Zapadlí vlastenci
Karel Václav Rais
Román z prostředí venkovské inteligence z období obrození. Muž pracující ve škole má velmi málo sebevědomí, ale vlivem zdejších lidí si začíná stále více věřit. Zapojuje se do společenského života a najde zde i své štěstí.
Přidat komentář
Zapadlí vlastenci mi byli tak trochu vnuceni čtenářskou výzvou, ale vůbec nelituji času stráveného s touto knihou. Připomněla mi časy dospívání, kdy jsem nadšeně četla Němcovou a Baara. Je čtivá, i když občas malinko rozvláčná. Nad pasážemi o cizácích, kteří se roztahují v naší zemi, jsem se musela pousmát (jak může být člověk, jehož předkové tu žili po staletí, cizákem?), ale tento pohled pochopitelně patřil k období národního obrození a těžko jej posuzovat z pohledu člověka 21. století.
Krásné čtení pro milovníky historických venkovských románů. Národní obrození, polovina 19. st., drsný a chudý krkonošský kraj, kde ,,bídu vidíš i bez brejlí". Dobře popsán život na horách, prostředí školy (hlavní postavou je učitelský pomocník, který nakonec po životních útrapách ,,dostane školu"), závislost lidí na vrchnosti a církvi, tehdejší žalostné postavení svobodných matek. Ráda jsem si znovu přečetla.
Ač jsem kdysi povinnou četbu četla poctivě, Zapadlí vlastenci mi nějak unikli a přečetla jsem si je až teď po letech. Moc jsem od této knihy neočekávala, ale nakonec to vlastně bylo velmi milé a příjemné čtení. Je zde pěkně vykreslen život v horách před téměř 200 lety, čtenář pozná místní ("kerkonošské") nářečí a naučí se i spoustu nových starých :) slov (třeba jsem zjistila, co to je "podsebití"). I když autor nezapomíná dopodrobna vylíčit vzhled každé postavy a každého místa, děj vcelku svižně ubíhá, protože tam je zároveň velká spousta dialogů. Ani tématu vlastenectví není třeba se bát, je zde podáno docela stravitelně. A černobílé vykreslení postav autorovi odpouštím. :-)
Vlastenecké pojednání o učitelích v zapadlé horské vesničce. Jejich strastech a radostech. O době, kdy nemanželský původ byl stigmatem a důvodem ke všeobecnému opovržení. Na pozadí obrozeneckých snah o zachování českého jazyka se odvíjí nenáročný příběh, který v současné době slouží snad jen jako připomenutí dob minulých. Větší přesah v něm nevidím.
Je to hodně o vlasteneckém zápalu ve skoro zapomenutém kraji a o nesmělém mladíkovi, poznamenaném svým původem, kterého však místní komunita dokáže přijmout.
Moc pěkný vlastenecký příběh.
Ať někdo povídá o krásách světa, naše Čechy, to je ta krajina mlékem a strdím oplývající, bohatá lesy i rybami. To je krásná země. Země Česká Domov Můj !!!
podle deníkových zápisků a zápisků v kalendářích z pozůstalosti Paseckého (pod)učitele, zemědělce a praotce několika houslařských rodů Věnceslava Metelky vytvořil Rais plytkou obrozeneckou harlekýnku. laskavý čtenář si může srovnat banalitu Raisovu a originální styl plný nadhledu o třicet let starší předlohy (ze života zapadlého vlastence). jedna hvězdička za paseky (ještě navíc trapně přejmenované) a druhá za kašparovy ilustrace, ale víc ani ťuk.
Moje první seznámení s K.V. Raisem bylo právě o letních prázdninách u babičky, která tuto knihu měla v knihovně a já zrovna neměla co číst. Román z dob národního obrození, nadšeného očekávání nových lepších věcí a i zklamání a smutek. Taková klasika, která je dost známá. Dílo jsem přečetla opravdu jen jednou, více nemusím, ale ráda na knihu vzpomínám.
