Zápisky
Josef Jungmann
Zápisky psané v r. 1845, dva roky před autorovou smrtí, jsou epilogem jeho bohatého života, pramenem k jeho způsobu myšlení. Záznamy, v nichž se Jungmann vyjadřuje ke svému životopisu, zaujímá stanovisko k morálnímu životu, náboženství, filosofii a politice a zamýšlí se nad jazykem a literaturou a nad jinými otázkami, představující autora ne sice jinak, ale plněji než z prací tištěných za jeho života. Novým vydáním knihy vzpomínají pořadatelé 200. výročí narození tohoto velkého národního buditele. Vychází k 200. výročí narození Josefa Jungmanna. K vydání připravil, doslov, ediční poznámku a vysvětlivky napsal Rudolf Havel. Na frontispice použito rytiny J. Jungmanna od W. C. Wrankmora z r. 1849.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2012 |  Dvojí rozmlouvání o jazyku českém |
| 1825 |  Historie literatury české |
| 1948 |  Boj o obrození národa |
| 1835 | Slownjk česko-německý I. A-J |
| 1958 | Překlady II |
Toužila jsem si Zápisky přečíst už od střední školy, ale jsem nakonec ráda, že jsem se k nim dostala až na universitě. Biografické údaje jsem vesměs znala z výborných Jungmannových životopisů od V. Chalupného a R. Saka, a tak jsem nyní mohla docenit úvahy, které tvoří asi dvě třetiny knížky. Poskytují vzhled do světa vzdělaného a samostatně myslícího člověka na pomezí osvícenství, biedermeieru a romantismu, který sice nebyl originálním filosofem, ale udržoval své myšlenky na úrovni poznatků doby (jak o tom svědčí třeba jeho dumání o celibátu, opírající se rozhovor s lékařem vyučujícím na UK).
Než jsem se podívala na datum prvního vydání (až 1872), ohromně jsem se podivovala, že Jungmann zemřel přirozenou smrtí. Nazvat sv. Trojici „stařec, holub a Žid s křížem“ je docela síla. :D
Nejvíc mě zaujaly myšlenky, že domů se ze všech lidí nejvíce těšívají horalové; že přechod mezi člověkem a ostatními zvířaty je jen povlovný a vysoce inteligentní rody (opice, sloni či psi) se od nás liší pouze neschopností mluvit; že i kdyby se bůh rovnal stvořenému světu, jak tvrdí deisté, potřeboval by stejně prvotní příčinu, a proto božstvo jest, ale není antropomorfní; že chudí lidé se skutečně občas chovají zvěrsky, jak je vidí páni (házejí kosti pod stůl, olizují si ruce, vracejí z talíře zbytky do mísy, prohrabují skříně v nepřítomnosti majitele); že svět se mění podle pozorovatele (to je relativismus už romantický, ne biedermeierovské tíhnutí ke středu!); že sám romantismus je jen literární variací na barokní pověrčivost a pochmurná zbytečnost, vytlačující užitečné osvícenské bádání; že puristé jsou jako zlé saně strážící poklad; a že spisovný jazyk je nadřazen mluvenému, jejž ovšem lze obětovat ve prospěch společného slovanského jazyka (nejspíš ruštiny).
* „Když vidím řezníka na tele štváti pekelné své cerbery, chlapa voly bičištěm bíti, vozku s koněm tyransky nakládati, vždy mu přeji, aby Indem byl.“
* o světské a kněžské tyranii: „Obě pokrytsky sobě vedou, tamta předstírá bezpečnost poddaných, otrockou péči o tělo a jmění jich; tato náboženství a spasení duší, kterých aby ani jediná zmařena nebyla, všecky moří a sužuje. … Když však obě síly spojené buď ve dvou k jednomu cíli, neb každá tajně sice k svému, ale zjevně k jednomu pracují, tu již bídný národ dvojí nese, aniž pak naději má na vyproštění.“
* satiricky: „S námi starý čas přestává, / s námi obrodil se věk."
* Skládači písní
Když vaše díla vidím, vy všední veršopisálci,
péro vzít do ruky hned mi tane.
Když vaše díla vidím, nesmrtní písaři veršů,
co v ruce péro držím, mně z ruky rychle padá.