Zamžené zrcadlo

10.01.2022

Po pár stránkách této knížky jsem si říkala, že je to výborné čtení ke krbu v zimním podvečeru - a pobavilo mě, když jsem na konci našla název edice - čtení ke krbu!
Je napsaná stylem Charlese Dickense nebo Agathy Christie - tajuplný příběh ze starého Londýna se strašidelnou atmosférou. Občas ve svých komentářích použiji větu přímo z děje knihy - a tahle je výstižná: ,,Na dosah ruky jsem měl nějaké tajemství, odpověď na záhadu, a cítil jsem, že kdybych tam mohl stát dostatečně dlouho, určitě bych tu záhadu rozřešil." (Str. 57.) Jak vidím v předchozích komentářích - ačkoliv jsme stáli dostatečně dlouho a knížku jsme dočetli, záhadu jsme racionálně nerozřešili.

24.11.2021

(SPOILER) Tato kniha je pro mě paradox. Na jedné straně se čtenáři dostává skvělého autorčina umění popisného, které vykreslí atmosféru místa i doby natolik dobře, že i ten, kdo Anglii nikdy nenavštívil získává pocit důvěrnosti s ulicemi, zvyky, vůněmi a lidmi.
Na druhé straně stojí rozuzlení. Nejvíc dramatická část, která má vynést události ze zamlžené minulosti na denní světlo. A právě tady je to hluché místo, jádro paradoxu, podivné vakuum.
Je to jako když jste na večeři s degustačním menu v krásném podniku s vytříbeným servisem. Po malých porcičkách jsou vám servírovány fragmenty záhady, ochutnáváte úctyhodné ročníky vín, ve kterých jsou znatelné tóny tajemství. Vaše chuť vzrůstá kapitolu od kapitoly a nemůžete se dočkat vrcholu večera. Jenže ten je zčistajasna vynechán. Kroutíte nevěřícně hlavou, odmítáte se vzdát a chcete zpět na vlnu toho sytého crescenda, které vás dostalo až sem, ale které už se stačilo rozplynout...
Závěrem dostanete ten nejobyčejnější dezert, který se cukrář snažil zachránit alespoň onou pověstnou třešničkou v poslední větě. Mrzí mě to. Chtěla jsem svůj hlavní chod.