Zákony

23.05.2022

Hle, Magnésia! Pohleďte na ni a plačte! Odvážné bylo Platónovo tvrzení, že obec nepotřebuje zákonů, svou ídeou tehdy došel daleko za hranice možného. A moc dobře to ví. Ustupuje tedy, vzdává se a přijímá porážku. A zde máme zákony. Obec zákonů.

Inu, poslední a nejdelší Platónův dialog a, jak tak na to koukám, také nejméně čtený – alespoň co do statistiky Databáze. Je to, řekl bych, škoda. Rozhodně je mi mnohem bližší nežli Ústava, jak ostatně napovídá i ten můj drobet patetický úvod. Tato kniha nehledá obec ideální (tedy Platónsky nedosažitelnou), hledá jakési její simulakrum, napodobeninu, která je pro nás, bídné a ubohé, realističtější. Vtipné je, že by měla do značné míry připomínat uzavřené komunistické soudružství, což je, myslím, rozkošné, vzhledem k tomu, že krom těch nejvyšinutějších individuí, anarchokomunistů, už nikdo nevěří v uskutečnitelnost takového stavu. A aby někdo neměl potřebu mi s tím komunismem (a jistou, ač oproti Ústavě mnohem menší, mírou totalitarismu), odporovat, uvádím citaci:

„Nuže tedy první je ta obec i ústava a nejlepší jsou ty zákony, kde se v celé obci co nejvíce uskutečňuje staré přísloví, že věci přátel jsou ve skutečnosti společné. Tu pak, jestliže to někde nyní jest nebo někdy bude – aby byly ženy společné, děti společné, všechen majetek společný – a jestliže je soukromé vlastnictví všemi prostředky odevšad ze života nadobro odstraněno a je vymyšlen způsob, aby pokud možno i věci od přírody každému vlastní se nějak staly společnými, například aby se zdálo, že oči, uši a ruce ke společnému užitku vidí, slyší a dělají, i aby všichni co nejjednotněji vyslovovali chválu i hanu, cítíce z týchž věcí radost i zármutek, zkrátka jestliže jsou zákony, které dělají obec co možná nejvíce jednotnou, nikdo nikdy nestanoví jiný správnější ani lepší výměr pro výtečnost zákonů vzhledem k dobrosti.“

Takže tak. Abych ještě dovysvětlil tu zmínku o totalitarismu, je oproti Ústavě prakticky mizivá, ale eugenetika, cenzura a omezení jakékoliv svobody, to tu zůstává. Nu, ale což, tyhle kacířské poznámky jsem měl už u Ústavy, netřeba se opakovat.

K zákonům samým, jsou vlastně docela sympatické. Tedy některé. Objevují se v nich některé principy, které sice možná byly pojaty v Římě, ale celým středověkem se táhne neschopnost reálně je včlenit do právního systému. To se vlastně podařilo až za absolutismu a to ještě ne moc dobře. Tak třeba zásada „quieta non movere“, ovšem ve vztahu k právnímu řádu – čili zásada právní jistoty, která byla v období právního partikularismu nemožná a zopakovat tuto nemožnost se pokusili i nacisté, nebo pozdější římská zásada zákazu „actiones vindictam spirante“ – tedy zákaz pasivní zděditelnosti „žalob dýchajících pomstou“.

Vedle toho je kniha, ostatně jako všechny ostatní Platónovy dialogy, zajímavá pro její informační hodnotu charakteru historického a mytologického. Dostává se nám jednoho fascinujícího mytologického příběhu za druhým. Pravda, nechápu proč se v textu vyskytují jména jako Pluto, ale to je vada překladu, hádám. Obecně, ač uznávám a ctím překlad Františka Novotného, si dovoluji tvrdit, že nový, moderní překlad dialogů by udělal pro česnou veřejnost hodně, ale co naděláme…