"Román z venkovské... zív ... muž pracující ve škole ... zív ... najde zde i své štěstí ... chrrr." Pokud jste dočetli anotaci a neusli, tak vám gratuluji. Znal jsem K.V.Raise jako jednoho z autorů národního obrození a rozhodl se doplnit si zase jednu povinnou četbu. Čekal jsem klasickou nudu, která ale aspoň pomůže pochopit českou historii a rozšíří mou slovní zásobu.
Kniha mě ale dost překvapila. Autorův způsob vyprávění mi přišel na dobu vzniku celkem unikátní. Většina románů té doby mi připadá rozvláčná. Autoři vždy na pěti stránkách podrobně popíší vybavení místnosti, aby hrdina mohl vejít a vzít si jabko. K.H.Rais proti tomu píše hodně svižně, protože děj vypráví v podstatě komunikací postav mezi sebou. Takže román je hodně ukecaný. Navíc autor používá neskutečně vtipné nářečí. Je to pro mě určitě objev mezi ostatními celkem nudnými autory.
Ze zimních Jizerek (Jan Horníček – Čarostřelec) jsem se přesunul do zasněžených Krkonoš (Karel Václav Rais – Zapadlí vlastenci). Popisem strastí obyčejných lidí v nuzných příbytcích v drsných horských podmínkách se setkáváme i u Raise, ale tím podobnost obou knih končí. Z historické detektivky se ocitáme v díle, které má především pohladit srdce národního obrozence či probudit dosud spícího vlastence. To, co Rais ve své době považoval za naléhavé, působí dnes spíše naivně. Sám tomu pomohl také rezignací na jakoukoliv syrovost. Nečekejte druhý Kalibův zločin, tohle je spíše zidealizovaná pohádka. Pokud toto všechno přijmete, stane se pro vás četba díla, které nechybí snad v žádné učebnici literatury, zážitkem. Jako bych se na několik hodin posadil do kouta temné světničky. Venku fičí mrazivý vítr, závěje sněhu dosahují do poloviny oken, ale uvnitř je příjemně. U tkalcovského stavu sedí materiálně chudí, ale morálně bohatí lidé, na kamnech se ohřívá na horských boudách tolik známé kyselo…
Menší spoiler: Nejlepší pasáží (četl jsem několikrát) pro mě byl popis cesty obrozenců do Prahy. Dvě hodiny po půlnoci vyráží pěšky z Pasek nad Jizerou do cca padesát kilometrů vzdáleného Turnova, kde nasedají na ranní dostavník. Ten cestou dělá dvě delší zastávky (na pivo a na oběd), příjezd do hlavního města večer po nočním pochodu a celodenní jízdě. Jo, tenkrát to bylo úplně jiné cestování :-)
No, upřímně, žádné veledílo. Banální příběh jako z červené knihovny, rozvleklý... Ale krásně vykreslené dobové Paseky nad Jizerou a okolí, z tohoto hlediska pro mě jako milovníka toho kraje opravdu velmi cenná kniha. Také hezky vylíčené postavy (samozřejmě černobíle, ale neva) a krásný a vtipný jazyk (farářovo neustálé "tuhle tohle" apod.). Jo, dalo se.
Když byla knížka povinnou literaturou na gymplu, tak mě nějak minula, stejně jako mnoho jiných přikázaných. No, po mnoha letech jsem to napravil a během pár dní ji přelousknul. Četla se dobře, ale chvílemi jsem vůbec nerozuměl, co bylo v době vydání v roce 1893 myšleno. Zejména při popisu oblečení a obutí jsem byl zcela ztracen. A také při různých úslovích a příměrech, např.: "Hlavu měla stranou a dívala se jako kvíčala na roháč." To teda fakt nevím, co si mám představit. Také přechodníků byla v textu přehršel. Přes všechny tyto drobné výhrady děj byl svižný a neškobrtal. Možná byl i trochu naivní, ale bylo to milé, avšak při popisu života těch nejchudších z chudých také nutící k zamyšlení. Dávám čtyři a půl hvězdy, tak to zaokrouhluji na plný počet.
