Zámecký pán aneb Antikuro

28.05.2021

Knihu som prvý raz čítal v roku 1992, keď som si u priniesol z Prahy, spolu s balíkom iných úžasných kníh, ktoré vtedy vychádzali ako huby po daždi. Kadejaké disidentské resty, zahraničné, dovtedy nepublikované knihy, knihy z exilového nakladateľstva manželov Škvoreckých v Kanade, reprinty vydaní z prvej Česko-Slovenskej republiky a kopec ďalšieho.

Nuž a jedného večera som siahol po Křesadlovom zámockom pánovi. Antikuro znamená, že sa obsahom programovo a zámerne vymedzil voči romantizujúco lyrizujúco poetickému popisu boľševickej totality v povojnovom (pofebruárovom 1948) Česko-Slovensku, ako ho opísal Viktor Fischl vo svojom románe Kuropění.

O živote na zámku, ktorý bol rozhodnutím komunistického potentáta Menturu zmenený na kravín. Zámockým pánom sa stal nasprostastý slovenský pastier Jano. Jano s obrovským sexuálnym apetítom, ktorý si ukojoval sprvoti na ovciach, neskôr na kravách, v zámku na obrovitej kamennej ženskej soche a vo finále sa mu dostalo i driečnej radodajnej živej milenky. Atď.

Množstvo literárnych, spoločenských, jazykových odkazov, hier, kontextov. Absurdný, no stále výborný humor. Prekračovanie všemožných hraníc, lingvistických, spoločenských, sexuálnych.

Čo je však najpodstatnejšie. Pri čítaní sa dostavila prostá, no zároveň silná, jednoduchá chuť z čítania. Akoby návrat k čitateľským začiatkom, kedy som vzrušene obracal stranu za stranou. A tento pocit ma pri Kŕesadlovi neopustil nikdy, napriek kvalitatívne rôznorodým dielam. A Zámecký pán aneb Antikuro patrí k jeho najlepším.

Niekedy treba ku kvalitnému výstupu dozrieť. Profesne, znalostne, ľudsky. Křesadlo totiž začal svoje knihy vydávať až po päťdesiatke.

Ale, ako som vyššie napísal: najdôležitejší pocit z knihy bolo a je znovuobjavenie chuti čítať. To ostatné je literatúra.

09.07.2020

Jeden z nejhorších čtenářských zážitků. Né, že by mě ta kniha tak srala, jako třeba Stepní Vlk, jehož přeromantizovaný sloh jsem nenáviděl každý okamžik který jsem se nad knihou nutil strávit, protože jsem měl zato, že se v ní skrývá příběh hlubokého lidského nitra, avšak ve finále byla protagonistova osobnost spíše otravná svou stupidní emoční nestabilitou a ubohostí. Ani myšlenka samotná pro mě už nějakou dobu známá nebyla ničím v úžas přivádějící.

