Zánik Eurydiky

27.07.2012

Ivan Slavík, to byl mimo jiné skutečný Kolumbus literatury: jeho zásluhou se v původní české literatuře objevila některá dříve prakticky neznámá jména, jeho zásluhou se v české literatuře překladové objevila řada nedocenitelných knih. Tato je jednou z nich. A jak je u Ivana Slavíka zvykem, skvělý překlad (a že tady se jedná přímo o překladatelskou osmitisícovku!) doprovází výtečná, zasvěcená studie. Pokud byste nemohli sehnat tuto knihu, doslov je k přečtení rovněž v knize „Rozklenout srázné".

Hopkins, to obrovské zářící těleso, je už přes půlstoletí pevnou součástí anglické poezie. Doufejme, že stejně pronikne i do české.

Výpisky z doslovu: „Stejně jako u Shakespeara, Keatse, Meredithe, píše Hopkinsův znalec W. H. Gardner, shledáváme u Hopkinse nespokojenost s jazykem a snahu vytvořit své vlastní výrazivo. Například jeho experimentování se složeninami, kde k tradiční části připojuje nezvyklý díl, jako bychom např. v české složenině sedmihlásek nahradili první či druhou část, např. jednohlásek, stříbrohlásek, lunohlásek nebo sedmizvonek, sedmismíšek apod." – No není to krásné? Přímo sedmikrásné!

„Technické prostředky jsou do jisté míry napodobitelné, a také byly později napodobovány, u Hopkinse však mají jedinečný osobní přízvuk nesnadné a nebezpečné strmosti, těžce dobyté rovnováhy. Je to poezie, která se podobá plachtění ptáka na vichřici, jak o tom mluví on sám ve své nejmilejší básni Poštolka." – Na naší ulici hnízdí poštolky, a pozoruji je, any se v letu zasnubují a na poli, kde učí své mladé létat a lovit, a věřte mi, že jakkoliv nádherný zážitek to je, Hopkinsovo „dauphin říše úsvitu, poštolka jitrem grošovaná" mu přidalo další dimenzi.

Podle Edith Sitwellové (té samé, co byla tak nadšena Dylanem Thomasem) „dovedl své objevy až k nejzazšímu bodu; není tu místa pro další posun, pro další vývoj jeho směrem". (...) A když se mezi mladými počali objevovat napodobitelé, napsala Sitwellová o jednom z nich: ,Zde máme všechnu Hopkinsovu nesnadnost a temnost, ale nic z jeho síly, z jeho vitality, z jeho dravého zraku. A tak tu jedinečný a nesrovnatelný básnický osud Hopkinsův i drůza jeho díla zůstávají a přečnívají jako ten jeho ,bouřňák... v hromově rudém peří na břehu rudě hromovém, jenž rozevřev sněžná křídla, jejich náporem rozhodil obrovský úsměv, úžasem duši ovál.' Fascinován hledím ,na ty mateřské značky, ty luny zježené pod jeho křídly'.""