Zápisky z blázince
Miroslav Macháček
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/181312/bmid_zapisky-z-blazince-181312.jpg
4
148
148
„Mám značně nevyrovnanou povahu – na jedné straně po otci vznětlivou a na straně druhé po matce až chorobně přecitlivělou, projevující se bezdůvodnými skoky mezi cholerickými výbuchy a těžkou melancholií.“ Autentické zápisky z pozůstalosti významného českého režiséra a herce, které mimořádně ocenili jak čtenáři beletrie, tak odborná divadelní veřejnost i kritika. Podle dochovaných materiálů zpracovala Kateřina Macháčková; spolupráce Petr Svojtka; úvodní slovo Ondřej Šrámek. 2. vydání... celý text
Přidat komentář
Posloucháno jako audiokniha a musím ocenit skvělé načtení Janem Vlasákem. Je to zajímavá sonda do života herce a režiséra M.Macháčka v pro něj nelehkém období. Velmi intimní a drsná zpověď.
Na tuto knihu jsem měla spadeno už dlouho - od doby, kdy jsem se o ní dozvěděla. Dost těžko se dá hodnotit hvězdičkami kniha, která není ani beletrie, ani naučná literatura, která je prostě jen přepisem deníkových záznamů pacienta psychiatrické léčebny. Dle mého nelze dát menší než maximální počet hvězdiček. Hodnocení dvěma nebo třemi hvězdičkami není relevantní pro knihu, ale pro hodnotícího čtenáře - byla to prostě špatná volba knihy čtenářem a proto u tohoto druhu literatury dle mého nelze na tato hodnocení přihlížet. A že někdo čekal více popisů něčeho jiného, než čeho se mu dostalo? Na to lze napsat jen jediné - jedná se o deník. A skvělý.
Kniha mě zaujala v knihovně názvem Zápisky z blázince Miroslav Macháček - vůbec jsem si to jméno nespojila se známým hercem a režisérem, ani podle obálky a jeho fotky.
Nejvíc si pana herce vybavuji ze seriálu Chobotnice z II.patra
Deník z blázince,který si psal pan Macháček, když mu bylo doporučeno , aby se po nežádoucím projevu roku 1975 uklidil do psychiatrické léčebny v Bohnicích.
Zajímavé čtení, které zpracovala a vydala jeho dcera Kateřina Macháčková
Přečteno formou audioknihy. Neskutečně dobrá interpretace Jana Vlasáka, chvílemi jsem měl pocit, že to vypráví přímo sám autor. Deník, který rozhodně stojí za to přečíst, ukazuje pana Macháčka jako velice složitou a komplikovanou osobnost,. Věřím, že soužití s ním, ať už rodinné, nebo kolegiální, rozhodně žádný med nebyl. Přiznám se, že ač si jeho herectví neskutečně vážím a jeho filmové role (bohužel divadelní už jsem nestihl) zbožňuji, na pivo bych s ním asi jít nedokázal. Ačkoliv by člověk v deníku díky prostředí čekal depresivní zápisy a stavy, nezdolná energie a silná osobnost, kterou pan Macháček bezesporu byl, z něj dělá dílko, které je velice svižné , nenudné a velice dobře čtené (poslouchatelné).
Zajímavý dokument z absurdní a kruté doby. Je pro mne překvapující, jak pan Macháček i po všech svých zkušenostech a v pokročilém věku věřil, že režimu jde i o něco jiného, než o vlastní prospěch. Proto stále marně hledal v krocích představitelů moci nějakou logiku.
Deník z blázince, co napsat více. Při čtení jsem sám sobě položil otázku: Chci tohle číst? Pročítat deník, který autor psal sám pro sebe, v rámci terapie? A pochybuji, že v době, kdy deník psal (a dost možná ani nikdy poté) uvažoval o jeho knižním vydání.
Možná jsem očekával více popisu ostatních spolupacientů, trochu více blázince. Pan Macháček se zaměřil především sám na sebe, což ovšem nelze vytýkat, je to zkrátka deník.
Tak toto byla hodně mrazivé čtení z deníku Miroslava Macháčka, kterého režim dostal až do Bohnic a k pokusu o sebevraždu. Pro tak vnímavého a citlivého člověka muselo být skutečně ubíjející žít ve světě, kde Váš život ovlivňují funkcionáři a Vy nemáte šanci nic změnit, kde jsou okolo Vás pod maskou přátelství téměř samí pokrytci a lháři, kteří ze strachu o vlastní budoucnost jednají slabošsky a podle diktátu. Velice zajímavý poslech na radiu Vltava.
[Četba ČRo Vltava]
Režisér Macháček byl komplikovanou osobností, na které se asi nejvíc podepsal panovačný otec. Zákrok normalizace ohledně Bohnic je tristní a hodnota textu je zejména pohled do historie...
Ovšem, když bylo Kateřině pět a její maminka vážně onemocněla, Macháček obě opustil. Odešel za výtvarnicí Ester Krumbachovou. I tu po 10 letech vyměnil. Za 18letou Janu Orlovou. Dalších 17 let žil s ještě mladší herečkou Janou Břežkovou. Na konci života okouzlil mladičkou Vilmu Cibulkovou. Tu jejich vztah zničil natolik, že se musela léčit z alkoholismu (zdroj ČRo) . . . to jen na dokreslení jeho vášnivé senzitivity a neklidu . . .
