Zajatci ledu a noci
Zinovij Samojlovič Davydov
V roce 1743 vyplula z Mezeni do Severního ledového oceánu ruská velrybářská loď. Silnou bouří byla zahnána k ostrovu Malý Berún. Tři muži a dvanáctiletý Váňuška - také člen posádky - odešli na průzkum ostrova, a zatímco spali ve starém loveckém srubu, byla loď s celou posádkou rozdrcena a potopena ledovcem. Naši čtyři hrdinové, vybaveni jen puškou s pouhými sedmnácti náboji, sekerou a křesadlem, byli postaveni před problém uhájit svou existenci v krutých polárních podmínkách. Museli bojovat s přírodou, zimou, hladem, nemocemi i vlastní beznadějí. Jejich nedobrovolné vyhnanství trvalo plných šest let. Tím však neobyčejné příhody našich trosečníků nekončí. Carevna Jelizaveta, které se dozvěděla o jejich dobrodružství, je dává převézt do Petrohradu a umisťuje je jako novou atrakci ve své zoologické zahradě. Mužům se však odtud podaří uprchnout na Vyg, kde se dají najmout na loď, která má lovit v oblasti Nové Země. A tady po nich stopy končí: Loď se už nikdy nevrátila - pravděpodobně ztroskotala - a naši hrdinové našli poslední odpočinek někde v nehostinných pustinách Nové Země... Vášnivé přitakání životu, ať je jakkoli těžký, chlapskost v tom nejlepším slova smyslu, vůle rvát se o život vždy a všude, ať jsou pro to podmínky sebehorší - to jsou nejvýraznější rysy tohoto poutavého, dramatického příběhu. Davydovovi "ruští robinzoni" jsou prostí lidé, kteří si ani nejsou vědomi své velikosti. Žít i v tak těžkých podmínkách není pro ně hrdinství, je to samozřejmost; žijí, protože nemohou nežít; jejich nevolnický úděl člověka 18. stoíletí je naučil brát všechno zlé jako něco zákonitého, co se prostě musí vydržet. Jejich velikost není ve slovech, ve vznešených myšlenkách, v efektních gestech; tkví v jejich prostotě, houževnastosti, síle, v samozřejmém požadavku soudržnosti. Nežehrají na osud, nestěžují si - prostě žijí, jak mohou a jak nejlépe dovedou. 13-870-85... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1985 , Albatros (ČR)Originální název:
Beruny, 1934
více info...
Přidat komentář
Ve časech vydání této knihy bych ji určitě hodnotil výše, ale v dnešní době mi přišla zbytečně "slohově barvitá". Rozličná přirovnání, personifikace, či metafory byli opravdu všudypřítomné a ve většině případech toto vedlo pouze k znesnadnění čtení vedoucímu k neustálém vracení se v textu, abych pochopil, co mi tím vlastně spisovatel chtěl říct. Jinak příběh jako takový (s přihlédnutím na onu dobu vzniku) byl docela zajímavý.
Přes dvacet let jsem měl tuto knížku doma, tak jsem si při nostalgii po KODovkách řekl, že si ji konečně také mohu přečíst. A je poznat, že je už z naprosto jiné doby a že nejsem ten správný cílový čtenář. Ideálním čtenářem by byl asi kluk tak do patnácti let ve 30. letech SSSR…
Po několika stránkách čtení mám pocit, že jsem už něco podobného četl, pátrám v paměti a u sebe v knihovně a nacházím knížku Trosečníci na Grumantu. Naprosto stejný děj a zjišťuji, že dva sovětští spisovatelé si vybrali stejný námět – čtyři lidé ztroskotají na Grumantu / Špicberkách a stráví tam šest let. Až nyní zjišťuji, že se to opravdu stalo.
Jak níže zmiňuje chlo0opek, kniha je opravdu až moc „slohově barvitá“. Postavy nejsou do hloubky propracované, skáče se sem tam někdy do vzpomínek. Autor má neustále potřebu mezi řádky vysvětlit, že Angličané, kupci, šlechtici a mniši jsou špatní, neužiteční a pouze obyčejný ruský mužik je ten skutečný správný dobrák a ušlechtilá duše.
První polovina knížky se dala ještě celkem číst, ale když se trosečníci dostali zpět do Ruska a skončili jako atrakce v carevnině zoologické zahradě, byla to už nuda a pospíchal jsem, abych to měl dočteno.
V době, kdy knížka byla napsaná, mohla mít úspěch a své čtenáře, dnes už se ale dalšího vydání nedočká.