Zánik samoty Berhof
Vladimír Körner
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/452039/bmid_zanik-samoty-berhof-h9d-452039.jpg
4
195
195
Baladická novela inspirovaná dramatickými událostmi z českého pohraničí těsně po skončení 2. světové války v roce 1945. Autor vypráví o těžkém poválečném životě v pohraničních horách, kam se stahovaly poslední zbytky fašistických bojůvek, aby vraždami a žhářstvím mstili německou válečnou porážku a kryli svůj ústup. Příběh samotný se odehrává na malé opuštěné usedlosti v lesích, kde žije věčně opilý hospodář se svou mladičkou dcerou. Na tuto samotu se stáhla skupina esesáků, aby tu jednak našla úkryt a dočasné přístřeší pro své raněné a vyhladovělé, jednak aby bezbranné obyvatele nemilosrdně zlikvidovala.... celý text
Přidat komentář
Má první Körnerova sudetská novela a určitě ne poslední. Je to ponurá záležitost stejně jako tamní kraj, lidé žijí v bídě a trpí nejenom kvůli právě skončené válce a jejích násilných dozvucích, ale taky kvůli kruté - byť nestranné - přírodě a prachobyčejné lidské zlobě. Autorovi se daří navodit i díky živým popisům zimní krajiny depresivní atmosféru a na sporé ploše poukázat, že v tehdejší době nebylo člověka bez viny (snad kromě čistých dětských hrdinů). Čech se choval stejně špatně jako Němec, spravedlnost se brala do vlastních rukou a svérázně se vykládala. V lidech bujely prosté pudové emoce, od strachu a chtíče až po hněv a pomstu a jediným lékem na všeobecný zmar byly neustále se tenčící zásoby alkoholu. To vše Körner dobře načtrtává, ale neposouvá až do konce. Spíš jde o atmosférický a občas lehce zmatený sled obrazů než plynulé vyprávění s propracovanými postavami, linka poručíka budiž toho příkladem. Přestože se hlavní sdělení daří předat, nemůžu si pomoct, aby mi novela nepřipomínala mnohem spíš než samostatnou záležitost filmový scénář - a že se ztvárnění na velkém plátně Berhof dočkal.
Válka determinuje lidské osudy. Ve všech je nelidskost i lidskost. Víra i zklamání. A není úniku.
Ze svých dětských let prožitých v socialismu jsem měl konec války spojený s úlevou a nastoleným pocitem bezpečí, skokovou změnou nálady od strachu k radosti. Šeříky, růžolící smějící se tváře sovětských vojáku a podobné obrazy, které do nás dobová propaganda hlava nehlava cpala.
Dítě už nejsem dávno, takže vím, že realita taková zdaleka nebyla. Že strádaní, trýzeň a ztráta pocitu bezpečí nemohla jen tak skončit, jako když se luskne prsty. Že to, že tehdy ještě neznali pojem posttraumatická stresová porucha neznamená, že by lidé své nezhojené rány bolestně neprožívali... Co tě nezabije, to tě posílí, říká se, ale Zánik samoty Berhof svědčí o něčem významně jiném. Že to, co nás přivede na hranice smrti a uvede do bezmoci se trvale dotkne naší empatie, otevřenosti, schopnosti důvěřovat. Naší lidskosti ve svém jádru.
Körnerova novela ukazuje velmi přesvědčivě, jak se válka podepsala na všech aktérech, žádní hodní Češi a zlí Němci, ale všichni společně v jednom hrnci (nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že to v roce 1973 prošlo a smělo být takto vydáno), všichni trochu oběti a všichni trochu viníci. Všichni v zásadě bez možnosti vystoupit z kolotoče násilí, všichni v zásadě už předem odsouzeni ke špatnému konci. Ani jediná čistá Ulrika by v tom nemohla zůstat čistá – vlastně jsem rád, že autor skončil svůj kratší text dříve, než by na beznadějnou realitu narazila s celou váhou svého dospívání.
Plnohodnotným hrdinou je krajina Hrubého Jeseníku, se vší svojí tajemností a nehostinností. Místo míšení národnostních živlů, které jakoby nikomu nepatří a které vypadá, že žije ve svém vlastním čase, že není bezprostředně dotčeno změnami v politickém uspořádání. Jako by ta krajina měla svá vlastní pravidla, svou přitažlivou silu, které ještě zvýrazňuje válečná zatvrdnutí srdcí a všechny nezadržitelně přitahuje do černé díry krutosti. V tomto duchu mi dávalo smysl i to, že portréty postav nebyly detailně psychologicky prokreslené – snad se tím chtělo říct, že to tady v poválečných Sudetech prostě semele každého.
Samota, bída, hory, krutost a alkohol, Němci a Češi, zima na krku a jedna ještě stále malá holka, které umřela maminka. VK a jeho dar popsat velmi autenticky lidské osudy na pozadí šíleného poválečného období.