Stejně jako Matty úplně nesdílím nadšení z tohoto nakladatelského počinu. Duševní zdraví je velmi křehké a vyžaduje rozumný řád a jemnou péči :o)
3/2
V době, kdy byl pan Macháček v Bohnicích, jsem se narodila. Proto mě bavily i zprávy o počasí :-) Musel to být citlivý a vášnivý člověk. A dnes si nikdo neumí představit, že se hlasovalo na výborech, co s kým bude. Je dobře, že je ta doba za námi a škoda, že si svobodu tak málo užil.
Zajímavá sonda do života tohoto velkého umělce.A také zajímavé seznámení s životem za bohnickými zdmi.
Jo, tohle se fakt dá číst, na knížku mě přivedly první memoáry Vlasty Chramostové - též velmi doporučuji. Čím dál víc se mi zdá, že realita je někdy barvitější než ta nejvyumělkovanější fiction. "Komunita je samej průser ... "(Na s. 44 místo Skok do tmy Útěk ze stínu.)
Pana Macháčka si dost vybavuji jako aktivního v revolučním roce 1989, ve kterém jsem se nějaký ten týden (student 4. ročníku VŠ) cítil jako spolubojovník za demokracii a lidská práva. Pak o pár měsíců zpráva o páně režisérově úmrtí byla nečekaná a smutná. Co vše si musel zažít a prožít popisuje tahle nevelká knížečka s velkým obsahem a dovoluji si napsat i určitým poselstvím...
Trošku tento svůj příspěvek odlehčím (asi trochu nepřesnou) citací z knížky: „Večer v televizi zase debilní J. Vala…“
Zajímavé a zároveň docela náročné čtení. Macháček je persona československého divadla, která dodnes vzbuzuje respekt a obdiv. V mém věku je spousta toho o čem psal dost nepředstavitelná.
Kniha se mi líbila a dobře četla. Byla dlouhá akorát. Jsem milovnice divadla a práci pana Macháčka znám. Líbily se mi jeho zápisky, postřehy i komenty k pořadům tehdejší čsl. televize. Kniha pro mě byla i takové normalizační retro a obrázek doby plné komunistických praktik (odsun nepohodlných osob). Měla svou atmosféru a odhalila citlivou, ale i sobeckou povahu pana režizéra. Zajímavá byla i sonda do Bohnické léčebny, její skupinové terapie i jednotlivé postavy pacientů.
Je známo, že mnozí režimu nepohodlní lidé se v 70. a 80. letech chodili do psychiatrických léčeben "schovat" (kupř. i v této knize zmiňovaná herečka Vlasta Chramostová). Některé tam však ten příšerný režim dostal regulérně, neboť - zejména senzitivní povahy a nadto umělecké - se nedovedly orientovat v té záplavě pokrytectví a kariérizmu.
Na psychické potíže panu Macháčkovi jistě zadělali už jeho rodiče, zejména otec, který jej mlátil za nejmenší přestupek, zavíral doma, podceňoval jej - ta část jeho životopisu (který musel tak podrobně napsat pro potřeby terapie), v níž vzpomíná na své dětství, mi připadala hrůznější, než všechny hrůzy blázince.
Zajímavé bylo, že i když neustále přecitlivěle reflektoval svůj stav, své chvíli nadějné a pak zas beznadějné vyhlídky na další umělecké působení, své vztahy s manželkou, dcerou, přáteli, dokázal ještě vnímat a docela střízlivě posuzovat příbehy jiných "spolu-bláznů", s nimiž sdílel komunitní terapie. Mnohé z těch příběhů byly opravdu otřesné.
Za citaci stojí myšlenka "jistého mořeplavce" (?), s níž se ztotožnil: "Člověk musí dělat to, co mu příroda dovolí, ale zároveň také to, co také sám chce. Je to jakýsi kompromis mezi touhou a snahou někam doplout - a mezi sílou a směrem větru, které mu v tom brání."
Těch, co Macháčkovi bránili, bylo víc, než jeho sil - kompromis nebyl možný. Epizoda s údajně ukradeným kuřetem v samoobsluze, která se jak leitmotiv táhne těmito zápisky, nejlépe vypovídá o absurditách té doby.
Miroslav Macháček jako herec a režisér mi nějak učaroval už před drahnou dobou, v každé své roli byl nesmírně přesvědčivý a autentický a taky mi přišlo, že se pohybuje až na hraně, že už není kam dál jít, jako když napinate strunku k prasknutí, a v očích vždycky ten neklid, ....zrovna jsem se dívala na Dobré holuby a pak si vzpomněla na tuhle knihu, kterou jsem si už kolikrát chtěla přečíst a teď na to byl ten čas.... líbila se mi ta autentičnost, i to, že psal víc o sobě a lidech než době, ta tam je stejně v pozadí až dost... snad by mu nevadilo, že to někdo čte, pro mě to byla příležitost mu víc porozumět a jsem za ni ráda...
Po této knize jsem sáhla z jednoho jediného důvodu - zajímá mě to... Chtěla jsem vedět, jaké si člověk dělá poznámky pro sebe, jak vnímá ostatní pacienty a jak se vyvíjí léčebné metody s postupem času.
Přesně, jak napovídá název: je to deník z blázince. Nic víc, nic míň. Pěkná psychoanalýza postav, velmi intimní zpověď, setkání s drsnou realitou. Jsou tam vtipné momenty, ale je to především těžké téma. Četlo se to skvěle, doporučuji!