Základy k metafysice mravů
Immanuel Kant
Základní spis Kantovy praktické filosofie. Autor v něm stanovujenejvyšší princip morality, vysvětluje jeho funkci a odstiňuje jej od jiných koncepcí založení praktické filosofie. Třetí opravené vydánípřekladu L. Menzela.
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 1910 , Jan LaichterOriginální název:
Grundlegung zur Metaphysik der Sitten, 1785
více info...
Přidat komentář
Veľmi aktuálne. Aspoň tak sa mi to javí. A azda aj dôležité pre pochopenie dneška, najmä toho, akým spôsobom a prostredníctvom akých argumentov ustanovuje súčasná spoločnosť morálne panstvo nad "prírodnými bytosťami". Tie čiastočky toho čistého rozumu a s ňou prepojeného zákonodarstva autonómnej, slobodnej vôle tu v teoretickej rovine stále poletujú a slúžia ako barličky pre ospravedlňovanie mnohých prasačín, ktorých sa moderný človek stále dopúšťa na okolí i na sebe. A ukazuje tiež to, k čomu súčasná spoločnosť túžobne smeruje - čistý rozum oslobodený spod prírodnej nevyhnutnosti a kauzality. A pritom to celé stále vzbudzuje fascináciu nad dômyselnosťou spôsobu, akým Kant vytvára priestor pre kategorický imperatív a ustanovuje ho. Všetko v tej skladačke do seba nádherne zapadlo (až na slobodu vôle, pochopiteľne, čo podľa mňa súvisí s neschopnosťou a v podstate aj nemožnosťou reflektovať vlastný novoveký, rane-liberálny pôdorys) a už len spôsob, akým ustanovuje imperatív na spôsob logickej vety, ktorá je a priori, bol akýmsi zvláštnym spôsobom napĺňajúci a vše-osvetľujúci. Úchvatné.
Moje vule je nezavisla na vuli ostatnich lidi, vsechno co bude chtit, tak ji dam.
Priroda to tak zaridila, aby byla vule schopna dosahnout ceho si umane.
Vidim v tomto cistem uvazovani cosi Bozskeho... neco co je uplne odtrhnuto od pravidel dnesniho civilizovaneho sveta.
Uvedomuji si, ze se spolecnosti nepodarilo ze me udelat homo domesticus.
Dekuji za dar takto silne a nezlomne vule.
*Kanta opravdu miluju, ozbrojil me a zbranim dal pozehnani v boji o zachovani druhu Homo Sapiens. (Zbrani jsou mysleny postoje a myslenky).
Jedna z mých prvních přečtených filosofických knih... bylo to náročné, ale strašně mě to bavilo. Knihu jsem si přes upozornění spolužaček vybrala pro zkoušku z filosofie a rozhodně toho nelituji. Chce to sice trochu času, než si to člověk vše poskládá dohromady, ale stojí to za to. (4,5/5)
Jako student filosofie jsem četla Základy třikrát během asi tří měsíců (ne že by to bylo na škodu). S odstupem několika let si uvědomuji, jak mi přešly do krve. Kantovo poselství o důstojnosti člověka je příkladem ryzího a šlechetného osvíceného humanismu. Byť pasáže o inteligibilním světě prý náleží k tomu nejtemnějšímu z Kantova díla, celkově patří tahle knížka k tomu lehčímu, co královecký rodák sepsal, a navíc se nemůžu neobdivovat čistému, průzračnému slohu - vnucuje se mi představa sloupů vytesaných z ledu. Kanta mám zkrátka ráda.
Tak samozřejmě, je to filosofie, konkrétně tedy etika, takže zákonitě to nemůže být jednoduchý text... To, že se Kant snaží takto složitě vysvětlovat a nepoužívá tradiční antické dialogy a příklady, to je prostě pro filosofii jeho doby přirozené. Na druhou stranu by určitě neuškodilo využít více příkladů a musím se přiznat, že komplexní povědomí o díle a všech myšlenkách jsem získal až nastudováním mnohem jednodušších přepisů a obsahů.
Celkově je to ale velmi průlomové dílo pro lidskou morálku, Kantovy myšlenky mi jsou doopravdy sympatické a všechno dává dokonalý smysl i v kontextu dnešního světa. Pokud se člověk etikou zabývá a chce se o ní dozvědět co nejvíce, tak Základy metafyziky mravů jsou jedno z hlavních děl. Poselství díla podle mě určitě není přešlé a každý by si z něj měl alespoň něco málo odnést. Nebudu tu ale moralizovat, kdybych se tomuhle tématu nevěnoval a nestudoval filosofii, tak bych to asi považoval za snůšku blbostí. :D
Kant podle této knihy nespadá do pojmu filosofa, ale puntíčkáře a pitvala. S filosofií to nemá co do činění.
