Žal je to s křídly
Max Porter
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/367762/mid_zal-je-to-s-kridly-UX6-367762.jpg
3
64
64
Dva malí kluci zažívají v londýnském domě nezměrný žal po náhlé smrti matky. Jejich zdrcený otec, odborník na drsnou romantiku Teda Hughese – básníka, jehož svého času potkal stejný úděl –, před sebou vidí pouze bezútěšnou prázdnotu. V okamžiku, kdy se dá zoufalství krájet, však na scénu přilétá všetečný Vrán: sentimentální pošahanec, léčitel a chůva, tlučhuba a šejdíř. A znalec v oboru osiření, jehož přitahují truchlící, kterým vyhrožuje, že je neopustí, dokud ho budou jenom trochu potřebovat. Výjimečný debut Maxe Portera – dílem novela a dílem báseň v próze, zčásti mučivý trojhlas a zčásti úvaha o posledních věcech člověka – slučuje otcovskou něhu, soucit a stylistickou bravuru v oslnivý výsledek. Jeho kniha, plná překvapivého humoru i bezohledných pravd, se dá přečíst během několika hodin, ale její účinek působí zázračně a dlouho – déle než zármutek sám.... celý text
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 2018 , LedaOriginální název:
Grief is the Thing with Feathers, 2015
více info...
Přidat komentář
Ten neskutečný OMG HYPE, který v anglicky mluvících zemích tuto knížku provázel, a ty donebevolající láskyplné vzdechy a ódy otisknuté na přebalu mě varovaly, že tohle velmi pravděpodobně nebude kvalitní čtení... Ale jsem paličák a kvůli referencím na Teda Hughese a údajný paralely na jeho život se Sylvií Plathovou jsem tomu dala šanci. Kniha seděla na polici pár roků, než jsem ji jednoho večera přelouskala. Mé dojmy? Ne, neměla jsem to číst.
Nemám nic proti "divnoknihám" nebo poetickému vyjadřování, právě naopak - poezii často vyhledávám a zajímavě zpracované knihy po obsahové i grafické stránce mám ráda. Ale tohle bylo jaksi nedotažené, rádoby umělecké a hlavně směšné. Žal a zoufalství mají mnoho podob a jako člověk, co má životní zkušenost se ztrátou milovaných, rozumím těm různým vyobrazením, které autor popsal, ale že by to bylo jakkoliv uvěřitelné? Ne. Emočně uchvacující? Fakt ne. Léčivé? Rozhodně ne. Poetické? Nenechte se vysmát.
Kdybych měla vybrat jen ty dobré pasáže - a ty tam skutečně byly, i když jich bylo poskrovnu - vyšlo by to maximálně na 40-50 stránek relativně slušného čtení. A být to pojaté nějak minimalisticky, třebas i s doprovodnými ilustracemi jako v případě knížky "Ztracená duše" Olgy Tokarczuk, neurazilo by mě to a knihu bych dost možná hodnotila lépe. Ale takhle?
Nafouknutá propagace, téma slibné, ale nevytěžené, a snaha o umělecko-poetické vyjádření je víc než cokoliv jiného směšná. Kniha mě překvapila jen v jediném směru: až doteď jsem nevěřila, že je možné, aby se mi pouhých 136 stránek beletrie takhle táhlo a protivilo.
Knihu jsem si pořídila v Levných knihách jako rychlou záchranu při čekání v čajovně. A v podstatě jsem byla spokojená. Graficky i obsahově mě bavila. Ale obávám se, že za pár měsíců nebudu už ani vědět, o co vlastně šlo.
To byla taková nádhera. Divné knihy mám ráda, ale tahle byla speciálně divná, nádherně divná. I přes celý ten smutek v ní jsem se při čtení tetelila blahem. Myslím, že mám nového oblíbeného autora. Velké bravo posílám i překladatelce.
Bohužel.. básnické vyjadřování a knihy tak trochu mimo spektrum mi vůbec nevadí, ale téhle knize buď něco chybělo, nebo přebývalo. Na knihu o žalu to bylo prostě málo vkusné a emotivní.
Co prosím?!
---
Na obranu této knihy jen podotýkám, že mě básně a básnické vyjadřování v životě zcela míjí a když vrána někomu rozklove hlavu, tak si můj mozek řekne - "CO PROSÍM???" A ne "Ach, tohle určitě mělo něco znamenat! Blížil se konec žalu, ale vrána řekla ne! Ještě je příliš brzy! Jak silné, BREČÍM!" (nebo nevím, to jsem si teď vymyslela, protože to míjení je opravdu velké)
Velmi zvláštní kniha. Ale kvůli tomu jsem si jí koupila, chtěla jsem si přečíst něco, co se bude odlišovat od všech dosud přečtených knih. V tomto opravdu splnila mé očekávání. Pokud si chcete přečíst něco neotřelého, nad čím budete přemýšlet ještě dlouho po dočtení knihy, mohu doporučit.
