Zajíc s jantarovýma očima
Edmund De Waal
Příběh vzdělané židovské rodiny Ephrussiů nás zavede ze secesní Paříže 19. století, přes předválečnou Vídeň a druhou světovou války až do Japonska a Ameriky. Kontinuitu s předchozími generacemi symbolizuje soubor dřevěných a slonovinových miniatur.
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2012 , Ikar (ČR)Originální název:
The Hare with Amber Eyes, 2010
více info...
Přidat komentář
Předmluvou jsem se horko těžko prokousala, ale docela jsem byla zvědavá až to "doopravdy" začne. No a když jsem zjistila, že nejde o román, ale opět jen o vyprávění o rodině, měla jsem chuť tu knihu odložit. Ale nakonec jsem vytrvala a docela se to dobře četlo. Jen teda jsem to četla dlouho, jak to nemělo nějaký zásadní dramatický oblouk, nebyl problém ji odkládat a tak jsem ji četla hodně po kouskách.
Podrobné hodnocení knihy jsem kvůli rozsahu vložil do recenzí, jelikož z ní mám dost rozporuplnné pocity, které nelze vyjádřit stručně. Tady bych jen pro všechny upozornil, že v roce 2018 autor část sbírky rozprodal v aukci, a že napsal také několik dalších knih. také vyšla samostatná kniha o paláci Ephrussi ve Vídni. Jen tyto knihy nebyly přeloženy do češtiny.
A lidem se zájmem o osudy židů ze střední a vyšší třídy bych doporučil knihy "Zachráněna v šanghaském ghetu" a "... a tys na Němce střílel, dědo?". Jde o paměti samotných účastníků, takže jsou mnohem autentičtější a v neposlední řadě jsou mnohem kratší. Tuto knihu doporučuji spíše zájemcům o atmosféru Paříže a Vídně přelomu století a milovníkům impresionismu a jiných dobových výtvarných směrů.
A ještě doporučuji dohledávat všechny budovy a umělecká díla. Líčení autora je často dost zavádějící. Třeba palác Ephrussi ve Vídni je o dost menší, než se může z knihy zdát (podrobně viz recenze).
Chvíli mi trvalo se začíst, ale pak jsem byla moc ráda, že jsem ve čtení vytrvala. Kniha je osobní, příjemně popisná, dává věci do souvislostí a ukazuje skrytá zákoutí domovů i lidské mysli. Líbilo by se mi více fotografií a reprodukcí uměleckých děl, o kterých se píše, nejlépe samozřejmě barevných. Ale příběh je barvitý dost.
Ze začátku jsem měla velký problém se do knihy začíst, předmluva se mi na můj vkus zdála dlouhá a vlastně mě na začátku po pár stranách nic nelákalo k tomu knihu číst. Vydržela jsem ale a udělala dobře, protože od líčení událostí první světové války dál je kniha dobrá. Od prvotního mísení pocitů chtíče nalézt stopy necuke a dozvědět se něco o rodině, do kterého se prolínal exkurz historií a autorova já, se je možno přenést do období prvních let 20. století, pocitů a následně ukrutností války. To je líčeno s velkým zápalem a nádherně vystihuje dobu. Krásně jsou zde popsány osudy jedné rodiny na pozadí velký událostí dvacátého století.
Nesnáším knížky bez dialogu, bohužel tahle je toho příkladem. Jako unelecke popisy hezke, ale za mě fakt ne. Chybi tomu akce a "děj" (jakože se nic neDEJe). Má hezkou obálku a nápad, nic víc.
Za mě ne. Možná někdy jindy, za hooodně dlouho.
Kniha mě přitáhla svým námětem, ale to zpracování mě neokouzlilo a v podstatě je dost popisná a suchopárná. Měla ale tu výhodu, že jsem v průběhu jejího čtení nepřiživila svůj spánkový dluh, protože mi nedělalo problém včas přestat číst a zhasnout. ;-)
Kniha mi přinesla zajímavé informace a přiblížila mi dějiny umění ve Francii a Vídni. Také samozřejmě o Japonsku. Sama o sobě mě kniha zaujala a musím říct, že mi i dala nějaké informace, které se mi budou i hodit ve škole.
Pokud se zajímáte o umění a historii a sběratelství umění, je tento příběh jedné sbírky necuke/ příběh židovské bohaté rodiny určitě dobré přečíst :)
Velmi zajímavé informace především o Paříži konce 19. století a impresionismu a Vídni začátku 20. století a secesi. Ideální čtení pro milovníky novodobé historie (působení Židů v různých zemích) a hlavně dějin umění, zejména malířství (západoevropské v kontrastu s japonským) a architektury. Autor pátrá po historii svých předků a ukazuje, jak se jeho bohatá židovská rodina Efrussi stala mecenášem a sběratelem umění ve Francii a přátelila se s mimořádnými umělci té doby. Dílo se nedá číst jako román, pokud si chce člověk vychutnat (připomenout) popisy obrazů či staveb, citací z knih jako Proustovo Hledání ztraceného času apod.
"Už ani nevím, jestli to má být kniha o mé rodině, o paměti, o mně samotném, nebo jestli je to pořád ještě vyprávění o těch titěrných japonských věcičkách."
Takhle v závěru shrnuje knihu sám autor, když se pokusí známému vysvětlit, proč přijel do Oděsy, města, odkud pochází jeho rodina. A je to shrnutí přesné, protože je o tom všem. Takže čtenář ochutná atmosféru Paříže druhé poloviny 19. stol, kde žil zakladatel sbírky Charles. Na jeho postavě ale autor krásně ukáže, co je vlastně umění (nejen výtvarné, ale i literatura nebo hudba), jak k němu přistupovat, jak ho vnímat a co člověku může dát. Na konci 19. století se sbírka jako dar dalšímu členu rodiny dostává do Vídně. A my pak můžeme na osudech jejích majitelů sledovat turbulentní dobu první poloviny 20. století v Rakousko-Uhersku, posléze v samostaném svobodném Rakousku i pod kuratelou nacistů. A jak se posléze se svou nacistickou epizodou (ne)vyrovnalo. S další generací se pak sbírka vrací zpět do Japonska, kde se její majitel po válce usadil a na sklonku života předal péči o sbírku autorovi knihy.
Přestože nejde o román, je v knize vše, co člověk od historického románu očekává. Atmosféra doby, dějové zvraty, emoce, i když tady podané poněkud nezaujatě, přesto s velikým citem.