Jan Křesadlo napsal jakousi hříčku z pohraničního městečka, ve kterém se promíchají osudy několika postav. Prý satira na tehdejší socialistické poměry. Ano, opravdu to má nějakou výpovědní hodnotu i snahu o absurdum a vtip. Ani jedno ale pořádně nevyzní. Přemýšlím, čím to bylo, že mne ta kniha tak nudila. Vždyť mě by ten ten polodementní pasák myslící si, že je šlechtic jenom proto, že dostal k bydlení zámek, jenž současně slouží jako kravín jeho krávám, které šoustá protože má přiliš silný sexuální apetít, měl bavit, ale snad je to humornou složkou, jenž je jaksi přítomná, ale autor ji přec nehraje na správnou notu. Asi je na vině i sloh, výběr slov, vypávění, to jak se příběh nese kupředu. Nechalo mě to po celou dobu chladným. Vypravěč vypráví kapitoly pojímající činy postav, ale polodementní Slovák vypráví sám za sebe. Tyto kapitoly jsou napsány jakousi staroslovenštinou, která se špatně čte. Je to trhanej, špatnej, neladnej, núplnej, kostrbatej jazyk. Teoreticky by to mělo přispět k vytvoření obrazu o jeho debilitě, avšak v rozporu je ten fakt, že to co říká (obsah jeho vět) moc debilně nezní. Sice myslí, že je pán zámku a je ochotnej v nouzi prcat krávy, ačkoliv je od nich celej osranej. Nadšenej z toho neni. Furt by radši pěknou kulatou ženskou riť. To by snad měly být výrazná značky vypovídající o jeho osobnosti, které se z něj snaží učinit bizarní postavičku, avšak co se jeho smýšlení týká, není takovým retardem, takovou karikaturou. V nastalých situacích narativu knihy se dokáže pohybovat jako relativně rozumně smýšlející člověk, ač negramotnej a jednoduchej/prostej. V tom zřím psychologický rozpor a neukočírovaný vtip. Já se během knihy pousmál jen jednou (podobizna Stalina v kumbálu).
Žádný jiný pocit ve mně však nevzbudila (krom nudy a otravy - což však nebylo uměleckým záměrem, ale jen neschopností bavit a zaujmout)
Samotné události nejsou přiliš zajímavé a příběh se mi ke konci jevil příliš vyumělkovaný - to proto, aby osudy jednotlivých postav a nastalé situace tak nějak zapadly do sebe, nějak se završily a knize byl konec. Čim déle jsem to četl (po celou dobu však z povinnosti, nikoli radosti) tím sklesalo hodnocení, které jsem knize hodlal dát (zprvu jsem si říkal, že asi 2/5). Postupně jsem si však začal uvědomovat jakousi nefunkčnost tohoto zbytečného dílka i též žačal být otrávený z Křesadlovi neschopnosti mne pobavit, či ve mě vzbudit zájem o jeho postavy. Na nich mi nezáleželo. Bylo mi jedno, jak skončí, což vždycky považuju za velký autorův neúspěch. Když si teď navíc uvědomím, že vlastně nikdo na nic nedoplatil všichni skončili nejlíp jak mohli, tak mi ta výpovědní hodnota knihy přijde jaksi podivná, umělá, nepřirozená... Stejně takové se mi zdály postavy, které postrádaly opravdovost, což je zvláštní, protože autor se jim snažil vtisknout psychologickou roviny a vměstnat je do řady pestrých situací. Možná je to tím, že se je autor snažil vtisknou do situací, které v sobě měli jen pramálo přirozenosti - to kvůli té přidimenzovanosti a snaze o nějakou katarzi, které však chyběla údernost a celé to vyznělo tak nějak do prázdna.
/Jak je možné, že to nemá špetku přirozenosti? Vždyť třeba všechny přímé věty jsou psány autentickou mluvou. Trhané neestetické vyjadřování. No možná se to nečte nejlíp, ale ta čtivost může být na škodu, pokud jde o vytvoření něčeho unikátního s jistým uměleckým záměrem.
-Já si myslím, že umění má hlavně zprostředkovat nějakou vědomost, myšlenku, poetiku, tedy pocit a zážitek a to celé zaobalit do estetické krásy. Taky si myslím, že dobré umění má bavit. Přirozeně by ta zábavnost měla být přítomná, protože pokud dílo dobře zprostředkovává *výše jmenované*, tak to musí bavit/zaujmout. Taky mám dojem, že samotná zábavnost přispívá i k údernosti a pamětihodnosti díla. Kvůli nudě, jenž jsem cítil během trvání díla, ve mně *výše jmenované* nemusí ulpět v celém svém rozsahu a můžese stt, že za čas si na nic z toho nevzpomenu, Zůstane jen přesvědčení, že to dílo bylo prostě špatné.
To už se zakecávám.

Proč to na mě teda nefungovalo? Stále nad tím přemýšlím. Myslím, že jsou díla značně rozporuplná. Díla, která mají nějaký potenciál, ale tvůrce je nedokázal dobře ukočírovat a tak se mu rozpadly pod rukama. Pokud bych na Zámeckého Pána pohlížel jaksi jednoduše, mohl bych o něm mluvit v superlativech a předložit argumenti dokazující pozitiva. Já jsem ale přesvědčen, že každé pozitivum je narušováno nějakým jiným aspektem. No jak říkám, není to dobře ukočírovaný. Netrefuje to tu správnou linku. Možná je to jakoby někdo hrál oblíbenou melodii špatnými akordy (nevyznám se v hraní na hudební nástroje, ale snad se chápeme). Tohle mé přesvědčení vychází z toho, že po celých 256 stran jsem se nebavil/nebyl jsem zaujat.