Knížka je to opravdu hodně zvláštní, chvílemi jsem se ztrácela, ale chtěla jsem číst dál. Představa Vrána jako metafory smutku, žalu, bolesti a výčitek funguje perfektně, vyvolávala ve mě takovou trochu fantaskní hrůzu. Celé to bylo melancholické, posmutnělé, ale aspoň s malou nadějí, že Vrán jednoho dne odejde, že aspoň částečně se žal po zemřelé manželce a matce otupí. A neskutečný obdiv za překlad! Ta hra s jazykem a se slovy, včetně veršování, je úžasná.
Nějak vůbec nevím, co jsem to vlastně četla. Letělo to na křídlech vrány úplně mimo mě.
Zažila jsem si to samé, mohu říct, že žal po mamince NIKDY nezmizí...kniha ve mě rozehrála stavy, které se snažím v normálním životě odsunout. Ne zahodit, jen odsunout, je nutné normálně fungovat. Chápu, že pro čtenáře, který nemá tuto zkušenost (díky Bohu!!), to může být divná, možná i nepochopená kniha. Pro mě je to jedna z mých TOP knih.
Pozoruhodný text, bible truchlení. Kdyby se někdo pokusil přepsat Volání netvora do básně v próze, hlavní postavu rozdvojil, přidal špetičku humoru a množství (bez)útěšných paralel a příběhů, dopadlo by to asi takto... Velmi jsem si to užila.
Dcera mi knihu přinesla se slovy: "Nevím jestli jsem divná já, nebo ta knížka. Přečti ji a pak mě povíš, jo?" Jak to dopadlo? Nepřečetla jsem. Vzdala jsem to. Buď jsme divné obě dvě, nebo ta knížka. Vzhledem k předchozím komentářům asi my dvě, knížka bude nejspíš v pořádku. Ale znovu to zkoušet nebudu. Takže nehodnotím.
Stíny. Rysy. Obrysy. Rohy. Nohy. Stohy.
Krása. Spása. Pohana. Hana. Johana. Samohana...
Krásnou češtinou přeložený letmý dotek melancholických křídel. Netuším, jestli tenhle koktejl neutuchající jemné bolesti a smutku, který vám začne život prát do žíly v okamžiku, kdy s LUSK! tak nečekaně přijdete o někoho tak blízkého, potřebného, mladého a milovaného, u něhož ono LUSK! nemělo zaznít ještě pár desítek let (anebo podle vás ideálně NIKDY), může jakkoliv fungovat na kohokoliv jiného, než na ty, kdo jsou jím proti své vůli denně živeni, ale trochu o tom pochybuju. Stejně tak si myslím, že prožitek knihy násobí rodičovství, protože některé věci jsou nepřenositelné, některé věci/city/situace/stavy si prostě musíte odžít - a když zkombinujete onu intravenózní výživu a dětičky, v kulichách hlavičky jak kuličky, pak už bude jen zbývat si povzdechnout, snad úlevou, že Vrána zná i někdo jiný.
Ale že by to byla "kniha, která dokáže léčit", jak stojí na přebalu? Hahaha, to je ovšem konina non plus ultras - každý, kdo Vrána zná, ví, že je fuk, co kdo říká, co se kde píše nebo co děláte, NIC některé bolesti nevyléčí, jediné, co se dá dělat, je naučit se s nimi žít a usilovně pracovat na tom, aby vás neotrávily.
S tak zvláštním textem jsem se ještě nikdy nesetkala. Líbil se mi začátek a konec, v knize se dají nalézt zajímavé myšlenky. Ovšem uprostřed knihy jsem marně tápala, co má text vlastně znamenat. Možná už je to na mě moc. Nebo jsem natvrdlá. Ať je to jak chce, jsem ráda, že jsem zkusila něco nového. Ale zároveň jsem šťastná, že jsem si knihu nekupovala. Byly by to vyhozené peníze.
Musím přiznat, že od knihy jsem čekal něco jiného... Ale stala se divná věc, přestože jsem nijak nadšený nebyl, stále jsem otáčel stránku za stránkou a ... Hle! Konec! Je to zvláštní, tak trochu fantaskní příběh o léčení se ze ztráty drahého člověka.
Žal je to s křídly
"udalosť, po ktorej sa už nedajú písať básne, zabuchnuté dvere"