Západ
Karel Václav Rais
Román Západ (1899), stěžejní dílo velkého spisovatele, se dosud ocital ve stínu autorových románů „líbivějších“ (Zapadlí vlastenci) a „čtivějších“ (Kalibův zločin). Autor mnoha populárních povídek a románů, řazený v učebnicových přehledech mezi realistické zpodobitele venkova, zde v komorním příběhu starého faráře zachycuje nejen atmosféru zapadlého koutu Vysočiny, ale i psychologické drama stáří, zodpovědnosti k obci a vlastní práci pro ni. Dosavadní vydání Raisova románu doprovázely tradiční, románu poněkud odlehlé ilustrace Kašparovy. Současné vydání, připravené edičně Robertem Adamem a opatřené komentářem prof. Jaroslavy Janáčkové, vyjde poprvé s ilustracemi Raisova osobního přítele Antonína Slavíčka. Ilustrace z fondů roudnické Galerie moderního umění, reprodukované na zvláštním křídovém papíře, zpřítomňují drsný a přece poetický kraj Hlinecka.... celý text
Přidat komentář
Meditativní, lehce lyrizovaný román, k němuž musí čtenář dozrát. Možná i kvůli ztotožnění se s hlavní postavou.
Když jsem se rozhodl, že se pustím dočtení knihy od K.V.Raise, tak mi bylo jasné, že se moc nezasměju, právě naopak - a taky jo ! Hlavní postavou je stařičký farář, okolo něho se vyskytují převážně postarší občané a on vlastně jen čeká, kdy si pro něho přijde jeho ŠÉF. Nakonec se dočká ,...
Hodně smutné, o stáří a chudobě lidí na Vysočině. Na začátku a na konci dost rozvláčné, jinak se čte hezky a určitě zanechá hluboký dojem a donutí nás k zamyšlení nad stářím a koncem života.
"Pohorský obraz" Západ od Karla Václava Raise (1859-1926) jsem asi nemohl číst dříve, než teď, kdy mi letos bude devětačtyřicet, tedy ideální půlka se mi tak jako tak blíží. Román o odcházení stařičkého faráře Kalouse, který 52 let strávil na faře zapadlé vísky Studenec na Hlinecku v krásném ale nelítostně drsném prostředí Železných hor, by mě stěží dřív lákal a zlákal. Nicméně ta knížka mě nějak dlouhodobě k sobě táhla a čtení nelituji: nakonec se mi nestává tak často, aby mi při čtení závěrečných odstavců vhrkly slzy do očí. Západ v názvu knihy (vydáno 1896) je možno vysvětlit: nejedná se o světovou stranu, nýbrž o závěr života, který zvolna mizí podobně, jako když slunce zapadá za hory. Tak o tom přemítá farář Kalous, jehož je celá knížka loučením se světem, s drahým krajem a s lidmi, kterým dal místo ve svém srdci. Ačkoli může tento hrubý popis působit odtažitě nebo nevábně, nemohu říct, že by mě číst Západ nebavilo, naopak. Příběh sám je vcelku nevzrušivý, do Kalousova života přichází a odchází z něj lidé - jeho hospodyně a jeho sestra Kristinka, sousedé, oblíbený pes, jeden Kalousův výpomocný kaplan odchází a nový kaplan Voříšek... a Kalous ví, že si musí zvykat na jeho povahu - bude Voříšek tak dobrý jako jeho předchůdce, vydrží s Kalousem v sychravém prostředí Studence? A Kalous nezvratně cítí, že jeho konec jeho vlastní loučení se světem je neodvratné, i když je obklopen milujícími farníky. K čemu je všechny láska zvenčí, když je vlastní srdce unaveno, a duše přestává zářit navenek? Kalous je smířený, ale přesto mu začíná být stále více lidsky smutno. Na dialogy bohatý román je idylou: poklidný průběh neruší žádný konflikt, žádný zvrat, žádná křivá povaha, nic neočekávaného, vše je klidno, jak život v pohorské vísce, kde jenom nemoci přicházejí a odcházejí a s nimi někdy i lidé a zvířata; děti se rodí, ale vnější kulisy zůstávají neměnné - jejich proměna v čase už jen zdálky doléhá do vědomí Kalouse, když si kněz ve vsi třeba všímá nově