací a překladů po celém světě.
Pokud bych se měl odvážit to k něčemu přirovnat, tak bych to viděl někde mezi Monty Pythony, filmem Brazil (to byl vlastně taky MP) a Velkovlakem - postavy si to dobře dávají, melou každá to svoje, přechytralé a přebyrokratizované kecy střídají suché hlášky a bizarní situace - Likvidační úřad a Zahajovačská služba jsou perfektní alegorie jakéhokoli úředního šimla. I dnes. Hlavně dnes. Bohužel stále dnes. Evidentně jsme nepoučitelní. Když ani Havlovy texty nás nevedou k poučení, co už by mělo?
bodrý zahajovač Ferda Plzák: "No nic - hlavně že se mi mezi váma podařilo vytvořit takovou přátelskou neoficiální atmosféru - jsem už prostě takový, že kam přijdu, tam je hned srandy kopec!" ... "V určitý fázi je skutečně hrozně důležitý, když si lidi tak nějak na rovinu řeknou, že jsou tak nějak lidi." ... "A von i ten likvidační úředník má právo na ten kus toho vopravdu nějak jako plnýho - rozumíte, plnýho - života! A von i von musí mít nějaký ty lidský vady - vony i vony k němu nějak jako patřej!" ... "Přidat, hoši, přidat! Víte, já nesnáším suchaři, jenž strkají hlavu do písek před takovými problémami, jako je například ten kus citovýho života!" ... "Každý, komu jde upřínně o naši společnou věc, by měl mít jeden až tři protichůdné názory - jak se hezky praví v usnesení dvaatřicáté zahajovačské konference."
No prostě idiot. Klasický ukecaný bodrý idiot, kterého už každý z nás musel minimálně jednou v životě potkat.
Tajemník: "Četl jsem nedávno Dvacet tisíc mil pod mořem" - Plzák: "A my dokážeme brzo číst ještě hlouběji pod mořem!"
Nádhera jazyka nenázoru: "Ano, také si myslím, že ne, i když si nemyslím, že ano." - to je jak kdybych viděl toho dementního Roznera od Okamurovců :) - takoví taky byli vždycky. A vždycky mívali nějakou funkci.
Ředitel: "Není to trochu formální norma?" - Tajemnice: "Naopak je to zcela normální forma."
Ředitel: "A zahájil by to pak zahajovačsky školeným likvidačním úředníkem školený likvidačně školený zahajovač, anebo likvidačně školeným zahajovačem školený zahajovačsky školený likvidační úředník?" - jak pak tohle překládali, to fakt nechápu :)
Pludek: "Boženo, cosi mi říká, že jsme právě ztratili syna. Ale cosi jiného k tomu dodává, že není na škodu, když naše snacha bude dcerou domovníka, cha cha." - Pludková: "Domovník je přece jen ta pracující třída." - Pludek: "Přímo sice ne, ale na každý pád toho o pracující třídě hodně ví."
Za mě absolutní spokojenost a už se těším na dalšího Havla!
Do knihy jsem se pustila hned po dočtení Audience, takže možná byl můj pocit po dočtení tohoto díla poněkud zkreslený. Nebylo to špatné, několikrát jsem se i zasmála (zejména scéna se špačky mi přišla velmi vtipná), ale některé pasáže byly tak překombinované a tak špatně se četly, že zkrátka musím ubrat dvě hvězdy. 3/5
První kniha od Havla, těžké a zajímavé téma, které je však krásně napsané, a proto se i dobře čte.
Velice dobré absurdní drama. Nejprve jsem se bála, že půjde o složitou četbu, ale četlo se mi to dobře.
Dokonalé ve své absurditě. Ano, taková byla společnost, v níž jsem se narodil a vyrostl. bohužel.
Absurditě rozumím, chápu i autorův úmysl, ale celé mi to připadalo až příliš vykonstruované, přeplácané, účel naprosto převážil nad prostředky. Audience se mi zdála mnohem vtipnější, svižnější, taková ze života. Zahradní slavnost je oproti tomu technická záležitost vyseděná za psacím strojem.
Mé nejoblíbenější absurdní drama.
"Ano, také si myslím, že ne, i když si nemyslím, že ano. Oba totiž tak nějak zapomněli,
že v budoucnosti se bude umění s technikou tak nějak harmonicky doplňovat –
lyrickoepické verše pomohou při chemizaci likvidační praxe – periodická soustava
prvků pomůže rozvoji impresionismu – na každém technickém výrobku bude zvláštní
ploška, vyhrazená pro účinný estetický vjem – komíny atomových elektráren budou
pomalovány našimi nejlepšími krajináři – dvacet tisíc mil pod mořem budou čítárny
přístupné všem – diferenciální rovnice se budou psát ve verších – na střechách
cyklotronů budou divadla malých forem – a v nich se budou recitovat diferenciální
rovnice – tak nějak lidsky, ne?"
Místy skutečně absurdní, ale vlastně celkem fajn, docela jsem se i zasmála. Líbí se mi myšlenka toho, jak člověk ztrácí sám sebe, když se žene za úspěchem, a také získání úspěchu tím, že vlastně jen opakujete cizí fráze. Některé momenty jsou skutečně k zamyšlení.
Jako milovnice absurdního dramatu jsem ráda, že se ten to žánr pěstoval i u nás. Geniálně napsáno, přečteno během jedné hodiny a doufám, že si tento výtvor vytáhnu u maturity.
Základem je si před čtením zjistit, co je absurdní drama. Pak si už čtenář může užít dialogy byrokratů minulého režimu, kteří se snaží tak moc dokázat konformitu s vládnoucím režimem, že se chovají jako nemyslící stádo. Dramaturg Jan Grosmann v doslovu knihy z roku 1964 napsal, že hlavním hrdinou hry je fráze. A má rozhodně pravdu.
Asi jsem tu knížku úplně nepochopila, přečetla jsem jí, ale můj šálek kávy to není.
Velmi zajímavé a dobré drama. Kdo může tvrdit, že je to hloupé? Kniha se mi líbila a u čtení jsem se zasmála.
Moje první Havlovo absurdní drama. Jsem nadšená! Geniální! Zajímalo by mě, jak se ta slovní smrsť přenese na divadelní prkna, protože některé části jsem četla víckrát, abych si tu absurditu mohla řádně užít.
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Absurdní drama mě baví. A Havel nezklamal. Vaňkovky pro mě byly trochu srozumitelnější, ale i Zahradní slavnost je skvělá hra. Měla bych se podívat na nějaký záznam, protože divadlo je vážně i o vizuálních a sluchových vjemech.