Základy správní vědy

31.08.2024

Jelikož se blíží zkouška ze správního práva, rozhodl jsem si doprojít texty, které se mi tak nějak ukrývaly v počítači. Mezi nimi i tento úvod do veřejné správy.

Text je to poměrně krátký a, upřímně, nijak zvlášť zajímavý. Obsahem to nakrásně není o nic moc lepší, než teorie práva. Nic proti teorii práva, ta to má za úkol. Ale správní věda není teorií práva, pravda? První relevantní neteoretická informace přichází na straně 63! Druhá polovina knihy je už naštěstí trochu úžeji zaměřená – za to je ale tak neuvěřitelně stručná, že to dohromady snad k ničemu dobrému být nemůže. Ale ještě k předešlému tématu, opravdu nevím proč mají učebnice v našem prostředí potřebu neustále opakovat banality na úrovni právní propedeutiky. Buď si myslíme, že čtenář je kompetentní a po knize o specifickém právnickém oboru nesáhne, pokud právní propedeutiku nemá už za sebou, nebo si to o něm nemyslíme a opakujeme stále dokola ty samé banální informace, které zabírají vzácný prostor a navyšují nejen netrpělivost čtenáře, ale také cenu publikace, aniž by se přitom zvýšila její hodnota. A to jako pardon, ale já preferuji první variantu. Z trapných keců o tom, co je to to veřejné a soukromé právo v pohledu teorie zájmové, mocenské a organické, si prvočtenář stejně nic neodnese, je mu to tudíž k ničemu, zato čtenář zkušený tyto informace již má a… nu je mu to tudíž k ničemu!

A propos, je to navíc až vulgární primitivizace látky. Jestli si autorstvo myslí, že o dualitě práva zvládne něco relevantního říct na stránce a půl, samo patrně látce nerozumí. Nebo se ponižuje.

Problémem publikací tohoto typu je samozřejmě již zmíněná stručnost. Opět, problematika profesní etiky je tu redukována na pár stran prázdného plácání. Je toho čtenáři mnoho sděleno, ani jedna informace však nemá hloubku. Memorovat si banality by přitom nemělo být čímsi kýženým naší akademií. Podstata akademických pracovníků je jejich (domnělá) schopnost propracovat témata do hloubky. Proč to tedy po nich nepožadujeme v jejich textech? Klasickým příkladem, který mě už ale vážně úplně sere, jelikož se opakuje nejen v obdobné publikaci Hendrychově, ale i v učebnicích správního práva, jsou zmínky o historických kameralistických a policejních studiích. Autor napíše: zkoumání veřejné správy se začíná kameralistikou, resp. policejní vědou v období tzv. Bachovského absolutismu“. Tím se předané informace vyčerpaly. Když už máme tuhle dementní potřebu doslova všude cpát v zásadě nerelevantní historickou informaci, dělejme to alespoň pořádně! K čemu to je? K čemu je mi do smrti si chca nechca pamatovat policejní vědu a kameralistiku, když doslova nikdo není schopný vysvětlit jejich podstatu?

Rýpavým povzdechem je, štve-li mne citace K. Poppera na str. 176, která ukazuje naprostou neznalost autorů v oblasti filosofie jazyka a jejich neomluvitelnou bagatelizaci slov v právu.

Na straně druhé... Obsahem je kniha vlastně stejná jako ta Hendrychova, jelikož se však neomezila na jednoho jediného autora, naopak ji sepsal široký autorský kolektiv, je poněkud různorodější a lépe stravitelná. Informace jsou méně nepřehledné a stylistika je živější. Nadto kniha podle mne působí přesvědčivěji, nemusíme se totiž smířit s tím, že jeden geniální pan profesor je největším odborníkem na všechno. Takže je to podle mě vlastně o trochu (byť zanedbatelně) lepší kniha.