postavené chalupy v neobvyklém stylu a poznává - toto je přece novota! Rais v Západu vytvořil skvělý psychologický obraz postupující senility, kalícího se vědomí, marný zápas slábnoucího těla, kdy vnímáme zvolna se šourajícího stařečka, jehož život na milované faře je naplněn, velmi živě a plasticky, jako bychom ho znali. Vůbec lidské typy vykreslil Rais dobře, přesvědčivě. Jen překvapí, že se mezi nimi nevyskytla v knize žádná postava záporná, lživá, mocichtivá, prostě opravdu lidská, románová - snad jen v lehkém náznaku. Ale tak to Rais chtěl napsat, věřím. Ano - takto by si člověk přál žít a dožít naplněný život! - Zdeněk Nejedlý pokládal podle svých slov Západ za nejvýjimečnější psychologicky podaný obraz života prostých lidí v Čechách. Nevím, takhle silně bych to asi nevyjádřil. Ale Nejedlý měl zvláštní soudy k mnohému. - Akvarely a uhlokresby do knihy vytvořil Adolf Kašpar - některé jsou velmi pěkné. Mně se nejvíc líbily od Kašpara kozy. A vůbec je zajímavé, jak výrazně Rais svým Západem ovlivnil českou krajinářskou malbu: k pobytu v železnohorských Kameničkách a tím i k namalování jeho nejslavnějšího obrazu inspiroval románem svého přítele Antonína Slavíčka a k tvorbě v týchž Kameničkách také malíře Františka Kavána a celou komunitu dalších. - Pokud bych shrnul: ne snad život v Železných horách je a byl takový, jak Západ popsal, ale odcházení ze života a jeho stmívání by mohlo a mělo být takové. Mezi svými a důstojné až do konce. Snad je to iluze a ideál, leč bez prosluněné krajiny ideálu existují jen stroje.
Souhlasím s komentáři, že kniha se nečte úplně lehce, děj postupuje pomalu, na můj vkus to bylo na hranici snesitelnosti, ale chápu, že přesně takhle to má být. Je to možná spíš taková četba na líné léto, ne uspěchaný únor. Geograficky je to pro mě cizí kraj, ale z hlediska katolické církevní správy knihu beru jako pěknou autentickou sondu, která mi byla v mnohém užitečná.
Prostě klasika, vše ideální nebo spíš zidealizované. Skutečný život ale asi tak ideální nebyl...
Krásný, dojemný a laskavý příběh dlouhého a naplněného života. Několikrát jsem měla slzy v očích... Navíc nádherné popisy přírody a celého podhorského kraje, kde byl život tvrdý, ale všechny ty jejich starosti i radosti působí tak nějak opravdově, autenticky...
Velmi pěkně popsaný konec života obyčejného faráře,který svůj život prožil se svými lidmi z malé vesnice.Všechny znal.Jejich problémy a starosti,které byly úplně obyčejné,jak je život přinášel.
Byla jsem strašně naměkko. Stáří zblízka mě vždycky, nejen v knihách, hodně zasáhne, a tady byl příběh opravdu dojemně podaný. Prostředí chudé vesničky, pan farář a nádherně přirozené a hluboké starosti lidí, které nemají s dnešními povrchními nic společného...
Karel Václav Rais mě rozbrečel! Nikdy bych tomu nevěřila a možná mám jen nějaké divné období, ale od půlky knihy jsem promáčela několik kapesníků. Rozjezd má kniha pomalý, než se člověk seznámí se všemi postavami, chvíli se mu to motá. Ale pak, ti lidé, ty příběhy! A můj rodný kraj. Ještě cítím sůl v očích.
Krásný příběh jedné zapadlé vesničky a hodného pana faráře, který celý svůj život věnoval chudým a životem sklíčeným lidem. Krásně se zde zobrazují žánrové výjevy ze života stejně tak jako střídající se roční doba, podobně jako život a smrt.
Od K. V. Raise jsem četl několik a musím říci, že je to jedna z jeho nejlepších knih, kterou napsal. Myslím si, že je to i jedna z nekrásnějších knih, které se řadí do venkovských románů. Knihu určitě doporučuji.