Knihu jsem četl před mnoha lety. Román ze sklonku národního obrození v podhorském kraji. Vystihuje zásluhy vlasteneckých kantorů a lidových kněží na tvorbě národního uvědomění v nejodlehlejších částech naší země. Hlavní postavou je nedostudovaný učitelský mládenec KAREL ČERMÁK, který našel svůj nový domov i práci v zapadlé horské osadě. Autor našel podklady k tomuto románu v zápiscích učitele Václava Metelky z Pasek. V knize se nenachází kritická vyhrocenost, spíše dobrosrdečná prostora a sentimentalita. Román získal velkou popularitu mezi čtenáři.
Starou češtinu mám ráda, proto se i občas vracím ke knihám, které jsou takto napsané. To se týká i této knihy, která má kromě toho i moc hezký příběh.
K této knize se ráda občas vracím. Baví mne číst o životě za starých časů, dojímá mne vlastenecké nadšení našich předků, i to nahlédnutí do dobové Prahy je velice zajímavé. Navíc dějiště jsem před časem navštívila, takže si dovedu představit i tu malebnou krajinu. Příjemné počtení psané pěknou starou češtinou.
Trochu už pravda archaické, ale ráda to čtu, poskytuje to dobrou představu o životě a myšlení předků a vyvolává nostalgické obrazy dob minulých zdánlivě bez stresů - ale taky bez pohodlí a třeba bez antibiotik. A hlavně - ti vlastenci! Obrození, moje oblíbené téma. A vůbec - čas od času si dám tyhle vykopávky, protože to patří k všeobecnému vzdělání a není to úplně marné. Občas se člověk i pousměje nebo zasní. A Paseky nad Jizerou forever! Tam taky sehráli místní spolu s ochotníky sami pro sebe a své fanoušky hru podle knihy, hráli své babičky a dědečky, a dokonce byl o tom natočen film. Mír jejich duši.
No, ne, tak je to nuda, co si budeme... Proč se však vyplatí Raisovy Zapadlé vlastence číst? Pro onen "feeling" z národního obrození, který je nám - lidem 21. století - již na hony vzdálen. Pro pochopení významu a moci češtiny, které si dnes mnoho nevážíme; znovu ji zaplavujeme cizími výrazy a komolíme její tvary. Pro obeznámení se s trochou reálií ze života na horském venkově, zvláště pak toho učitelského.
Rozkošný a něžný příběh o mladém preceptorovi který najde své štěstí a lásku mezi horským úbočím Krkonoš. Příběh o lásce ke krajině a budícím se venskovském vlastenectví. Příběh který dokazuje že konec může být i dobrý.
Štítky knihy
19. století vlastenectví učitelé, učitelky, pedagogové národní obrození doporučená školní četbaAutorovy další knížky
| 1972 |  Cestička k domovu: výbor povídek a básní |
| 2010 |  Kalibův zločin |
| 1965 | Zapadlí vlastenci |
| 1974 | Z křišťálové studánky |
| 1961 | Výminkáři |
Tak bohužel mne tahle kniha neoslovila. Přece jen už těžko zaujme současnou generaci něčím takovým, jako je běžný život faráře a kantorů v odlehlé obci. Je to navíc psané češtinou té doby, která samozřejmě na čtivosti nepřidá protože neustále listujete a hledáte, co který výraz znamená. Jistě, ve své době, kdy se zápasilo o češtinu v Čechách, byl takovýhle počin velmi vítán, ale dnes už to zkrátka nefunguje. A tak neustálé popisy "dějů" tu na faře, tu na tancovačkách, ale hlavně v kostele při nekonečném zpívání a koukání kolem, zapříčinili maximálně to, že jsem buď četl opakovaně nějaké pasáže, abych tomu vůbec rozuměl, nebo jsem to četl jen jednou a snažil se rozumět co šlo (a hlavně u toho neusnout). No, nakonec jsem to dočetl, ale jistě se k tomu v budoucnu už nevrátím...
...2* tak nějak z úcty ke snaze rozšířit touto knihou češtinu ve složité době pro nás jazyk.