Ač je knížka útlá, o to víc je v ní silný a drsný příběh. Audiokniha v podání Igora Bareše působí až lyricky, ale zdání klame. Jen ten konec je dle mého takový utnutý a neucelený. Film jsem neviděla.
Temné Jeseníky, Kolštejn se dnes jmenuje už jen hrad v Branné. Stavoval jsem se tam na vynikající kremrole. Tak tedy Goldenstein, tu temnou historii jsme odsunuli. Klášter Grulich dnes leží v Králíkách. Autor byl po vydání knihy nařčen z toho, že fandí werwolfům. V knize je konfrontován český živel s německým, ten český také není bez vady a Němci jsou zobrazeni jako lidé, to komunistický tisk neskousl. A ještě se tam míchali mezi sebou
Můj otec, který zažil mobilizaci v 38., měl přísloví: Každej máme něco z války. Trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem pochopil. Dnes si to můžou říkat na Ukrajině. Jo, časy, ty se mění.
Celou dobu jsem tipoval, kdo přežije. Kniha je skvěle napsána. Ač byl autor v té době prakticky neznámý (1973), psát už opravdu uměl. Vynikající.
První poválečný podzim, blížící se zima a k opuštěnému statku kdesi v horách se stahují vlci v lidské podobě, aby se nasytili krví a ukrutnostmi. Daleko v civilizaci se oslavuje mír, ale tady v drsném prostředí hor zaznívají poslední výstřely a umírají lidé. Zbytečně.
Od začátku vás děj přitáhne ke čtení. Od začátku je vám jasné, že tohle nemůže skončit dobře a tak hltáte jednu stránku za druhou a doufáte...
Kdysi jsem viděla film (mimochodem výborný), který odpovídal stylu této knihy. Drsná doba, životem zkoušení, svérázní lidé. A v kontrastu s tím poeticky vylíčené prostředí bohem zapomenutého kraje. Bylo mi líto Ulriky, po smrti maminky zůstala jen s notorickým otcem, její sestry už to dávno vzdaly. A to ještě není všem hrůzám konec, horami se potloukají werwolfové.
Styl psaní Vladimíra Körnera miluji, opět nezklamal.
Málo slov, hodně děje. Autor umí vtáhnout do děje a vůbec se neostýchá to udělat a to přímo, bez varování. Ač nemožnost prožít, prožíváte (stejně jako když kamarád vypráví, jak se opil a vám je úplně špatně, jako byste sami pili).
Strhující kniha o osudech jedné usedlosti v horách. Určitě stojí za to si tuhle knihu přečíst.
jsou autoři, kteří by měli být povinnou literaturou pro všechny opravdové čtenáře. syrovost tohoto příběhu a současně jeho hluboká lidskost se neperou, ale staví člověka před mnoho otázek a výzev. je to prostě knížka, kterou byste rádi po dočtení otevřeli znova na první straně a pustili se do ní zase. ovšem síla zážitku vám to neumožňuje.
Körner je absolutní špička mezi našimi autory. kdyby psal anglicky, byly by to bestsellery vydávané ve statisícových nákladech...
moje rodné hory z pohledu, který mi nikdo jiný nedovede dát.
Opravdu uzasne ctivo!
Pro milovniky pohranici a povalecnych knich nutnost.
Dneska tohle uz nikdo nenapise, nenatoci..proste uz to nejde.
Popisy přírody jako živé a působící na všechny smysly (opravdu: lepkavá mlha taková, že se člověk otřese, pach mokrého listí, a viděli jste někdy při čtení před očima tmu? Já tady ano). Proč jsem od Körnera nikdy nic nečetla, když je od první strany jasné, jak je to výjimečný spisovatel? Ale budu si ho dávkovat, stejně pronikavá je i atmosféra zmaru a strachu, vzít si tohle na spaní nebyl dobrý nápad.
Od počátku, ještě než opilý vozka dojede na Berhof, je jasné, že to nedopadne dobře. V prostředí plném podivných, znejišťujících detailů se může stát jedině tragédie. Nakonec je Körner ale mírnější, nebo spíš věcnější, a nekončí všeobecnou zkázou. Druhá kvalita knihy je totiž realistická věrnost. Lidé, kteří můžou na první pohled působit jako symboly nebo typy, mají nejednoznačnou povahu a záleží, s kým zrovna jednají, z jakého pohledu je kdo vidí. Nakonec se dají zlí od dobrých odlišit spíš podle lží - dospělí klamou naněkolikrát, jediná Ulrika, upřímná oklamaná, mizí pryč.
Hořké téma, opravdu nádherně smutná atmosféra knihy. Vladimír Körner je Pan Spisovatel.