Masakr!
Každou větu, každý odstavec jsem četla 5x a stejně si nejsem jistá, zda jsem jednotlivé části pochopila tak, jak bych je pochopit měla...
Proto vůbec není divný, že jsem se do Kanta zamilovala.
Ehm.
Škoda že si někdo neudělal čas na překlad pro obyčejné smrtelníky. Ideálně sám Kant. Základy metafyziky mravů obsahují naprosto zásadní koncepty, pojmenování a úvahy, které by dobře posloužily úplně každému, přinejmenším jako bohatá inspirace k usměrnění vlastního přemítání o věcech etiky a uchopení "já".
Blbé je, že se k tomu cennému musíte prokousat dialektickou džunglí půlstránkových souvětí, ve kterých od sebe podmět a přísudek dělí často několik řádek, vložených vět a poznámek v závorkách. Často byla též patrná nemožnost překladatele věrně přenést významové nuance z němčiny.
Zásadní spis, jehož jazyk by však chtěl aktualizovat.
Oslovilo ma zdôraznenie významu dobrej vôle a toho, že človeka nemožno chápať a zneužívať ako prostriedok. Som mravnou osobnosťou a ak svojím konaním sledujem primárne vlastný prospech, náklonnosti či žiadosti, nemožno ho pokladať za mravné. (Na druhej strane Kant opomenul, že človek jedná vždy z nejakého záujmu, čo však ešte neznamená, že preto musí byť sebecký. Človek sa nerozhoduje "právnicky", zo zreteľom na kategorické imperatívy). Kantovo zdôraznenie povinnosti je dnes veľmi aktuálne, hoci konanie "len" z povinnosti nepovažujeme za ideálne konanie. Ak človek neprevezme zodpovednosť za svoje rozhodnutia a nie je solidárny s druhými, ľahko môže byť zneužité, zvlášť ak práve zastávam nejakú rolu (policajta, úradníka a pod.), alebo som v pozícii zamestnanca, či politika, kedy si následky odnesie firma a celý štát.
Na druhej strane ma Kantov racionalizmus trochu odradil, ako by celá hodnota človeka spočívala len na schopnosti rozumu, aj keď mu ide aj o jeho kritiku. (No treba pripomenúť, že to bola aj jeho reakcia na Humea a jeho tézy o neslobode a nerozumnosti ľudského jednania, vedeného emóciami a na jeho tzv. natural fallacy argument).
Môžeme na týchto princípoch zakladať etiku? Kant sa pokúsil o sekulárnu etiku, ktorá by sa neodvolávala na náboženské zákony. Jej subjekt je autonómny... Etika však nepramení z nášho myslenia, ale je skôr zodpovednosťou pred tými druhými, s ktorými žijem a ktorým odpovedám aj svojím konaním. Zdá sa, že táto heterómia je predpokladaná už aj u Kanta - je totiž implicitne spojená s rozumom, keďže zakladá jeho principiálnu univerzálnosť. Etika teda nie je len individuálnou morálkou. No neviem či je najlepšia cesta ju "zakladať" na všeobecnom princípe, aký by mal nahliadnúť každý rozumný človek. Predsa to, čo chcem (alebo nechcem), síce môže druhý takisto chcieť (alebo nechcieť), ale aj chcieť (nechcieť) nemusí.(Sokol,J.:Malá filosofie člověka, s.178; Etika, život, instituce, s. 24-25) Kantova etika tak zostáva napriek niektorým príkladom značne abstraktná.
V poslednej kapitolke Kant priznáva hranice nášho poznania a potrebu nevyhnutného predpokladania slobody (u neho ako vlastnosť vôle, autonómia človeka, ktorý je schopný sa sám rozhodovať a konať). V zápätí tento význam spája s morálnym zákonom vychádzajúci z rozumu - človek sa rozhoduje pre povinnosť. Som však zodpovedný len za to, čo som chcel urobiť, alebo čo mi môže byť pričítané na základe mojich zámerov? Čo následky môjho konania, ktoré som nezamýšľal?
Potrebujem si toto dielo znovu pozorne prečítať...
Souhlasím, že ač je kniha poměrně složitá pro četbu, obsahuje nesmírně úžasné a užitečné myšlenky. Hledání Dobré vůle a morálky jedince ve smyslu povinnosti je objasněno řekl bych skutečně až "na kost". Pomoci mi pochopit několik nesmírně důležitých pravd tímto způsobem dokáže skutečně pouze Immanuel Kant.