Farář Kalous - dobrák od kosti, zároveň v některých ohledech tvrdohlavý mezek.
Konec knihy byl nádherný, dojemný a musím přiznat, že mi ukáplo pár slz.
Citát z knihy, který mne oslovil:
A dobře je, když člověk má na světě něco kromě povinností, při čem si oddechne z obyčejných starostí. Každý nemůže mít knihy, hlavy nejsou stejné, někdo to, jiný ono, ale jen když je po práci něco, co těší, tak aspoň svět lidi neomrzí a neproklínají!
Západ se nečetl lehce, na děj je chudý a hojné popisy to nezachraňují. Výsledek je ale přesto působivý a dojemný. Je to kniha o stáří a umírání, o touze umřít tam, kde jsem doma, o strachu z nemohoucnosti a strachu být druhým na obtíž. Tohle stáří rozhodně není humorné a je až příliš reálné (i když se můžeme tisíckrát smát u humorných knížek o zábavných seniorech). Na druhou stranu, i když je těžké, není tragické. Sice jsem se do čtení občas trochu nutila, ale špatné to nebylo. Jsem ráda, že jsem se po letech odhodlala umazat kousek svého dávného dluhu vůči povinné literatuře.
Zapadlí vlastenci, Západ, Pantáta Bezoušek a další - všechno mé oblíbené knihy. Až se člověku při jejich čtení někdy zasteskne po té neuspěchané době, i když život byl tehdy nelehký a radostí tak ne vždy dost.
Tuto knihu jsem četla už před delší dobou a pořád nemůžu z hlavy vymazat, co ve mne zanechala! Celou dobu jsem hluboce prožívala příběh hlavní postavy pana faráře – vše, co prožíval, jako bych prožívala také – ne jako pouhý pozorovatel, ale jako bych byla také postava a součást vyprávění. Všechny pocity, které farářem prostupovaly, se na mne celou dobu přenášely a mne ho bylo prostě pořád líto, protože ten závěr jeho života nebyl úplně snadný. A ten konec mne prostě rozbrečel a to je co říct, protože mne jen tak něco nerozbrečí... Rozhodně se jedná o jednu z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Určitě se jednou k ní znovu vrátím a už teď vím, že to pro mne opět bude velký čtenářský zážitek.
Kniha je velmi krásně napsána. Z psychologického hlediska asi až moc. Obraz stáří na mě tak dolehl, že asi nikdy nechci být stará...
Kniha napsaná v 19. století asi v dnešní uspěchané době příliš mnoho lidí nenadchne, ale pro mě je téměř dokonalá. Jedná se spíše o románovou kroniku, kde nejde ani tak o děj jako o vykreslení života lidí v 19. století. Popisných pasáží zde není málo, ale přesto si je s chutí přečtu znovu a znovu. Není špatné se oprostit od všech a všeho a nechat se unášet tímto dílem. Vracím se k ní zas a znova a stále mě nepřestává bavit a uchvacovat.
Kromě zdlouhavých popisů krajiny a postav se mi knížka líbila ( těch popisů tam ale bylo víc než toho děje :D )
Autorovy další knížky
| 1972 |  Cestička k domovu: výbor povídek a básní |
| 2010 |  Kalibův zločin |
| 1965 | Zapadlí vlastenci |
| 1974 | Z křišťálové studánky |
| 1961 | Výminkáři |
Kdysi na škole jako povinná četba... Tehdy jsem tuhle knihu moc "nebrala", asi jako většina vrstevníků... Každopádně s roky přibývá rozumu, zkušeností, sebezpytování, pádů a i určitého nadhledu...
Takže o mnoho let později mohu s určitou platností říci, že se jedná o velice kvalitní, historický román, kterým nás provede hlavní postava - farář Kalous. Skrze něj se dozvídáme, v jakých těžkých podmínkách, tamní obyvatelé - vlastenci žili, v čem vyrůstali a i zestárli...
No, na kaplana Voříška, udřenou Aničku..., starostlivou farářovu sestru Kristýnku, budu ještě dlouho vzpomínat...