Jestli něco Körner umí, je to zachycení temné, bezútěšné a depresivní atmosféry konce války v zapadlých oblastech, kde se odehrávají silná lidská dramata. Zánik samoty Berhof v tomto není výjimkou a jeho popis Jeseníků a celé samoty je naprosto fascinující a až hmatatelný. Vzhledem k útlému rozsahu je psychologie postav limitována a čtenář se o nich dozvídá jen to nejdůležitější, což ale nevadí a naopak je to působivější, protože všichni jsou svérázní a osobití a chtějí jen přežít. Zvládnutý a hodně silný je kontrast mezi drsností celé doby a nevinností Ulriky, která ve své naivitě poznává povahu lidí a procitá ze všech ideálů. Je pravda, že zejména první část se čte obtížněji, protože popisů je v ní až moc a velmi specifický a úsečný autorův styl je třeba někdy číst opakovaně, aby čtenář pochopil souvislosti a paradoxně by se dal vytknout i krátký rozsah, protože takové téma by asi zasloužilo trochu rozvést a možná i trochu hlubší ponor do nitra všech postav. Zánik samoty Berhof je velmi dobrá a neveselá novela, která je realistická, jen má čtenář po jejím dočtení pocit, že uběhla přece jen až moc rychle a něco mu v ní chybí. 75 %
Pan Körner v této novele dokázal fantastickým způsobem zachytit, až hororovou atmosféru tehdejšího poválečného pohraničí. O jednotlivých postavách příběhu toho moc nevíme a tak nemůžeme vědět, jak se kdo zachová. Tím nás příběh udržuje v neustálém napětí. Opravdu mistrovské dílo. Audiokniha, kterou načetl pan Igor Bareš je dokonalou třešničkou na dortu.
Našla jsem si to náhodou a dostala jsem mnohem víc, než bych čekala! Film jsem ještě neviděla, jsem ráda, že mi nic nezkreslilo představu Berhofu a jeho zvaných i nezvaných obyvatel.
První polovina na mě působila skoro hororově. Popis Jeseníků, lesů, cest, samot, počasí i lidí bezprostředně po válce v kombinaci se zprvu záhadnými postavami obsazujícími statek mě úchvatně zdeptala. Druhá polovina vzhledem k událostem trochu ztrácela na atmosféře, ale zase přidávala na charakterech, navzdory očekávání ne černobílých. Někdy je to trochu zkratkovitě vyprávěno, aby se vzápětí zase člověk mohl pohroužit do lesního ticha.
Skvělé. Jen to teď musím naředit něčím veselejším.
Nádherný. Silný. Lyrický i tragický příběh je zároveň o krutých i něžných věcech, který mě uměl vtáhnout do svého světa. Odehrává se krátce po skončení druhé světové, v příhraniční oblasti, kde se hrstka nacistů, nesmířených s porážkou, rozhodla zabrat statek Berhof a přečkat v něm zimu. Knížka je útlá, pocit z ní velký. Obyvatelku statku, mladičkou Ulriku jsem si oblíbila, obžívala mi přímo před očima, včetně prostředí. I bez sáhodlouhých popisů jsem se snadno přenesla na samotu uprostřed lesů. Četlo se mi to skvěle, nemohla jsem se odtrhnout. Osobně se mi text líbil víc než jeho filmová podoba. Četla jsem už před lety, kladný dojem a vzpomínka zůstává i po letech.
Obávám se, že Vladimír Körner je nyní trochu nedoceněný autor a mrzí mě to. Přesto si myslím, že na rozdíl od mnoha momentálně populárnějších knížek má svoje místo v dějinách české literatury jisté.
Osobně se chystám na další knížky, určitě Adelheid a Údolí včel, který jsem viděla zatím jenom ve filmové podobě a rozhodně si chci zmiňovaná díla ještě i přečíst.
Štítky knihy
zfilmováno rok 1945 Jeseníky Sudety poválečná doba pohraničí samoty jeptišky werwolfovéAutorovy další knížky
| 1967 |  Adelheid |
| 1997 | Údolí včel |
| 1973 | Zánik samoty Berhof |
| 2007 | Písečná kosa |
| 1984 | Lékař umírajícího času |
Knížku jsem přečetl velmi rychle, čte se krásně. Příběh je syrový, lidský a zvláštně ponurý. Samota Berhof je popsána tak zvláštně přesvědčivě, že člověk zrovna cítí studenou chalupu, přilehlé lesy, bystřiny a kopce. Děj je opravdu velmi smutný a studený. Ulrika žije na samotě se svým opileckým otcem a jejíma očima zde koukáme do jesenických mlh prvního podzim po válce. Krajem se potulují Werwolfové a páchají krutosti, které dostihnou i opuštěný kraj Jeseníků. Velmi podmanivě je zde popsána krajina přicházející zimy a podzimu, existencionální myšlenky lidí, všudypřítomná smrt, úpadek a beznaděj lidského počínání. Moc hezké čtení, které vás na ty hranice přenese velmi účinně a mrazivě.