A. G.
Taková tenoučká knížečka, a tak mi dala zabrat. Kategorický imperativ je pro mně pořád záhada. Asi bych potřebovala nějakého filozofa, co by mi to pořádně vysvětlil.
Morální jednání je jen takové, které konáme z povinnosti a ne z náklonnosti?
It remains a mystery....
Osobne mi imponujú géniovia a ich tvorba, nuž a Kant bezpochyby patrí do tohto môjho rebríčka. Sloboda sa musí predpokladať ako vlastnosť vôle. Množstvo pekných a zaujímavých myšlienok.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Kritika čistého rozumu |
| 1990 | Základy metafyziky mravů |
| 1975 | Kritika soudnosti |
| 1996 | Kritika praktického rozumu |
| 1992 | Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou |
Nemám Kanta rád. Nemám ho rád jako etika, nemám ho rád jako autora a hnusí se mi jako člověk. To je hodně problémů, které stojí člověku v pochválení knihy takového autora. Nerad ale musím připustit, a smiřuji se s tím již několik let, že kantovská etika je té utilitaristické rovná a nelze definitivně rozhodnout, která je, či není lepší. Obě mají své chyby (a zásadní, silné a patrně nepřekonatelné), obě jsou ale vcelku racionální a vedou povětšinou ke stejným výsledkům. Samozřejmě při plné vědomosti slabosti v myšlenkových experimentech, které ale nevypovídají o ničem jiném, než kreativitě tázajícího-se.
Tahle kniha je zajímavá. Je to poměrně uzavřený krátký text (který, jistě, to nepopírám, je místy hůře přístupný, ale oproti Kritikám je to vlastně až takové pohádkové čteníčko), který je strašně nabušený poměrně složitými koncepty a, což je nepříjemné, trochu nejasnými pojmy. Kant se neobtěžuje analyticky přesně od sebe odlučovat pojmy, které mu ale zjevně protivami jsou. Milovat něco je vztah jiné kvality, než k tomu cítit náklonnost, nebo vášeň. Já to nepopírám. Ale stavím-li na tom své analytické kategorie, měl bych být přesnější. Ale budiž.
Látka je komplexní a vzájemně se metodicky provazuje. Strany 40 a násl. dodávají kontext informacím strany 20. V tom smyslu kniha patrně vyžaduje vícero čtení (což jsem učinil), která umožňují konečné pochopení. To činí knihu složitou.
Nadto Kant není zcela jednotný. Problém jeho etiky spočívá v mnohosti formulací. I kdyby nestačila formulace kategorického imperativu a vedle něj stojícího imperativu praktického. On ještě k tomu formuluje obsah kategorického imperativu coby vůli (obsah pojmu vůle) a následně nabízí jen v této knize hned tři formulace kategorického imperativu, včetně té, obsahující slovní spojení "přirozený zákon", což je při nejmenším problematické. Nadto zde není Kantův etický systém ustanoven a ponechán. Kant pokračuje v Kritice praktického rozumu a v Metafyzice mravů (do češtiny nadto nepřeložené). V Kritice praktického rozumu máme další podání kategorického imperativu.
Samotná koncepce imperativu je složitá a nabízí mnoho otázek. Mazy nimi je i ta, kterou formuloval Benjamin Constant. Označujeme jej jako kantovu sekyru. Te lze řešit (přeformulováním konkrétního imperativu chování – tedy "Nebudeš člověku lhát, leda bys tím chránil život svého bližního."), což je ovšem komplikované pro jinou podmínku Kantovy etiky a to sice naprostým odmítnutím konsekvencionalistického uvažování. Takové pravidlo bychom při tom formulovali konsekventně, tedy ne již kategoricky a to v návaznosti na naší náklonnost. Kant stojí pevně jako skála. Je jako Shakespearův Caesar, stálý jako Severka. A ústupky, podmíněné "zákony" odmítá. A to je problém. Odmítá počítat a to je mi nepřijatelným.
Jsou dány další problémy, více či méně komplikovaného charakteru. Asi nemá smysl se k nim vracet. Důležité je – z etických teorií je zkrátka silnou dominantou, kterou je třeba respektovat. A tato kniha je už díky formulaci imperativu mimořádně významnou. (Třeba trestní právo je (bohužel) kantovskou etikou zkrátka ovládáno, vlastně bez dalšího (byť k průlomům tu a tam dochází.)) Nezůstává však u něj. Kantova dualita ceny a hodnoty je snad filosoficky nejdůležitější základnou aktuální lidskoprávní doktríny v oblasti lidské důstojnosti. Ostatně i jako ryzí intelektuální cvičení je kniha strašně zajímavá.