Zamřížované zrcadlo
Ivan Olbracht (p)
Autorovy zážitky z vězení z roku 1926 ve Slezské Ostravě.
Přidat komentář
První půlka byla neskutečně nudná. Už jsem chtěla knihu odložit, ale pak naštěstí začalo vyprávění o osudech autorových spoluvězňů a to bylo celkem zajímavé, ale také bohužel pokaždé dost tragické. Takže mé hodnocení - tak půl na půl.
Tak jsem knihu konečně přelouskala... Nebylo to úplně jednoduché čtení, přeci jen už jsme zvyklí na jiný jazyk. Chvílemi mě knížka bavila, chvílemi jsem se u ní dost trápila, celkově 4*.
Četlo se mi to špatně, nebavilo mě to, byl jsem rád, když jsem měl čtení za sebou a mohl jsem si odškrtnout další položku ve Čtenářské výzvě. Připouštím, že to není nějaký hlubokomyslný rozbor, ale pouze bezprostřední čtenářský dojem. Ale o ten jde koneckonců především.
Ostře pointované minipříběhy zasazené do rámce ostravského vězení, které bylo líčeno jako sympatické místo s jasně stanovenými pravidly i dobrými/špatnými charaktery. Málokdy se stane, že kniha odpovídá hned několika tématům čtenářské výzvy... Olbrachtovi se to povedlo :)
Byla jsem příjemně překvapená, znám Olbrachta-lyrika z Nikoly Šuhaje a Goletu, jeho ostré novinářské pero mi sedělo víc. Úvodní kapitola se velmi podobá Nerudovu Kam s ním (a že se místo o slamník jedná o kbelík na výkaly tomu jen dodává na komičnosti) a celkově svou vězeňskou realitu popisuje s fejetonistickým nadhledem. I ta lehká samochvála se čte docela dobře, Olbrachtovým veselým provokacím se dá věřit a rozhodně baví. Úvahy o smyslu trestu pokládám za dodnes platné a užitečné.
Na sentimentální ideologické pasáže taky došlo, a těžko hanit výbuchy optimismu psané na přelomu 20. a 30. let. Jedině může zarážet míra naivity, která je provází, a umíněnost, s jakou intelektuál prosazuje vládu nejbídnějších a nejnevzdělanějších za každou cenu, pevně přesvědčen, že účel světí prostředky - za použití podobného slovníku, kterým dnes mluví noví samozvaní ochránci nejbídnějších, politického směrování právě opačného.
„Můj druh překročil polovinu života. ... Ta druhá bude vyplněna boji, ničím jiným leč jimi... Ale on jí hledí vstříc se zanícením, s jakým vzhlíželi první křesťané k příští Ježíšovu. Co na tom, že místo spasitele dosedl na zlatý trůn jen papež? Co na tom, že místo rovnosti, volnosti a bratrství přišel jen Code Napoleon? Co na tom, že místo svobody bylo dobyto jen demokratické republiky? Co na tom, přijde-li místo štěstí jen lepší výrobní řád? ... A nestálo by za to ani žít, kdybychom chtěli jen to, co je v našich silách.“
Vzhledem k Olbrachtovu působení po uvedení jeho idejí do života se zdá, že „Co na tom?“ mu jako ideový program vydrželo.
Kniha rozebírá život ve vězení té doby a autor čtenáři popisuje jak své zážitky,tak zážitky svých spoluvězňů a co je do vězení dostalo. Kniha nebyla špatná ale některé pasáže mě moc nechytli a těžko jsem se jimi prokousával. Naopak ta čeština byla opravdu krásná,jak už psal níže uživatel panjan.
První dvě kapitoly mě vůbec nebavily, pořád jsem knihu odkládala. Ale když Olbracht popisoval příběhy spoluvězňů, tak to bylo docela zajímavé a najednou jsem byla na konci ☺.
Ach jo. Tak hezká knížka s krásnou češtinou a doposavad v modrých číslech, jako většina Olbrachtových knih. Jak se řekne komunista, zatmí se nám před očima a zuřivě jako býk proti červenému praporu, pošlapeme národního umělce
Štítky knihy
Ostrava vězení, věznice reportáže první republika, 1918-1938
Autorovy další knížky
1991 | Biblické příběhy |
2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
1937 | Golet v údolí |
1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
1963 | Žalář nejtemnější |
Tak tohle vážně ne. Stěžuje si na poměry ve vězení...no ale on tam přeci nebyl za odměnu. Vyprávění o jeho pobytu ve vězení naprosto nezajímavé. Lepší byly příběhy jeho spoluvězňů, ale celkový dojem z naprosto nezajímavé knihy, nevyrovnaly.